T:“Ne, nejvýbornější sem!“

R: “ Řikal gdo jako?“

T: “ Pánik přece!“

R: “ JO? Páník, jo? A kdy jako?“

T: „No v ten pátek, prej to byl Velkej pátek a pro mě teda byl VELKEJ. Že prej pánik až koukal.“

R: „Asi už taky špatně vidí.“

T: „Co to meleš?“

R: „No  a nebo už si taky moc nepamatuje…“

T: „Rumouši?“

R: No já jen………..že buď přehlídnul a nebo neviděl ten tvůj slavnej rozjezd.“

T: „Jakej rozjezd zase?“

R: „Rozjezd, než byl vodjezd!“

T: „PsíbožeSirie, ty seš zas tajemnej jak tajemnej had v Karpálech!

R:“?????“

T: „Se řiká, ne? To nevíš? Pche. Já Ti to teda řeknu. Když dělá někdo tajnosti, tak se řiká, že je tajemnej, jak had v Karpálech.“

R: Jehehééééééééééééééééééééééééééhehi- ech, TA-JE-MNEJ-HRAD! . A v Karpatech.“

T: „A co! Já to znám taglenc.“

R: „Nezamlouvej to.“

T: „Co jako?“

R: „No, že si cooo? No že si se před autem utikala skovat!“

T: „Necy k dochtorovi. A hlavně, je ftipný, že todle připomíná někdo, kdo celou cestu škrouká.“

R: „Neškroukal sem celou cestu, jen chvílema – třeba na dlažbě a nejeli sme k dochtorovi.“

T: „A to já nemožu vědít, tak sem ……“

R: „Tak si přeběhla silnici!“

T: „Jo, protože tam byly děti, hodně dětí a já se mezi ně mohla skovat úplně doprotředka, aby mě tam nenašli.“

R: „Jeheheeehihihííííííííí. Nenašli….škyt“

T: “ A taky se na mě nemohli škaredit, páč mě děti vochraňovaly . A drbaly a hladily a litovaly….Však ty si za nima pak taky šel.“

R: „No jo, ale až když mi dovolila pánčička přejít silnici, víme?“

T: „No víme, ale je nám to v případku, že se má nastoupit zcela fučíček, tak! A tim bych to uzavřela. Malý pochybení.“

R: „No… malý…..“

T:“ Ticho škroukale! Dyk to jinak bylo fajn.“

R: “ A to teda bylo. Z pánčičky byla úplná Blažena. Byla ščastná, že se jede na výlet, že jedeme fšicí pohromadě.“

T: „Fšicí ne. Mouses nejel.“

R: „??? A co by tam jako dělal?“

T: „Nevim, ale nejel. Nejeli sme fšici.“

R: „No, nejeli a ešivá budeš zdržovat vyprávění výčtem fšech co s náma ešče nejeli, tak se nikam nedostanem.“

T: „Tak si to řekni sám, ty mudrlante jeden!“

R: „Klíďo-píďo: Páč pánčička to dobře vymyslela. I když to zas musela trochu protlačit přes páníka.“

T: „Jo?“

R: „Páč von tydle kynológický akce prostě nerad. Co prej tam budeme s nima dělat, a s ní to bude komplikovaný….“

T: „Jako, že se mnou???“

R: „No jo, no. Se mnou asi těžko, že jo. Ale pánčička si trvala na svým. Že totiž v zimě logicky ne, páč to by pro nás nebylo, zima, popocházení…. ale tetkonc při tomhdle počasí to bude jen ku prospěchu, páč nikam nejezdíme. A že se na to hrozně těší. A socializace a lidi, a jiný psi a nový zážitky…..Tak vyměknul.“

T: „Gdo?“

R: „Psížiš, pánik přece, logicky! Dobře to na něj zahrála. Ale vona nic hrát nemusela, páč to tak vopravdu je. „

T: „Je hodná pánčička, že na nás tak myslí, protože to bylo SKVĚLÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ!!“

R: „Naprosto souhlasím, ta jízda autem za to stála.“

T: „Žjo, toho čmucháního, když jsme z něj vystoupili!“

R: „Jo, já sem nevědíl, kde dřív a kde víc čmuchat. Tolikatě vzkazů tady bylo.“

T: „To sem musela číst i já.  A byla sem ščastná, že i pánik měl pochopení, protože mu bylo jasný, že to je pro nás svátek. Tak šel pomaličku, sám vod sebe, ani mu pánčička nic řikat nemusela. Už je zdělanej. Jako já. A tak jsem mu navoplátku udělala taky radost, protože sem mu vokázala, že sem ani náhodou nezapomněla nic z toho, co jsem se naučila v dobách, kdy jsme naopak jezdili všade možně.“

R: „To koukal, to koukal. Všade tolikatě lidí a my voba byli za profesijounály.“

T: “ Co lidí, co lidí, ale toho žrádla, co fšici měli! A ty stánky, už před hradem.“

