Ráno mi po cestě v autě Brtnik sdělil, že musí dneska zůstat v práci dlouho. Dlouho tak, že já se musím dostat domů po svý ose, když nechci, aby ohaři křížili v pelíšku nohy. 

Trošku prekérka teda. Protože – já jsem si den před tím vybrala půlhoďku a šla dřív. No a ta půlhoďka mi teď, vzhledem k tomu, že už byl konec měsíce, chyběla, abych mohla stihnout spojení, který mi umožní dojet domů tak, aby ty nohy křížit ohaři nemuseli. 

Ale někdo mě má rád. A proto mi před naší budovou přihrál do cesty kolegyni, která jezdí v našem směru. A když jsem se jí zeptala, jestli bych ji nemohla poprosit o nějaký přiblížení mým směrem pravila, že klidně, ale že dneska jede dřív. Už ve dvě. A to ale přesně na minutu korespondovalo s tím, kolik mi zbývalo napracovanýho času!! Hurá, takže tohle by bylo, teď jen zjistiti, zda mi v dobu, kdy můžeme být v New Bubu, kterým ona projíždí, zda mi odtama jede něco, co mě doveze domů. Protože zdejší spojení vytvářel pravděpodobně někdo pod drogama. Jinak se to nedá osvětlit. To jakým způsobem se člověk má šanci dostat k nám, kdy naše vesnice je fakt nedaleko, leč……..abyste k ní dojeli, prohlédnete si nejdříve celý středočeský kraj.

Spojení nalezeno! Ale stál tomu v cestě ještě jeden háček. Překvapivě rozkopaná Praha. A to nejen v místě obvyklé cesty, ale – aby to bylo pro lidi zábavnější – teď od nedávna i v cestě objízdné (další umělec na drogách, to se jinak nedá vysvětlit, kdo tohle dává dohromady) . Takže bude nutno trochu improvizovat. A kolegyně improvizovala dobře a následně se řítila cestou necestou jak Fitipaldi. Takže ve výsledku jsem na zastávce, byla s předstihem a ne tip-ťop, či pozdě, jak jsme se původně obávaly. 

Parádička. Bylo frišno, a tak jsem si zalezla do budky než přijede autobus. Ten přijel za chvíli. Ale měl jinčí číslo. A v nadpisu vesnici nad námi. Aha. Šla jsem se zeptat řidiče, jestli nejede náhodou pak k nám. Nejel, ale podle všeho by měl mít spojení. Jenže jsem neměla čas to zjišťovat, on to nevěděl. Tak jsem ho nechala jet. A pak jsem se vystíhovala. 

Co, když zase šíbli s jízdním řádem a jezdí to jinak. A to původní spojení nefunguje. Polilo mě horko. I v tý zimě. Já jsem tak blbá, měla jsem s ním jet, v nejhorším bych odtama mohla jít pěšmo. Sice v tomhle počasí nic moc, ale………. blbá sem, blbá. Honem jsem šla koukat do jízdního řádu a zmatkovala, takže se mi nedařilo 😀 . Zeptala jsem se holčiny, která seděla na lavičce, jestli nejede naším směrem. Nejela, ale asi na mě viděla, že jsem v klinči, tak koukla do jízdního řádu a já se mohla uklidnit. Moje původní spojení fungovalo i nadále. Proč se mi ale při vyhledávání nezobrazila tahle nová možnost spojení, to nevím.  Zahnala jsem infarkt z představy, jak v New Bubu čekám dvě hodiny a ohaři mezitím budou doma trpět, přesně v momentě, kdy dorazil ten mnou vyhlídnutej autobus. Usalašila jsem se na sedadlo a mohla se částečně vyklidnit.  Částečně proto, že pokud bychom do vesnice, kde se autobusy potkávají přijeli pozdě, tak i tam ztvrdnu na ty dvě hodiny a ti ohaři…. navíc tam tý džuzně není ani ta kavárna, takže ty dvě hoďky v budce by byly výživný………..

Nebyly. Dojeli jsme totiž včas a já si mohla s úlevou sednout a už se přestat štrézovat, zda to šécko stihnu. Bylo jasný, že jsem to stihla. Užívala jsem si pak jízdu naším lesem z výšky. Přeci jen v tom autobuse sedí člověk nahoře  a tak je to trochu jiný pokoukáníčko. A jak víme, já se do okolní krajiny koukám ráda a furt. Projeli jsme kolem našeho Domečku a za chvíli jsem vystupovala na náměstí. Stihla jsem i těsně před zavíračkou zaběhnout do místní sámošky a měla jsem štěstí. Protože tam měla paní prodavačka ještě poslední tři vynikající housky. My normoš doma bílý pečívo nejíme, ale tohle je dobrota. Velká houska bohatě sypaná lněným semínkem. Jednou za čas si na ní člověk rád pochutná. A ohaříci si pochutnají – taky po dlouhý době – každej na rohlíčku, co jsem jim vzala. 

A moc dobře jsem prej udělala, páč Taliprtka se mohla zbláznit radostí a Rumíček měl s čím běhat po zahradě a metat kozelce. Chvíli jsem s ním tu jeho hru hrála a pak se šla honem převlíknout a spustit vysavač. Aby za mě pěkně uklízel a já se mohla co?

