V čase a prostoru.

Jsme byli v pátek. Svobodný v čase proto,že jsem měla napracováno. A mohla tak jet  domů po vlastní ose. A brzo, brzičko. Tak, že jsem doma byla už v půl druhý!! A jipiajé! Jak by řeknul strejda Willis.

Ohařiska doma překvapený, kdo se to tam zjevil, v dobu zcela nečekanou. To mě vždycky baví, jak čučej. Ale jen vteřinku, to je jasný. Pak se pádí ven. Rotovat a vítat. To jsem si to užila. Pěkně jen pro sebe. Takovou velkou vítačku.

Vylepšila jsem ji ještě o takovej víc než dobrej detail. Cestou od autobusa jsem se stavila totiž v místní sámošce a koupila tři poslední buřtiky, co tam měli. Jeden pro sebe, neb na oběd nebyl čas. A pěkně jsem si ho vychutnávala cestou hore k nám. A byla při tom příjemně překvapena. Páč mi tentokrát ten kopec byl zcela ukradenej. Najednou jsem byla nahoře, ani ne moc udýchaná. Hm, to je pozitivní zpráva. Když jsem pak pro ohařiky vytasila ty zbylý dva  buřtiky, nastal candrbál. Hlavně Rumoušek tancoval. Opět dostal svý tanečky svatýho Vítečka, lehce říznutý padoucnicí a zatímco Taliprtka se málem udusila, jak to do sebe vcucávala, on se zmítal u bramborový věže. Už jsem ji zasejc instalovala, je sice zatím prázdná, ale základ  – koňský bobky zasypaný hlínou (kvůli Tali, chodila si tam jak do bufáče 😀 ), už tam v jedný vrstvě je. Brambory samotný byly instalovány do sklepa, aby se daly do klíčení. Což momentálně nikoho nezajímalo, páč bylo nutno se zmítat nad buřtem. A já jsem jásala, jakej je to Rumoušek bohatej pán, že nikdo ve vesnici nejni taklenc bohatej jako von, kterej má buřta. Tali chodila s protaženým gezichtem kolem a tvářila se, jako by se na ni s buřtem zapomnělo. Nedožera.

Hodila jsem na sebe venčící vohoz a šlo se. V počtu větším než obvykle 😀 . A kupodivu nešlo o Mousese 😀

Nechtělo se mi pak tahat po lese bílou velkou koudel, tak jsem musela chvíli vyjednávat 😀 . Úspěšně. A pak už jsme se mohli konečně dát do pohybu a být svobodný i v tom prostoru, nejen v čase. Páč jsme se vydali zasejc toulat lesem sem a tam.

V bukovým chrámu už bylo jarně.

a já si užívala toho, že mám dva báječný ohaříky.

kteří mi oba dělají to, co mi na očích vidí. Opodál jsme si dali trochu té ohaří práce. Je tam taková obří jáma, je jich tady v lese spousta – prý po těžbě písku. A já některé z nich používám na práci, kdy dolů házím ztracený aportek. Ohař tak maká fyzicky, protože to má nahoru a dolů strmým srázem a taky maká makovicí, protože to musí hledat v terénu. Spokojenost panovala na obou stranách. 

A pak už jsem to nechala na ohařích, kam se vydáme a dělala jsem jim pouhou doprovodnou jednotku. A ….jasně, jako vždycky. Kochala se. Mimo jiné i přicházejícím jarem. Páč borůvčí už se pomalu zelená, vidíte?

Bylo úžasně. A svět jsme měli jen sami pro sebe, nikde ani živáčka. Ohaři to z bukovýho chrámu švenkli pak doleva a vedli nás k silnici. Před námi evidentně musel někdo jít a se psem. Oba měli spoustu práce s čucháním. Za silnicí pak měli úplně jiný čmucháníčko. Bylo vidět, že tam je zvěřina 🙂 . Nechala jsem je, ať si dělají svoje a jen si kontrolovala vzdálenost. Les je ještě přehledný. Na jeho konci jsem nás šécky zase svolala a dali si trochu té ohařiny s aportíky, abychom to flákání se, trošku nabourali.

A pak už na nás čekala svoboda prostoru na loukách, kde si ten můj rezatej oslavenec

lítal ščastně jak motejl Emanuel a Tali se věnovala své nejoblíbenější činnosti. Pomalu a bez spěchu jsme křižovali louky směrem k domovu. Rumíček to ještě nevěděl, ale………… čekalo tam na něj narozeninový překvapení 🙂