A upletla jsem si ji na sebe sama.

Páč.

Náš statnej vořech má kolem sebe moc pěknej záhonek, kterej loni vybudoval Brtnik. (tetkonc na fotce ešče spí, tak to není takový, ale až se probudí, to je teprvá krása)

No a máme ještě jeden vořech. Staříček je to takovej, trošku nemocnej, na což staříci mají nárok. Ale……..je pod ním taky prostor, který bych chtěl trošku povylepšit. No ale Brnik staví. Momentálně verandu a občas odskočí něco pokutit do mého kurníku, nebo tak. Takže tady nic chtít nemožu. A co já žena malá, slabá, nebohá………………

No co by. Poradim si nějak. A vymyslela jsem to. Pomohly mi k tomu, shodou okolností, slepice. Který ešče nemám. ale už se povohlížím po zařízení a hledám, hledám ten oplůtek o kterým tady mluvila Maya, že s ním možu slepicím vyhradit místo pobytu, a který jsem si uložila a nemůžu ovšem najít kam a kde a tak hledám. Marně. Nicméně během toho hledání mi padlo mimoděk oko na oplůtky dekorativní. Z proutí. 

 Aha?  A to by možná šlo??? Kdybysem to tam tak nějak natloukla koukolem…..vysypala tou březovou štěpkou, co před zimou přivezl Kuba……………….. Oznámila jsem muži svému, zcela esteticky založenému /proto mi taky zakázal, abych si kurnik vybudovala sama, páč se nechce dívat celej život na šikmou věž v Píze a tak trpělivě čekám, čekám, až to v mezičase dokončí/, že hodlám založit u starýho vořecha záhon. Punkovej. Aby bylo hned jasný, že to nebude žádná přesnost a dokonalost, alébrž spíše taková velmi přírodní záležitost. Dočasná. Než bude čas tam vybudovat záhon podle jeho představ o estetičnu 😀 .  Osvětlila jsem mu, co mám v plánu, že to navíc nebude ani žádná láce, kterou to bude stát a hlavně ho to nebude stát vůbec žádnej čas. Já si prostě koupím proutěný oplůtky, natvrdo to nahulákám do země a bude. K mému velkému překvapení se mému andrgraundovému návrhu nezpěčoval. Asi je již stavbou značně uondán a nemá sil na obranu 😀 .

Našla jsem si českého výrobce a než jsem zaměrila, kolikatě metrů budu potřebovati, vyjeli jsme pro nějakej stavmat do Kladna do Baumaxu. I šla jsem se podívat do oddělení zahrady, zdaliž tam nemají něco podobného k dispozici hned. Neměli, ale nečekaně  jsem tam  svůj proutěný program okrašlovací rozšířila. O proutěný program ochraňovací.

Páč.

Rumouš dobytek jeden rezatej, jak to nikdy na zahradě nedělal, začal teď chodit čůrat na keříky. Máme od loňského jara tři nové – shodou okolností nedaleko onoho ořechu. Jednu kalinu a dvě hlošiny, jsou to keře, které, až na to jednou přijde a bude se opravovat plot, snesou hluboký řez a pak rychle zase obrostou. Zatím teda jen rostou. Ale dlouho by nerostly, kdyby tam ten výtečník chodil škodit dál. Zjistila jsem to nedávno a bylo zapotřebí tomu učinit přítrž. Enemže jak? Sice jsem už takhle ochránila krásnou Zuzanku, neboli magnolii Susan, enemže to je jeden keřík, takže nařezat a natlouct kolem něj špalíky, abych ten kropičák rezatej udržela dál, to nebyl problém. Enemže tady by to byla větší porcička. A tak jsem byla ráda, když jsem v tom Baumaxu objevila geniální řešení mýho problému. Natahovací oplůtek z proutí! Za půl darma!!  Asi šest pětek jeden kus, který se dá natáhnout min. metr. To je geniální. Vzala jsem si jich asi šest na ty keříky a pak přihodila ještě dva – že to s nima vyšperkuju i u tý krásný Zuzanky. Přeci jen…….. moje práce přesností neoplývá a podle toho to vypadá. Jak když to robilo pětiletý dítě 😀 Ale! S láskou! To zase jo.

Brtnik ničehož nenamítal, asi si říkal : „Ať si hraje, aspoň vod ní bude pokoj .“ 😀 Byla jsem nadšená a úplně nic mi nevadilo, že to, na co jsem se šla dívat původně, nemají. Těšila jsem se, jak tohle, to neplánované, zato potřebné,  hnedle udělám.

