Tahle návštěvička je vždycky svátek. Dochází k ní jednou za rok totiž.

A to si to pak chcete hodně užít. Což tentokrát………………. řekla bych……..dost vyšlo, co Peťo??? 😀 😀 😀 Až tak moc, že musím lovit detaily, neb toho, co jsme zažily, byla fůra a jedno se to sázelo na druhý.

Pro mě byla zážitek už jízda domů, kdy jsem musela řídit. Páč víme – Brtnik furt v práci. A to byl aji ve svátek, aji v neděli. Takže se ze mě stala Éliška Junková, to taky víme. No, ale nejsem taková Éliška zase, abych jen tak jako prt vozila jiné lidi. Nemám to ráda, bojím se 600x víc, protože to je zodpovědnost. Ale přece ji nenechám jít pěšky, že jo Peťo? 😀 😀 😀 

Dojely jsme dobře, to je hlavní, ze mě to pak vždycky hrozně dlouho odpadává, než se z toho „oklepu“.  Teď nebyl moc čas, protože ohaři to rozjeli ve velkým 😀 . Taky mají tuhle návštěvu moc rádi, to je jasný. Však jsem jim to taky ráno slibovala, že jim Peťu dovezu. Nastal obvyklý cirkus na kolečkách, kdy to vypadá, že těch psů máme doma ne dva, ale tak dvě stě 😀

Na nás jako odměna za hladký dojezd v lednici čekalo nachlazený Prosečko. Šly jsme si ho vypít do mé vinárničko-kavárničky U Špulčičky.

A dobře nám tam bylo, co Peťo? 🙂 .

A v podstatě jsme tak lehce zahájily tréninkovou přípravu na samotné Čarodějnice. Já na  ně měla zakoupen zbrusu nový klóbrc, který mi pořídil Brtnik, páč ten můj původní odešel do věčných lovišť.

Na Čarodějnice jsme se vypravily po setmění, kdy jsme se ještě stihly přivítat s Brtnikem. Kterýžto toho měl plný brejličky a tak logicky nešel nikam  a využil klidu ztichlého Domečku, kdy mu tam nerejdily dvě rozjařený čůzy 😀 , že jo Peťo?

A my naopak mohly svoje rozjaření uplatnit posléze jinde. Ač……… ač to tak ale nevypadalo. Vůbec. Šly jsme na Čáry s tím, že si opečeme buřtika, dáme si něco trochu k pití a půjdeme domů. A já budu mít „splněnou“ reprezentaci naší rodiny ve společnosti. Páč já jsem zatím ani jednou, za tu dobu, co tady bydlíme, nevynechala. Neb jsem toho názoru, že člověk by se neměl stranit. Takže se nestraním a docházím. Třebas s Rumíčkem, abych nešla úplně sama, když s Brtnikem sekne únava na gauč. Teď jsem Rumíčka mohla nechat doma, měla jsem onačejší doprovod. 

Pravda……………s Rumíčkem jsem tehdy přišla domů trochu dřív, než v půl jedný 😀 😀 . Ale my to opravdu neměly v úmyslu se takhle zdržet, že jo, Peťo? Zahájily jsme podle plánu. Tim buřtikem a něčím lehkým k pití. Potkaly jsme se s Olinkou, pak jsem potkala „našeho bagristu“ Kubu s jeho rodinou, sem tam někdo pozdravil, já taky…. hudba hrála, děti poletovaly….na můj vkus bezpečáka až moc teda, v ruce klacky u hořícím konci, jediná holčička v té klučičí bandě na sobě měla takovou tu tylovou sukýnku, co blafne raz-dva…. jiskry…máchání klackama……..prostě všechno to, co jsme jako děti dělali všichni taky. Ale ……nekouká se na to dobře, když je člověk na druhý straně barikády. V jeden moment k nám přišel lehce plačící špunt – asi nejmenší z tý grupy a ukazoval nám prstík. V momentě, kdy jsem se zeptala, co se stalo, jestli ho to bolí moc a chystaly jsme se s ním zajít strčit ručičku pod vodu, rozeřval se do plnejch. To už tam byl tatínek, který si ho přebral a šel léčit sám. No jo, jak to říkala moje máma?? Jo, už vim – „Z velký rvačky, bejvaj plačky!“

Akorát jsme dopily a že půjdem. Podotkla jsem už před tím, že pokud chceme jít domů, nesmíme potkat starostu, to že vezme vždycky švuňk. Řikala jsem to Peťo, že jo? No řikala. A přesně proto, šel ihned vzápětí starosta kolem nás. Mohla jsem bejt neslušná a nafoukaná náplava a dělat, že ho nevidím. Enemže to neumím. 

A pak to teda vzalo fakt švuňk, že jo Peťo?

Argument, že jdeme domů, protože je nám zima, nebyl brán v potaz a skončily jsme za barem v naší  Sokolovně. Byl to velmi intenzivní večer, neb jsme tam byly dvě ženy mezi hromadou mužů. Jediný, kdo by s náma mohl možná držet basu, byla neteř Milana, kdyby ovšem nebyla muž 😀 😀 Proč jsem z něj tu neteř udělala, už si přesně nepamatuju, ale už mu to asi chudákovi nikdo neodpáře.  Legrace bylo spousta, spousta, spousta…….tak spousta, že jsme domů dorazily v půl jedný a to už jsme se fakt musely utrhnout. 

