Na chalupu. Nikoliv na hlavu, jak se říká.

I když možná by někdo řekl i tak, že bych se měla léčit na hlavu. Když v tom stavu, v kterým jsem se už sedmnáct dní nacházela, vyrazím řádit na tu chalupu. Jenže.

Nebyli jsme tam od loňského SRPNA!!

A teď je konec května. 

A louka tudíž neviděla sekání devět měsíců. A podle toho, jak to roste u nás doma, bylo jasný, že nízký pažit nás čekat nebude. 

A naopak nás bude čekat dost práce i jiný.

Takže tam toho druhýho samotnýho nepošlete.

Na rozdíl od toho druhého – rozumějte Brtnika – jsem si já nepřipouštěla, že to tam bude nějaká katastrofa. Říkala jsem si, že to prostě bude v pohodě  a zvládne se to. 

A vono jo! V chalupě žádný katastrofy nečekaly /díky Petrs, díky/ a tak se Brtnik mohl věnovat zapojování vody. Tam to trochu zaskřípalo, protože jsme s sebou neměli filtr, takže vodu do baráku nešlo prozatím zapojit a napustit a taky popraskaly dva kohoutky. Naštěstí ten jeden jen maličko, takže v altánu šla voděnka čepovat. 

Takže pak se mohlo jít na pohodu dle seznamu povinností dále. Zprovoznit sekajdu, zprovoznit mýho černýho ďábla. A pak…………….. se pustit do sekání. Než na to ovšem došlo, došlo na obžerstvovací pauzičku. Neb jsem nás komplet vybavila. Kávovar, káva, čerstvě upečená buchta. Aji později na teplý oběd s pivíčkem došlo. Neb jsem ve čtvrtek koupila Globusovou sekanou a housky a vzala s sebou toustovač, že v něm tu sekačku posléze opeču. A ani ohaříci nebyli pochopitelně škodní. Kafe si sice nedali, ale tu buchtu ano. A já se musela smát, jak můj slušně vychovaný nežebravý ohaříček se pro buchétku na žebrotu dal. Pro ty jeho oči byste mu ji dali taky. Talince pochopitelně též, neb nikdo nechce mít uslintaný stehno, promočený durch. 

Než mi po zimě Brtnik zprovoznil Černýho ďábla, dala jsem se do sekání zahrady, aby toho pak neměl tolik a mohl se věnovat jinčím záležitostem, jako třeba prosekat úvoz, aby se tam dalo jezdit. Vždycky jsem něco posekala, odnesla a vysypala koš trávy za pohodový asistence ohaříků, kteří mě zcela poklidně, bez zdrhání a hulákání, doprovodili do úvozu, a pak jsem šla chvíli vybírat jezírko od listí a řas. Zasazený rostlinstvo už se tam moc pěkně zabydlelo a! Jak jsme pak zjistili na konci šichty, když jsme jen tak procházeli zahradu, zabydleli se tam i pulci!!! Konečně to tam zase trochu víc žije. Poservisovanej Černej ďábel chytil na první dobrou a tak jsem se do toho mohla pustit. Aby si ohaříci nepřipadali odstrčení, vybalila jsem jim vepřový klouby a mohli si jít zatím žižlat.

A já šla žižlat tu trávu. Bylo toho až dost. Část louky přiléhající k zahradě byla téměř na pohodu, tam je jen jeden kritickej bod, kde je vysoká tráva. Ucpalo se mi to tam jen dvakrát. Což na tu výšku stébel je naprostá pohodovka. Jen prostě člověk musel jezdit pomalu, takže to neubývalo a já se hodně soustředila na to jak sekám a nejezdila jak šílenec  a neřezala zatáčky. Pěkně piánko.  A občas pauzička, kdy jsem si vytáhla ven ohaříky. A…… a zase……… tak jako vždycky mi tu ukápne slza dojetí, když tu s Talinkou člověk tak krásně funguje.  Po tom očistci je to lábuš na nerf jí říct, „Talinkooo poď.“ no a vona de 🙂 . Oba měli radost, když jsem je takhle vytáhla a hráli jsme si tam naši oblíbenou hru na babu, kdy je nechám odejít do kšá, zavolám a utíkám. A voni mě přepadnou a jásaj. 

S Rumouškem si vždycky ještě sami od sebe oba cvičně střihli na starý kroucený vrbě Kočičku, kdy vyskočí na větev a stojí tam a šli pak zase na zahradu a já pokračovat ve svým díle. To už do opravdu vysoký a narostlý trávy. Kdy si to ještě celý  komplikuju, protože nevysekávám kvetoucí části, sekám převážně jen trávu. Aby bylo pro hmyzáky a aby se květena šířila. A musím říct, že louka je to opravdu už krásná. Škoda, škoda, že o to seno nikdo nestojí. Nebo takhle – stál by, kdybych mu ho dovezla v balících, že jo. Ale že by si to sám požnul, to už dneska nikoho nenajdete. A nenajdete nikoho ani na to, že když to požnete, že by si to sklidil a odvezl. Kdepak. Ale já tu louku pěstuju s tím, že jednou to někdo ocení.  Pevně v to doufám. Že se mi podaří najít toho správnýho majitele, který bude ščastnej jako my, co má všechno kolem sebe. A tak sekám a sekám. A hlídám, abych něco při tom sekání nepřejela. 

Páč to je moje noční můra. Tentokrát umocněná ještě tím, že když jsem byla už za půlkou sekání, tak mi kus před traktor vběhl z pole zajíc. A pranic mu nevadilo, že tam hlučí traktůrek. Tak to ve mě škublo, že je to matka zaječice. Páč si tam tak pohopkával. Pak zmizel a zase se objevil. To už jsem traktor vypla, vzala si svou tyčku, kterou uvolňuju nacpanou trávu  a šla ten zbytek louky prozkoumávat tyčkou. Nenašla jsem nic, chodila jsem tam a máchala s ní, jak když hledám poklad hledačkou 😀 . 

Pak jsem si rovnou dala pauzu a svolala smečku k jídlu. Páč nejen pro nás jsem měla sekačku, že jo. Na ohaříky taky zbylo. To bych jim nemohla udělat, když se zahradou linula vůně pečený sekačky z tousťáku.  Po dlábesu jsem se vrátila za volant a Brtnik s ohaříkama zamířil do úvozu, pracovat na jeho průjezdnosti. Neb zahradu už měl posekanou.

Končili jsme v půl osmý večer. A jak vidno na fotkách Rumouška, i ohaři toho měli plný brejličky  a zcela zmožení se uložili do starýho břečťanu 😀

Brouček malej už se těšil domů, jak bude spinkat. A Talinka mě před odjezdem zase dojala. Brtnik už nanosil věci do auta, kam se rovnou katapultoval i Rumíček, abychom ho tam náááhodou nezapomněli a on mohl už v klidu spát. A Tali si lehla do stínu břízy u vchodu a čekala tam na mě. Ona. Která by kdysi, kdyby nebyla na vodítku,  bez zaváhání vypálila otevřenými vraty a museli bychom ji kadě tadě lovit, jak by letěla šmejdit . Tak teď tam na mě trpělivě čekala, až dojdu a půjdeme spolu. 

I zázraky se dějí. A to dovopravdy. A i na poli zdravotním. Protože, když jsme ráno odjížděli, říkala jslem si – tahle akcička mě buď už definitivně položí a nebo taky uzdraví, páč šécko se má rozchodit 😀 . A jo, rozchodilo, je mi mnohem líp.  Tou dřinou a třeba i tím, jak hezkej den z toho byl.