Což se taky stalo. Sice mi to chvíli trvalo, protože i já mám nějaký kritéria  na to, co by aspoň trochu mohlo a mělo být rovně, takže jsem to musela pak trochu předělat, ale nakonec dobrý. I mi to stavitel pochválil (asi radši? 😀 ) Pořád jsem tam chodila a obhlížela, jak pěkně jsem to vymyslela. Výhoda tohodle oplůtku je, že je takovej víc neviditelnej, než nenápadnej. To proutí není moc vidět, jak to tvoří ty oka. Což vůbec nevadí, tady nám nejde o vizuálno, ale o ochranu keříků.

Vizuálno naopak bylo a je žádoucí u toho ořechovýho záhonku. Oplůtky tedy objednány a čekala jsem, až mi je pošlou. A vyšlo to parádně, právě na víkend. V pátek, kdy jsem byla já doma a užívala si volno, je dovezli Brtnikovi do prasé a protože se stal sasrak a Brtnik je v tý práci nezapomněl, měla jsem je v sobotu k dispozici. 

Oj, to sem se vyřádila. Baví mě na tom, jak člověk nemyslí na nic jinýho, je prostě soustředěnej a nějaký starání světový ho netrápí. Jediný, co ho tak může trápit, jsou leda tak ti dva ohaří pumprdlíci, co se vám snažej neustále tu  práci hatit. Buď se furt někde někdo z nich motá a překáží, nebo se vydaj na lov starých vořechů, který prostě furt k nacházení někde zastrčený jsou a oni to mají jako národní sport. Už i Rumouš tomu plně propadl a když nelouská, chodí důležitě koukolem a dělá při tom nenápadnýho tak, aby byl odhalen A pak mohl – nekecám! – prokázat, že von, von nedělá nic špatnýho, protože má jen půlku prázdnýho vořecha! To je jeho nová zábava, či strategie, nebo co. Když dělá takhle důležitě nenápadnýho, nikdá nemá v tý kušně nic jinýho než půlku, práznou půlku skořápky. Taliprtka nedělá důležitou, ta rovnou čistě konzumuje. Ale taky vlastně někdy…. přijde jako, že konzumovat do mojí blízkosti. Aby právě byla odhalena a při tý příležitosti se začne tvářit- hrozně roztomile, jak přerostlý ščenátko, naduje pysk a kulišácky vodevzdá. To je ale tak jeden případ z dvaceti, páč jinak nepromešká jedinou příležitost to sežrat. Loňskej rok  prostě byl hodně na ořechy /a nejen ty/ plodnej. Takže se doposud nepodařilo učinit zahradu ořechů prostou. A dlouho ještě nepodaří.

No zkrátka – jak to zná každý, kdo je v majetku psů – se psy všechno trvá 2x dlouho. 

Ovšem výsledek stál – teda co kecám!  – stojí!! za to. (ještě tam nejsou zasázený kytky, to ale přijde)

Aspoň mně se to teda líbí, jak se to povedlo. A Brtnik mi to vlastně taky pochváli. A já musím pochválit jeho, že přišel s tím nápadem, že ten jeden  bok záhonu se vytyčí a ohraničí cihlama, aby se tam mohla dorovnat zem. Já bych to bývala byla pojala tím punkem dokonale a oplůtky tři zabudovala i tam. On neváhal, na chvíli se zapojil a vybudoval tam nasucho zídku. Tím pádem my tři díly zbyly a mohla jsem koumat, co s nima dál. To ale mělo čas, teď jsem musela začít nosit štěpku. Rozmístila jsem tam pochozí placáky, který jsem taky zakoupila a šla nosit. 

Opět ve společnosti ohařů, což celý proces značně prodloužilo, protože to bylo o tom, že šli se mnou ven za branku, tam si zkoumali v travičce, nebo se mi motali pod ruku, pak jsem je musela svolat, počkat, až dojdou, brankou projdou, tu zavřít, odnést štěpku na záhon, tam ji rozmístit, dojít k brance, počkat, až mě doběhnou ohaři, vyjít ven za branku………….. a takhle až do setmění, kdy jsem po sedmý hodině nakládala poslední džber a šla ho vysypat. Ohaři už na to kašlali, ti šli s Brtnikem už domů. Podle jejich ohařího času byl totiž právě čas večeře a já meškala půl hodiny. To ještě netušili, že další půlhoďku si počkaj, než se zcivilizuju a začnu připravovat jídlo pro nás a pro ně. 

Pak jsem se mohla spokojeně svalit na gauč a říct si, že jsem se svým dílem spokojená.