Jo, adrenalin.

A hned 2x za procházku.

A přitom to měla být taková pohodová couračka. Zaměřená na sběr mladých smrkových výhonků. Sice už je to na hraně, ale ještě se dají najít mlaďounký, měkký a čerstvě zeleňoučký. Přesně takový, který potřebujete na výrobu sirupu na kašel a choroby.

Masochisticky jsem to vzala krpálem ke kostelíčku. Jsem furt ešče porozbitá, v krku koudel, kašlu, plíce cípnutý, tak si dám do těla.  Měli to se mnou dneska ohaři těžký, chyběla mi rychlost. Ale byli nejhodnější, drželi se mnou hezky basu. U kostelíčka měli hromadu čtení, protože den před tím tam přece byla pouť. Takže spoustu pachů a čtení, protože nejen lidi, ale i psi, že jo. Tak jsem měla dostatek prostoru rehabilitovat plíce a dech. 

Po prvním normálním nádechu, kterej se dostavil asi tak po půl hodině 😀 , jsme zamířili do Bukovýho chrámu. A tam na nás čekal hned první adrenalinek. Ledva jsme sešli do srdce chrámu, zaregistrovala jsem před námi člověka. A něco se mu šmrdolilo u nohy. Pes?? Omyl, posléze jsem to něco identifikovala jako malý dítě. Bylo to překvapivý, protože tady obecně člověk moc nikoho naštěstí nepotká. Obzvláště v pondělí odpoledne. A maminku s dítětem? To tady nečekáte. Nicméně to vůbec nebyl ten adrenalin. Ten přišel vzápětí. 

Ozvala se rána z korun stromů a prdho! Kousek před námi se ulomila velká větev a sletěla dolů. Lekla jsem se hrozně. A první, co mě napadlo, jestli je teda bezpečný se tady teď vůbec pohybovat . Pak jsem si hned řekla, že to by byla hodně blbá náhoda a jdem dál.  Paní s dítětem se evidentně taky pěkně lekla, stejně jako já. Když jsme se míjeli, dala jsem si ohaříky k noze a nechali jsme jim volnou cestu, bylo vidět, že malý klučina je nejistý. 

Vystoupali jsme z Bukáče a zanedlouho jsem se mohla pustit už do sbírání. Netrhám  z jednoho stromku mnoho, jen třeba tři, čtyři výhonky a vždycky slušně poděkuju 🙂 . Tím, že si z každého stromku beru opravdu trošku, tak to trvá, než nasbírám potřebné množství.

Pohybovali jsme se tím pádem pěkně langsam lesem podél pěšinek, až jsme na jedné potkali pána na takovém tom seniorském skútříku. Mimochodem, to je podle mě báječný, že se tohle dá čím dál tím snadněji pořídit. Dovolí to pak lidem dostat se ven, i když už se toho moc nachodit nedá. No tak jsme se pěkně pozdravili a já si říkala, jak je tady dneska rušno.

Mno.

A to jsem teda nečekala, že bude až tak rušno.

Štrádujeme si to tak pěkně, tu si utrhnu, támdle si utrhnu…. a směřuju do míst, kde vím, že je mladá smrčina a kde to pak půjde výrazně rychlejš.

Nešlo to rychlejš.

Nešlo to pak už vůbec. 

Protože jsme pěkně zahnuli doleva na jednu takovou hodně nenápadnou cestu, kde právě ty smrčky jsou. Enemže.

Dneska tam krom těch smrčků byla i……………prasata! Prostě si tam před náma chodila po cestě a něco si tam sbírala. Taková pěkná bandička. Zůstali jsme stát a já po nějaký době, kdy se nedělo nic, jsem na ně začala hulákat. 

K mýmu velkýmu překvapení se nestalo vůbec nic 😮 😮 ! Ani to s nima nehnulo 😮 . Jako já vím, že teď nemám ten hlas nejsilnější, ale slyšet mě museli. A pak snad i vidět, ne? Když jsem k tomu mávala větví, kterou jsem třímala v ruce jako hůl. Leč – nehnulo to s nima ani o píďu. Zato se mnou to teda hnulo. Nestála jsem o setkání. A tak jsem musela oželet návštěvu smrčiny. 

Oznámila jsem ohařům, že vyklízíme pozice a odcházíme. A můžeme doufat, že se ta banda z tý cesty nehne. Protože naše cesta domů kolem téhle cestičky v podstatě opisovala půlkruh. Vyhnout se tomu nedalo, když jsme nechtěli ujít dvě stě km navíc. Na to už nebyl časová rezerva.

A tak jsem furt hlaholila. Ohaři museli nutně dojít k názoru, že jsem se zbláznila. A to i hluchej Rumíček, protože jsem skutečně hlaholila. Tomu jsem svým hlaholením snad i ouška profoukla. Protože, když jsem v závěru procházky na chvíli vytáhla klikr, že si tak jako zacvakám s Taliprtkou, tak ! K mé velké radosti ho na určitou vzdálenost slyšel taky. 

Asi je vám jasný, že mi to udělalo radost. A jemu taky, byl rázem vesel. Cvičení s klikrem měl vždycky – pochopitelně – rád. A že mu to tak zase vstoupilo do života, ho velmi potěšilo (já teď klikr nepoužívala, protože ho nevnímal).  A tak i přes určitý nezdar, nám tohle tu procházku na konci pěkně vylepšilo. A jako bonus jsem na kraji lesa u kostelíčka, kam jsme zase došli, našla pár smrčků, kde jsem si ještě mohla donatrhat potřebné množství výhonků. Takže smrčková mise splněna.  A navrch jsem ještě při zpáteční cestě sebrala další vhodnou větev na otop, takže domů jsem rozhodně s prázdnou nedošla. 

Odložila jsem dřevo, ohaříky a šla se pustit do výroby sirupu. Už se peče na okně.