Courat s ohařema venku. Oba měli zas stejnou radost jako v pátek. Logicky, přeci  jen to jak v ten pátek, tak dneska bylo trochu jinak než obvykle, když jsem přijela dřív.

Když jsem přicházela domů, říkala jsem si, že to dneska nebudu přehánět, páč bylo pěkně hnusně. Poprchávalo a fučel ledovej vichr. A Tali si den před tím nějak zrasila nohu a pokulhává. I jsem to tak Brtnikoj do telefénu řekla, že pokud by domů dorazil dřív než já, atˇ postaví na kafe, že jsme za chvíli zpátky.

😀 😀 😀 😀 

No jo. No. Ale když von se pak vítr utišil a sluníčko rozkoplo ty těžký šedý mraky… _Tali si užívala toho, že má čas a prostor jen sama pro sebe. Nechtěla jsem po ní vůbec nic, jen jsem ji vždy s předstihem dala vědět, že přecházíme na další louku, aby pak za námi neletěla jak splašená. A my si s Rumajzlíkem hopíkem kutili svoje. Nejdřív balonek, ale pak jsme si dali trochu kynologie, abychom si to oživili. Co špatně slyší, nahrazuju mu zvukovou stránku života různýma aktivitama, ať už takhle cvičením, nebo tím, že se venku mudláme a tak. Aby si nemyslel, že na něj svět zapomněl a nestojí o něj. 

Mno, takže jsme došli na tu naši ořechovou louku a tam jsem naznala, že když se udělalo takhle a sluníčko po nás pokukuje  a už není větrno, že si zajdeme na prudkou louku ještě. Pokud Tali nebude namítat. Nenamítala. Resp. zpočátku ano, ale to jen proto, že bylo nutno projít uličkou hrůzy. Neboli kolem kozenek s el. ohradníkem. To ale Rumíček namítal mhohem víc než ona a musely jsme na něj dokonce i čekat, než se rozhodl, že teda jde taky. 

A pak, už to bylo krásný jarní odpoledne. Kolem nás na loukách pořvávala žluna, v korunách nad rybníkem pod námi jsem zahlídla volavku a ohaři měli spoustu čmucháního. A pak taky, dole u toho rybníka, krapet coursingu. To teda dneska jen Rumíček, páč Taliprtky noha nedovolovala, ale to jí myslím, bylo fučík. Ona do toho není tak žhavá jako on, kterej je schopen mi to stéblo rákosovitý trávy vyrvat z ruky dřív, než začne samotný coursing, aby ho mohl srdnatě rozšípat a roztrhat. Lítal tam jak podervanej a já se radovala s ním. Pak jsme přešli potůček a vydali se kousek směr další vesnice. Ale jen kousek, protože jsem nás nakonec zaparkovala u toho potůčku u starý vrby. 

Čímž jsem naprosto rozradostnila Taliprtku, kterážto se pustila do rejdění a zkoumání břehů.

Sebe už jsem tolik nerozradostnila protože, když jsem potůček přeskakovala i s Rumíčkem po boku, tak ač se břeh zdál písčitý, po dopadu na druhý břeh se ozvalo „Čvocht!“ . A oba jsme zapadli do hnusnýho černýho bahna. U mně dobrý, měla jsem gumáčky. A protože jsem nohy stihla rychle vytáhnout, nestihlo mi do nich natéct dírou, která se tam tudle  u podrážky vyskytla. nevěděla jsem o ní, ale chtěla jsem se tehdy poráchat na louce v obří louži, jako když jsem byla malá.  A jak jsem se tak courala tou čistou vodou z roztátého ledu, zjistila jsem zanedlouho, že mi teče do bot 😀 . Takže teď jsem byla sakra rychlá a nohy vyprostila natošup. Rumíček taky. Oba jsme měli ovšem černý podkolenky. No co už, snad to z nás vopadá, než se dostaneme domů. 

A to přeci jen ještě chvilku trvalo. Tali jsme nechali její chvilku brouzdání a my si zase hráli. Pak jsem si všimla velkého dravce, co mi krouží nad hlavou. Nepodařilo se mi zjistit, co za dravce co bylo, ale chvíli se tam s námi zdržel. 

Takový hezký zakončení – ( nebo skoro zakončení, páč nás čekala ještě cesta zpátky domů) – odpolední procházky. Stála jsem tam jakou dobu s hlavou zakloněnou a snažila se to zachytit. Když se pak přesunul za nás, zavelela jsem k návratu. A užila si toho, že jsem mohla říct: „Talinkoo? Půjdeme už domů, jo?“ a oslovená se na mne podívala a spokojená, zabahněná se vydala za námi.

Vystoupali jsme Prudkou, já se v jejím závěru pozdravila s Královnou všech třešní, zkontrolovala, jestli přežila zimu a zamířili jsme do uličky hrůzy. Zpáteční cesta už je bez cavyků, oba to procupitaj a šup  do remízku. 

Na louce pod lesem jsem zaregistrovala srnce, který, když nás uviděl, zašel do lesa. A na louce prostřední byl taky zážitek, ale o tom napíšu zvlášť, to už by tohle čtení bylo moc dlouhý, tak ať si taky něco necháme na pozdějš.

Ohaříci si vesele metelili dom a mně už zbývalo jen sešikovat si je u silnice, otevřít pak branku a pustit je na Brtnika, který chvíli před tím dorazil dom. Mohli jsme si dát tudíž tu kávičku.