První prochajda po nemoci.

A úplně úžasná. A trochu nečekaná, páč o víkendu ráno vyráží Brtnik, jenž je ranní ptáče. Popadne ohaříky a vyrazí si s nima čistit hlavu do lesů. Dneska ranní ptáče nikam nedoskákalo, neb ho nečekaně zarazila hodně silná bolest v kyčli. Co si to ta kyčel vymyslela, se neví. Ale vzala to dost od podlahy, takže jindy zpěčující se Brtnik ani nepípnul a s vděkem zvostal doma. 

Ohaří banda skákala jak pomatený jojo a hrozilo, že vyrazej branku, když jsme se asi na podesátý /protože jsem se furt pro něco vracela/ vydali konečně ven. Vzhledem k tomu, že já nejsem ranní ptáče, vycházeli jsme a už nebyl ten ranní chládek, páč bylo devět hodin. Tudíž nebylo nutno dumat, kam se vydáme. Do lesa. Do stínu, abychom hned nezdechli.

I když…nezdechli…. musím poctivě říct, že v tom krpálu jsem měla za to, že zdechnu. Vyšla jsem ho na třikrát. Ale ani ohaříci to nervali moc dopředu. U kostelíčka, kde mě přivítaly trsy snědku,

 jsem se pořádně nadechla a pořádně rozhlídla

a mohli jsme pokračovat.

Ledva jsme zalezli do lesa, slyšela jsem kousek za sebou hlasy. A dumala jsem, kde se tady tak rychle mohl, kurnik, někdo vzít? Nikoho jsem předtím nezahlídla. No nemohla jsem, páč člověk na koni se pohybuje trochu rychlejš, než chodec.  Odclonila jsem ohaříky na stranu, jezdkyně projely, poděkovaly a my se ještě chvilku na místě zdrželi, abychom koníkům netlačili do zad. Ten frísák by to evidentně dost řešil.

Využila jsem toho k troše agilitního cvičení a párkrát poslala na střídačku ohaříky proběhnout a pak osmičkou prokličkovat bukový dvojkmen. Tali mi udělala veleradost, protože druhý proběhnutí mi nabídla, stejně jako před tím Rumíček,  sama. „Sama?? Sama od sebe? TalinkoooO, no ty seš nejšikovnější!“ Pochválila jsem jí a vona hopíkala jak gumík. Když nám koně zmizeli z dohledu, pokračovali jsme. Ale ne na dlouho.

Hned za zatáčkou už jsme zase stáli. Páč kousíček od nás pochodoval srnec. Upozornila mě na něj Taliprtka. My si zrovna něco povídali s Rumouškem a ona zatuhla a čučela. Tak jsme taky zatuhli a čučeli. Srnec se vzdálil. A pak nám začal nadávat. 😀

Na Tali bylo vidět, že ji to rozčílilo. „Co si to ten spratek dovoluje?“ , tvářila se. Ze srandy jsem se pokusila udělat stejný zvuk, jako dělal srnec a bekla jsem taky. Odpověděl, já jemu, on mě… a vracel se pod námi naším směrem. „Aháá, sem ti drobet chlapče rozhodila sandály, co?“ posmívala jsem se mu v duchu. Tali vypadala, že mu půjde rovnou dát na budku:D 😀  . Nelíbilo se jí to.  Co já vím, co na nás hulákal, že jo 😀 Ještě chvíli jsme si takhle „povídali“ a on se pak vydal někam do kšá. My pokračovali Bukovým chrámem dál. 

Bylo tam tak krásně!!

Nespěchali jsme a jen tak se pomalu táhli tím svěže jarním lesem. Ohaříci se oba buď motali někde u mně a nebo hezky, bok po boku, šli po cestě napřed. Předala jsem jim vedení.  

Na křižovatce cest zamířila Tali doleva, jakože směr domů a Rumíček doprava, směr Vlčí stráň. Vyhrál Rumíček a Vlčí stráň. Ráda jsem ho podpořila, páč po tý době, co byl člověk zalígrovanej doma, se mi ještě nechtělo zpátky. Jako vždycky jsme se na tom jednom místě museli zastavit a zkoumat sráz pod námi. A jako vždycky jsem já nevyzkoumala nic. Co tam mají oni a i ostatní psi, je mi stále záhadou. Došli jsme až na kraj lesa a tam to švenkli na levou ruku. 

Cestou jsem si občas uškubla mladý borůvčí a mlaďounký smrkový výhonky (musím zajít nasbírat na sirup!!) na čaj, který si pak doma uvaříme. Skorem jsem nemusela promluvit. Jen, když jsme šli úsekem, kde jsem o nás chtěla dát vědět případným prasatům 😀 . Jinak jsme byli jak pěna. A to zcela jednotná pěna, pohybovali jsme se lesem jako ucelená partička, nikdo nikam nepádil. Ba naopak, občas se přišel nahlásit. Asi víte o kom mluvím. Že to dělá zcela běžně Rumíček, to víme, tam mě naopak rozhodí, když to, v rámci zamyšlení se, neudělá. Ale Taliprdnice mě tím dycinky překvapí. Stejně jako tím, že s ní prostě člověk může MLUVIT. Prostě mluví, domluví se, nedohaduje se, po zasloužený odměně je čas i na pohlazení psa, který hned po vdechnutí odměny nespěchá zas někam do kšá. A když v kšá je, jako třeba na louce u kostelíčka, když jsme se vraceli, tak můžete jen zavolat „Tali, poď sem za náma, jo?“ a vona řekne „Jo, už du.“ a de.

Takovýhle detaily vám pak tu procházku pošlou výrazně jinam. Že do kladných hodnot, nemusím dodávat. Prostě celý, celičký to byla jedna velká nádhera. 

Příroda, ticho, ptáčci a hodný pejsci. Procházka za odměnu.