Já a moje „poznámka“ k tomu výletu na Křivoklát, když na mě konečně taky došlo, abych se mohla vyjádřit 😀 .
Musim, ač už šécko za mě bylo řečeno ohaříkama 😀 . Ale pro mě to byl tak moc a nejvíc úžasnej den, za hodně dlouhou dobu, že prostě musim, musim, no. A vy mě určitě chápete.
Já nepotřebuju lítat do Zanzibáru, mít nejnovější model telefénu a nosit drahý hadry. Pro mě, pro mě jem krom zdraví a času, nejdůležitější pohodovej život se psy. A tenhle den byl z těch pohodovejch dní se psy za posledních sto let asi nejúžasnější. Nevím, proč to tak bylo, protože – šak už to víte – Tali je teď prostě skvělá. Ale v ten den, se všechno nějak zintenzivnilo. Bylo to v tom jednom dni, jako být na týdenní dovolený někde v kšá a ne za humny.
Asi to bylo i tím, že Brtnik to má fakt v práci teď hodně náročný. I tu naši velikonočkovou dovolenou jsem musela vyhádat a být za fakt prudnou, protože jinak by si to nevzal a už by ho to semlelo. Nechtěl, nechtěl, ale má ženu krávu, tak musel 😀 . A pak za to byl rád. I na něm bylo vidět, jak ho ty chvíle doslova sytí tou pohodou. Vnímal ty psy, nás, tu svobodu dne a to pro mě bylo tak moc důležitý. Tohle bylo to, za co mi stálo udělat ze sebe tu manželku-krávu, abych ho k tý dovče dotlačila. On si to teda nemyslí, že bych byla manželka-kráva, to ne, ale když se v takovej těžkej moment do toho druhýho ještě k tomu co má, pustíte vy, tak si jako ta manželka – kráva připadáte. Jenže jsem věděla, že když nebudu extraprudná, tak ho do toho nedotlačím. Musela jsem použít spoustu blbejch argumentů, abych mu s tou makovici zatřásla. Ale! Pak! V těch lesích, na těch loukách i na hradě jsem viděla, vnímala, že to za to ale kuwa stálo.
Byl to přesně ten den, který si pamatujete asi sto let dopodrobna i se vším tím, co vám probíhalo duší, mozkem i tělem. Je to stejně silný, jako byl poslední den naší předloňský dovči u Dennyky v tom lese, u potůčku, o kterým jsem tady psala. Vy už asi nevíte, ale já jo. Doteď je to zážitek, kterej ve mě zůstal a dokážu si ho vytáhnout s tou křišťálovou čistotou, jakou v sobě měl. Byla tam obří hromada štěstí. Takový jako obyčejný moment.
A tady to bylo stejný. Obří hromada štěstí a spokojenosti. A! Pýchy. Na tu Flekatici potrhlou. Která byla dokonalá. Opravdu dokonalá. A – co je pro mě úžasný – napojená. To je něco, co mě nabije na předlouhou dobu. A tady v tom cizím prostředí, kde se pořád něco dělo a taky byly momenty, jako u toho potoka, nebo na louce, kdy jsme byli sami a bylo to hodně intenzivní. A úžasný. Já bych to tak ráda dokázala popsat, ale ono to asi nejde. Stojíte prostě na loučce, koukáte se na ty dva ohaře a jste ščastný. Protože voni jsou ščastný. A vy nemusíte nic. Vůbec nic. Jen stát, dýchat, spokojeně být a usmívat se. A to je kruci ale velký bohatstvíčko. Hodně velký.
Bylo hezký vidět to, že jsme jim udělali krásnej den. Jo, doma jsou taky furt v lesích, ale tady to bylo cizí, jiný. Spousta jiných pachů, pořád něco novýho. Taky jsme tam nebyli pořád sami, často jsme někoho potkávali, ať už lidi se psy a nebo jen lidi, děti. A jak jsem předpokládala – když jsme vylezli z auta, nastal čmuchací ráj. Oba nadšeně dali šňupák k zemi a jeli, četli, odepisovali, zkoumali. A já byla ráda, že i páníček vnímá, jak je to pro ně důležitý a podstatný a vzal za svý, že jsme tady vlastně hlavně kvůli nim. Nespěchal furt někam kupředu, jak mu velí jeho podstata, ale trpělivě stál a čekal, až si to dotyčný, či dotyčná, podle toho, koho jsem mu dala do ruky, dočte a podepíše. Aby se posunuli společně dál – o pět centimetrů 😀 😀 Hezký to bylo, moc hezký. No taky nám to zpočátku dost trvalo, než jsme se někam dostali. Za hradem jsme je pak už pustili na volno a bylo plně v jejich kompetenci, jaký tempo si zvolí.
Nekonalo se žádné flekaté pádění, bylo se tam s námi a poměrně často se hlásilo, že já sem tady pánčičko, vidíš to? No a pánčička viděla a pochopitelně oceňovala, protože ledvinku si napěchovala. Vždycky chci, aby věděli, že když dělají radost oni mně, tak já jim taky ráda radost udělám. A proto jsem jim napíkla domácí sůši, že jo.
Bylo tolik krásnejch momentů. Jako právě třeba na tý loučce, kde bylo na Tali vidět, jak stejně jako já vdechuje a vcucává to šécko kolem nás. Ščastně tam stála pozorovala tu spoustu sýkorek, co tam poskakovala ve větvích nízkých stromokeřů na březích říčky. Jako v tý říčce samotný, kde se ráchala po pupek a ščastlivě zkoumala prostory pod břehem. Jako v tý skalnatý stráni, kde si pádili, nadšení z toho, že jsme mimo cestu. Nebyl moment, kdy by nebylo krásně. A já si teď, když to píšu, říkám, že to je možná odpověď na moje pochybnosti, kdy v sobě nosím to, že jsem s ní nemohla vždy používat to, co je kompatibilní s mým vnitřním nastavením, ale musela jsem v sobě vydolovávat s hořkostí toho zupáka, což dodneška v hloubce sebe sama nelibě nesu. Ale…… nebýt toho, nemohla by prožívat takovýhle věci. A já jsem ščastná, že je, stejně jako Rumoušek, prožívat může a! Co navíc, prožívá je s tím, že je tady s námi duchem přítomna a těší se z naší společnosti, kterou vnímá a je si jí vědoma.
No asi o tomhle všem dohromady byl celej ten nádhernej den, kdy i počasí nám přálo. A to původní předpověď nevypadala nic moc. Ale naštěstí se to změnilo a my si mohli celej ten nádhernej den užít do plnejch. I na tom hradě, kde jsem zase byla za pyšnou, jak normální psy máme. Oba. Jak se Tali krásně chovala, když za ní přišly děti. Bylo hezký pozorovat, jak přátelští ohaři jsou, ať už ke psům, kteří se na ně přišli podívat a nebo lidem, dětem. A jak se z toho taky těší. Jak se radujou, že můžou udělat radost pánovi od bígla. Jak se radujou, když si společně cpeme pupky bramborákem se zelím a šunkou a jak jim oběma zářej kukadla, když jsem jim došla pro domácí koláčky 😀 😀 .
Bylo to prostě celý báječný a oni se domů vraceli plní zážitků. A to ešče nevědíli, žeten největší je čekal u branky ….. Koněf! 😀 😀
Děkuju tímto komusikamsi nahoru nebo i dolů za to, že mi daroval tak nádhernej poklad v podobě tohodle dne.