R: „A těch psů co tam chodilo. Celej národ“

T: “ Já myslela, že hned půjdeme rovnou do těch davů dovnitř, ale pak jsme vodbočili za ten hrad – hele..hrad? Nebyl to ten tajemnej v Karpálech?“

R: „Pomooooc, už je to tady zas. Karpaty to sou, ale tohle bylo u nás, šak jsme nejeli nijak daleko přece.“

T: „To je fakt,ale lesy, lesy tu maji jinačí než u nás, viď?“

R: „No to teda. Ta klikatá pěšina nad srázem, plná nových pachů, zpráv, kdy nebylo vidět, co je za zatáčkou…….. Třeba jinej pes.“

T: “ A to já sem byla nejšikovnější, to pánik koukal ale. Že jak já to umim. Sedla sem, nebo šla u nohy vzrorovaně, jak bylo na tý klikatý cestičce potřeba, abychom se minuli.

R: A nebo děti nějaký. Dycky sme se zastavili a nechali je přejít, aby se nebály. Páč některý se teda bály. Asi, že jsme takový větší.

T:“Zbytečně, seděli sme jako ta socha. Jo a pro některý sem byla dalmatín 😀 . 

R: Páč seš prostě fekanec, no. Hele a ta sojka…..

T: „Jo, tak ta byla dost dobrá, jak furt řikala jháá, jháá. Pánik řikal, že to je sojka sobec 😀 .“

R: „A jak s náma byla dlouho ale, co? „

T: „Jo, až úplně dolů k vodě. A tam to bylo božííí. Já se letos pořádně prvně ráchala. A díky pánčičce, páč řikala pánikovi, aby mě nechal. Tak nechal. A já tam hupsla a byla až skorem do půlky pupku ve vodě, dobrý to bylo, chodila sem sééém a táááám.“

R: „Jo, voděnka krásná tekoucí, tak sem si taky namočil pupíček.“

T: „To bylo žůžo labůžo, miluju se ráchat, ani za toho haskouna, co šel po cestě jsem to nevyměnila. A pak ta louka!!!!! Ta byla tak krásná a spousta ptáčků tam byla, tolikatě věcí na zkoumání, byla sem ščastná, jako……….no jako pánčička, páč ta málem i kroupu uronila, jak jí tam bylo dobře.“

R: „Však taky pánikovi říkala, jak je moc ráda, že jsme jeli, že jsme jeli všici a že…. já se to uplně bojim říct nahlas………“

T: „Co?“

R:“Že je……na Tebe……….PYŠNÁ!! ŠČASTNÁ A PYŠNÁ, když se na Tebe dívá, jak seš svobodná, s náma, užíváš si to,  nikdo Tě nemusí volat – že seš prostě vižla . Stála tam a tvářila se jak jeliman.“

T:“ Fakt? Tak to mě hodně mrzí, že sem todle neslyšela, já musela pozorovat sejkory, jak hopsaj po starý vrbě.“

R: „Pánčička byla tak unešená, že tam stála jakou dobu.“

T:“ No bať, taky jsem si užívala tu svobodu prostoru, ticho a klid. Pánici to viděli a proto jsem tam mohla být tak dlouho, bylo to moc hezký. A pak nám pánčička našla cestu vzhůru. Lesem. Protože ta naše vedla někam do kšá a my museli k tomu tajemnýhu hradu zpátky.

R: To bylo dobrodrůžo. Lezli jsme jak kozorožci.

T: „Ha, mudrlant, horolezci se řiká!“

R: „No, jenže ti maj lano, cepíny, mačky…“

T: „Jakože kočky zo Slovenska s sebou tahaj do hór?“

R: „Jo, jasně, v batohu je tam nosej. Psíbože! To sou takový udělátka, aby se mohli pohybovat po ledu, víme? No a tohle my jsme nejen neměli, ale ani nepotřebovali, byl to normální skalnatej terén, kde se pohybujou třeba právě kozorožci.“

T: “ A jo taglenc, koza křížená s něčim.. podle názvu tipuju s nosorožcem…“

R: „Ty sama seš koza a křížená s bůhvíčím.“

T: „A ty seš drzák, drzej. A já byla nahoře stejnak první.“

 R: “ Jo, protože sem galantně čekal na pánčičku, víš. Aby tam  nebyla sama. No a vyšli jsme zas na tý klikatý cestičce kus  u hradu. A za zatáčkou seděl pán na lavičce s trhačem.“

T:“ No jako řekni mi ale, jak taglenc malinkatičkej pejsek može bejt trhač? Dyk já bych  sem ho vdechla. Nosem.“

R: „Hele nevim, ale ten pán řikal, že je to hrozně nebezpečnej trhač, abychom byli na pozoru, ale že ho dobře drží. „

T: “ A proč se fšici smáli jako pitomý? Nebezpečnej trhač neni k smíchu teda. No a pánčička hned kontrovala a řikala pánovi, aby si radči hlídal to jídlo nebo vo něj ale hezky rychle přinde. Proč?“