Budiž nám ke cti, že Brtnik o našem návratu vůbec nic netušil. Což jsem ráda, protože ráno, ukrutně ráno, vstával do práce. Zatímco my mohly vyspávat. Takhle teda……… já bych bývala byla ráda taky vyspávala. Ale to by s námi nesměl domácnost sdílet někdo mourovatej, kterej přinde a škrabe na dveře, aby vám řekl, že „VOKAMŽITĚ MI POĎ VODEVŘÍT,CHCJÍTVEN! DĚLEJ!“ Takže se zmučení zvednete a jdete ho pustit. I ohaře, aby se vypustili a pak je naženete zpátky na pelíšky…………. aby tam někdo, kdo je celej flekatej, začal dělat kňoura a kňoural tam, že už se nudí a že by se mělo vstávat…………. Nechcete, aby se vaše vzácná návštěva nevyspala, když přijela z takový dálky.

Tak jsem vzala obojky, vodítko, igelitku, oblíkla jsem se a šli jsme s ohařema na louky.  Natrhat pipinám snídani. Bylo krásný jitro a tak mě to vlastně hezky probudilo, ta tichá procházka. Na louky jsme to vzali přes les a s ohaříkama jsem si tam zacvičila, aby nebyli jen tak ladem.  Na loukách jsem narvala igelitku mlíčí a po návratu domů, jsem to šla vysypat slepicím k snídani. 

To už byla vzhůru i Peťa a tak jsem udělala snídani ohaříkům a pak i nám. Vzpomněla jsem si na svoje dětský léta, kdy jsme si se ségrou dělávaly k snídani pičkůtkovou specialitku 😀 . Piškoty namazané máslem, s troškou marmelády, slepeno k sobě. A! Nevěřili byste, jak nám po tom večeru, takováhle dětská snídanička přišla k duhu. Žádný obří obložený chleby a volský voko, jak dělávám obvykle. Ne, pěkně pijánko lehká snídaně do pupíku. Že si při tom přišli na svý i ohaříci, asi zdůrazňovat nemusím. 

Pak mě čekalo trochek čarování v kůchni, protože jsem chtěla upíknout něco ke kávičce a hlavně! Vyrobit klobásky, aby bylo navečer co grilovat při posezení venku. Z části klobáskovýho masa jsme si s Peťou udělaly tak jako hambáče, narychlo opíknutý na pánvičce a sežraný pěkně jen tak, bez ničeho. Jak jsem tak fofrovala, zapomněla jsem, že v tom nástavci na robotu, který klobásky vyrábí zůstalo ještě tak na jednu klobásu. I vyklepla jsem to do ruky a mrskla na pánev. Chytilo to prazvláštní tvar. Smály jsme se, že si dáme k obědu..ho.. ehm. No nic, Peťa je zbabělec, nechala ho mně 😀 😀 Bylo veselo, práce odsejpala a pak jsme se v pozdním odpoledni, kdy už nebyl takovej pařák, mohly na pohodu vydat s ohaříkama na cestu do lesa.  Tam je chládek. A hezky.

Takže jsme se tam tak líně couraly. A kdyby nebyl Rumíček zase za Pribilince, kterej to furt rve dopředu, mohly jsme se courat ještě línějš. No ale to je prostě život s ohařem. Moc pomalu se nepohybujete. Zase toho víc stihnete obejít, to je fakt. 

Domů jsme se vracely kolem mýho oblíbenýho kostelíčka

a pak už jen sešupajdit krpálem dolů a jsme doma. A i Brtnik byl. Zas servanej, jak starej plakát. A tak jsme ho po přivítání se, zanechaly se sklénkou dobře vychlazeného růžového Cvajbla uvnitř a my šli s grilem a svejma skleničkama ven. A dobře se nám tam sedělo, že jo Peťo? Ugrilovaly jsme tu hromadu klobásek

a po návratu dovnitř jsme nalezly, k našemu překvapení, Brtnika převlečenýho za dýdžeje, an tam pouští jednu pecku za druhou. A tak se to přehouplo do hudebního večera. Brtnik tuhle roli vyloženě umí. Takže jsme si mohly skvěle trsnout, že jo Peťo? Moc fajn to bylo. Druhej hezkej večer plnej zábavy – co víc si člověk takhle na Čarodějnice může přát. Pojala jsem myšlénku, že by z toho mohla vzniknout třeba dobrá tradice, když okolnosti dovolí. Je jedno, kdy oslavíme moje narozeniny, můžeme je klidně slavit na ty Brtnikovy, ne? 😀 – Jo to vy vlastně nevíte, co my jsme s Brtnikem dostali k narozkám dohromady – vynikající, vynikající sušený jablíčka a hrušky od jednoho pána tam z Bohumína, který je prodává na trzích. Aji kontakt k tomu mi Peťa sehnala, abych si mohla případně nakoupit ještě další k té hromadě. Což je fajn, když dělám ty pečené müsli, mizí moje nasušený ovoce velmi rychle. A tohle je fakt úžasná chuť. A taky krásný obaly na květináče jsme dostaly – hehehe, máme s Peťou stejný vkus, aniž bych to tušila, že je má koupený, koupila jsem si je ondynoj taky 😀 . A pak krásnou krabičku a v ní dvě malý, vyložený látkou. A hrníček se srdíčkem. Ale největší dárek stejně bylo to, že Peťa přijela.  A že to všechno takhle pěkně vyšlo. I počasí, který nám umožnilo být furt venku na zahradě. 

Krásný to bylo, krásný. Moc děkuju Peťo, žes přijela, byly to velmi povedený  Čarodějnice!!