Jako  že ale fakt hodně Éliška Junková!Byla by na mne pyšná.

Páč moje heslo teď opravdu je – JEDUJEDUAUTEM,JEDUJEDUAUTEM, JEDUJEDUAUTEM SÉM A TAM! A tak se trochu osměluji, že. Kupříkladu v pondělí jsem Brtnikovi, který celej bóží den cestoval po Praze taky sem a tam navrhla, že až s tím pendlováním skončí, tak ať se nevrací pro služební auto do prasé, což je zase cesta na půl dne a přijede domů hodně pozdě, ale ať místo do autobusu směr prasé, skočí na té stejné zastávce do třistačtyřky a jede rovnou do New Bubu, kam já pro něj dojedu a pak si sednem do kavárny. Chtěla jsem to hlavně proto, že vím, že je unavený už a to řízení ho unavuje ešče víc. V autobuse, když pojede, nemusí nic řešit, odpočine si… jen se poveze…………. No ale né, to nejde, to tůdleto, to támdleto…….hehehe! Osud je můj kamarád a držel se mnou basu. Takže, když Brtnik doputoval na zastávku, odkud mu jel autobus do práce, tak ten……nejel, nebo jel dřív, nebo vůbec prostě nejel…. to je u týhle trasy dost častý, od té doby, co se změnilo složení řidičů. Češi tam moc už nejsou a cizincům je to šumáček. Takže třeba klidně vynechávají. No. Běžná záležitost. Takže teď taky – prostě nic. Ale! Naproti tomu, přijela za tři minutky naopak ta třistačtyřka a tak si řeknul, že jo, že si sedne do ní. Sednul, zavolal mi, že teda jede domů a usnul! Výborný. Takhle přesně jsem to chtěla. 

Změnilo to trošku moje venčící plány, ale……zas jsem si říkala, aspoň Mirka D i u někoho jinýho, než je ona, uvidí, že se nic nestane, když jednou za čas, člověk to venčení tolik nenatáhne. Šli jsme prostě kolem komína. Ale nuda nebyla, kdepak. Trošku jsme si zapracovali. Teda voni, ohaři, já ne. Já jen vytáhla tři balonky a na střídačku jim přikazovala, aby je vysbírali z trávy, nanosili ke mně a pak čekali, až tentýž úkol dokončí ten druhý. A takhle několikrát. Měla jsem radost, že práce baví nejen Rumouška, ale taky tu flekatou pani, co se dřívějc nezajímala. Makala hezky. A tak jsem jí pak dovolila za odměnu, aby si našla dovnitř louky na kraj na chviličku.

Jak málo stačí k ohaří radosti 😀 . Rumouš tam taky hodil šíbru na kraj a skákal tam jako koza. Zanedlouho jsem je přivolala a pak koukám, že ke mně neběžej dva, ale tři 😀 . Ten srnec, kterej k nám zamířil z horního okraje louky nad námi, má to přivolání ale vachrlatý. Nedoběhl, otočil to pak do strany do remízku. tam se zastavil, čučel a pak odešel 😀

A my šli domů, byl čas tak akorát, abych vyrazila, vyzvedla muže a šli jsme si posedět do kavárny. Na týhle mojí jízdě není nic tak závratnýho, tuhle trasu jezdím často, jiný to bylo v tom, že zpravidla je to Brtnik, kdo vyzvedává mě, dneska prvně opačně, on si dal svou první jízdu domů autobusem. Takže tady vlastně taková  normální Éliška.

Ta velkoÉliška přišla následujícího rána. Páč.

Brtnik ví, že zas zvostane v práci dlouho, takže to znamená – jedem společně do Řepákova, tam já sednu na tramvaj a on jde na autobus. A tím pádem přijede do prasé později, než kdyby tam jel autem, to je jasný. A ten čas je pro něj teď hodně důležitý, zvlášť tenhle den to měl našlapaný. A! Aby se mu to trochu časově vylepšilo rozhodla jsem se k neuvěřitelnýmu kroku. Ráno nepojedeme do Řepákova, alébrž k němu do prasé a já to odtama samostatně odřídím do Prahé, do Řepákova a pak už tramvají normálně do svojí prasé. Sice tam tím pádem dorazím o něco pozdějš, ale protože mám napracováno, tak to je v pohodě, nemusím tam být dýl. A to sem to vymyslela.

Jen jsem to zase, stejně jako den před tím, musela vydohadovat, protože Brtnik tuhle variantu nechtěl připustit. Aby to pro mě nebylo moc složitý. Uargumentovala jsem ho tím, že mám občas puzení jet tím autem nějak jinak, než pořád jezdim  – sematam. A že nemám vodvahu a tetkon sem ji sebrala! Tak mi nakonec vyhověl a jeli jsme nejdřív k němu do prasé. Ne až úplně k němu, zastavil kousek před, abych to měla jednodušší o fous. Je hodnej. 

Přesedla jsem, ještě jsem ho stihla odvolat zpátky, protože si tam nechal klíče od domu /a kdybych byla s ohařema venku, nedostal by se dom/ a už jsem vyrazila. Jako velká holka, jako ta Éliška Junková.

Nevim jak byla Éliška velká teda, páč jesli byla záprtek jako já, měla by v tuhle dobu stejnej problém. A velkej problém. Slunce totiž svítilo v takovým úhlu, že jsem místy viděla míň než prt 🙁 . Naštěstí se i přede mnoujelo pomalu, takže jsem nikoho nezdržovala. Z bezpečnostních důvodů jsem se přiřadila trochu víc doleva, aby bylo dostatek prostoru pro třeba případnýho neviditelnýho byčiglistu. S převelikým soustřeďováním jsem tenhle úsek překonala a pak už to bylo fajn. Jeden kruhák za druhým – asi tři nebo čtyři jsou po cestě, dva přejezdy, samej přechod pro chodce…. jela jsem tak, že by na mě fakt byla Éliška hrdobec.  A měla jsem radost, že jsem se k tomuhle kroku odhodlala. Páč vono jezdit furt sem a tam, to zas člověk taky zakrní, že jo. A tohle není až tak náročná trasa pro malořidičku, jako jsem já a už jsem tady kdysi jela, tak jsem měla i potuchu, co na mě čeká 😀 . Prokličkovala jsem se starým Zličínem a na začátku Řepákova mi trochu rozhodili sandály uzavírkou dvou ulic. Nevadíííí, objela jsem to a jako bonus krásně zaparkovala.

A pak už jsem jen mohla podat Brtnikovi hlásání, že jsem to krásně zvládla, sedim v tramvaji a nechám se vézt do prasé. 

Dík Éliško Junková, že mě takhle pěkně dozoruješ! 🙂