Páč sem jim řekla, děte, kam chcete.

No a voni šli 😀 . Ovšem tím pádem mi rozbili můj plán, že dneska to nebudeme moc natahovat. A může za to vlastně Rumoušek, páč von byl dneska jako na pérkách. Šla jsem si tak loukama se dvěma ohařema a měla za to, že projdeme louky a půjdem dom, abych taky stihla něco udělat. 

No jo, já vim, řekla sem jim, ať si dou kam chtěj. A Rumoušek je hodně poslušnej pejsek, takže poslechl. A nasadil k tomu třetí kosmickou. Dneska jsem fakt neměla moc příležitostí se kochat, dneska jsem dělala stíhačku 😀 .

Na těch prvních dvou loukách to ještě vypadalo, že se držíme mýho plánu, na tý třetí „Vořechový“ se to výrazně změnilo. Rumouš nejdřív dělal kraviny, jako obvykle a pak se najednou rozpádil 😮 . Nasadil tempo Pribilinec a mastil to vyšlapanou srnčí stezičkou do kopce. Vypadalo to, jak když má nějakej plán, záměr. A to platilo vlastně skorem celou dobu. 

Dosvištěl na konec louky a zastavil se na kraji lesa. Celým svým já dával najevo, že „Dělej, dělej, nebo mi to uteče.“ Co a kam mu uteče, jsem se nedozvěděla, ale bylo nasnadě, že nesmim moc zdržovat. Jemně jsem ho upozornila, že nejni venku sám a že máme s sebou taky ešče docentku Talířovou. Ta se na pohodu loncala vzadu za námi a dokončovala svoje sčítání myší populace.

Když nás došla, vyrazili jsme společně tam, kam Rumoušek velel. Byl vpředu a ustanovil se vůdcem výpravy. Tali nějakou dobu, k mému překvapení držela se mnou basu a šly jsme tak nějak normálním tempem. Těšilo mě převelice, jak se sama od sebe u mne drží a kontaktuje mě. Nikdy, nikdy mě tohle nepřestane těšit. Vystoupali jsme úvozem až do Bukovýho chrámu a tam teda mělo ohaří tempo chvíli smůlu. JÁ SE POTŘEBOVALA PO TÝ KRÁSE ROZHLÍDNOUT. Bukáče už se pomalu zelenají tou něžnou svěží a šťavnatou zelenou, která je pro mě takovým symbolem síly života. Ohaři si museli chvíli počkat. 

Resp. trochu víc toho nachodili, protože se vždycky vydali vpřed, po chvíli se ohlídli, zjistili, že :

R: „Vona ešče nejde?“

T: „Ne, stojí tam zapíchnutá na místě a čučí s nablblým  výrazem.“

R: “ Ach jo, tak dem zpátky.“

T: „No jo, dem.“

a doběhli zpátky za mnou, takhle asi třikrát, čtyřikrát, než jsem se zase dala do pohybu. A to jsem teda musela svištět světelnou rychlostí, protože Rumíček nutně potřeboval někde být nebo, co to mělo znamenat 😀 a Tali se rozhodla tady držet basu s ním . Stejně tu myše nejsou. A lozit do křoví se nesmí, tak co. Dem, dem, dem a nezastavujem. 

No, bylo to velmi svižný tempíčko. Díky tomu jsme ale zvládli oběhnout půlku lesa a vracet se domů v relativně dobrej čas. Nebylo to sice, jak jsem si plánovala, abych doma něco stihla, ale i tak.

Po příchodu domů, jsem nechala ohaře ohařima na zahradě a vlítla do kůchně. Dala vařit vodu na domácí nudle, vyprala rýži, obrala zbytek vepřovýho masa, nakrájela papriku, cibuli a rajčata, zavařila ty nudle a když byly hotový mrskla jsem na plotýnku kastrol s obraným masem a šťávou, opražila na tom chvíli tu rýži a zeleninu, zalila to vývarem z polívky a nechala to, ať se to už o sebe postará samo. A mohla jít za ohařima. Zalívat, protože je hrozný sucho. Popadla jsem konev a vyrazila k sudům. Říkala jsem si, že to budu mít rychlejš, než kdybych si vytáhla čerpadlo a z těch sudů to tahala čerpadlem. Ne, nebylo by to rychlejš, měla jsem to čerpadlo vytáhnout, páč než člověk šécku tu vodu roznosí…………….. tak je Brtnik doma!

Ohaři se mohli zbláznit radostí, když jsem je, poté co zaparkoval, uvolnila. Odpíchli se oba najednou ze sedu, kde čekali, aby mu  nevlítli pod kola a šli ho přepadnout a pozabíjet. Jak kdyby sto let doma nebyl. A vono to teď tak trochu i vypadá, protože brzo ráno mizí a pozdě se domů vrací. Těším  se, až tohle období skončí a bude zas normálnějš. Teda…u nás asi nikdy není normálnějš 😀