R: „No proč asi, že jo. „

T: „To teda já vůbec nevim.“

R: „A to nás nikoho teda ale neudivuje.“

T: „Náhodou sem nepozřela ničehož. Ani u toho pána, ani pak v hradu, kde toho teda ale bylo, těch vůní!! A zase fšici měli něco furt v rukách a jedli.“

R: „Však na nás ale taky došlo. A první hodnej, kdo na nás myslel byl pánik. Když jsme se zaparkovali vzadu na nádvoří u špalku, zmizel a pak přinesl …… oooojtysvatádobroto! Bramboráky se zélim a pečenou šunkou.“

T: “ A to teda bylo. Rozhodně lepčí, než to, co měl  ten pán na lavičce s trhačem. To bylo tak, ale dobrý, tak moc, to bych mohla jíst furt. „

R: A mně chutnaly ty koláčky, co nám pro ně došla pánčička. A šécky byly jen pro nás, byla to tentokrát vona, kdo jen ochutnal. Vořechový, tak ty byly.“

T: „A s těma povidlama!“

R: „A fčici nám je záviděli.“

T: „Nejvíc ta folie malinkatá.“

R:??????????????

T: „No ta folie přece, jak pánčička řikala, že je výborná, že neštěká, že folie často sou štěkavý a tadle nic !“

R: „Ach ne, Sirie! Ty to vidíš. ŠEL-TI-E! Šeltie to byla.“

T: „A no tak to je jedno, ale výborná byla, šla se s náma kamarádit. A pak přišel ten samožer….!

R: „SA-MO-JED! Samojed, se tohle plemeno jmenuje.“

T: „No a proč jako samojed? Že jako sám šécko jed? Tak to já sem taky samojed, já bych sama jedla šécko, co vidim.“

R: “ Víme. Se divim, žes nesnědla toho pidipsa, co za námi přišel, takovej malilinkatej byl.“

T: „Tak ten se mi líbil moc. Byl statečnej, jak za náma velkejma šel  a vrtěl se jak bariéra.“

R: „BA-JA-DÉ- RA!!! Mně se víc líbila ta samojedka, byla taková pěkně voňavá a dělala nedostupnou…. takže sem nedostoupil teda. Ale pak přišel ten prima pán. Ptal se, ešivá může a pánčička nadšeně, že jasně, že může a on nás mudlal, tak jak jen cizí lidi uměj, to doma nedokážou todlenc. A vyprávěl, jak měl toho bígla  a už nemá, a byl smutnej.  A že neví, že už maji věk a štěně ne………

T: “ A pánčičkááá, pánčička, co šécko ví nejlípějc ze všech světa, jak řiká páník, ….tak mu řekla, že jsou lidi, co zachraňujou a spravujou bígly, který někde držej a testujou. Brrrr. A že uměj ty bígly pospravovat a že by si mohli vzít už velkýho, staršího, že pak poznaji, jak je to skvělý. „

R: „U Františka, V Borovně, dělaj tydle sasraky. Pán pak přivedl ešče svou ženu a voba si nás pořádně, pořádně pomudlali. To se mi líbilo moc, po lidech se mi občas stejská. Nemám koho vodit na tramvaj. A tohle, byla po dlouhý době zase mise. Mise já umim.“

T: „A já už taky. Ne?“

R: „Jasně, dyk sem tě školil já, mistr všech misí. Takže když pak přišel ten pán s malilinkatým dítětem, ešivá za námi můžou, tak…….

T: „Tak sem byla nejvýbornější. Nigdo neumí umejt dítěti vobličej tak, jako já!“

R: „Jehehehééé, to bylo dobrý, ten malilinkatej človíček se smál  a držel. A pán se smál taky.“

T: „A pánčička, jak ta se smála, byla na mě pyšná, to bylo vidět.“

R: „No nevim, ešivá zrovna v tendle moment byla pyšná, ale jinak jo. To teda byla, to musim říct i já.“

T: „Však já se ale taky tak hrozně moc snažila.“

R: „No to teda, to jako klobouk dolů. I já sem čubrněl.“

T: „Sem byla taky tak ščastná jako pánčička. A pak i pánik, páč mi ho pak předala, abychom si to taky užili pospolu. A von zase šel, pomalu, jak já sem potřebovala číst, čmuchat a zjišťovat. Dycky se zastavil a čekal a usmíval se… „

R: „No to byl na něj taky ale sakra výkon, to musim říct, taklenc ho moc jeden nezná.“

T: „Skvělý, skvělý to bylo. Celej ten den………… jen teda, pak ten závěr.“

R: „Jako, že sme museli jet zase autem? A jak by ses …..“

T: „Ne, auto byl ten nejmenčí problém, domů jezdim ráda……….“

R: „Tak co zas?“

T: „VONA!“