Teprvá bude, vim.

Ale já už ho měla. Minulej tejden. Protože jsem si urvala volno. Celej jeden den, kterej jsem si přidala k víkendu.  A chtěla jsem brzo vstávat, šla tudíž ve čtvrtek spát celkem v zodpovědnou hodinu. Ovšem hodil mi do toho vidle Mouses. Který mě vzbudil teda brzo, ale zas tak brzo – před šestou  – jsem vstávat nechtěla. Tudíž, když jsem ho vypustila, šla jsem se ještě svalit zpátky do peří a pokusila se usnout. Se pak povedlo, ovšem na dlouhou dobu, takže půl devítka to jistila. Ohaříci, který jsem předtím na chvíli vypustila spolu s Mousesem, se povalovali dál a nehodlali ještě vstávat. Asi se museli ještě tzv. dopéct, jak mi říkávala moje milovaná Bobuška, když jsem ráno cábrovala o prázdninách bytem „Di se ešče dopéct, než bude snídaně.“ A ta teda bývala – rozpečený rohlíčky s máslem… mňam. 

Teď na mě taky snídaně čekala, Brtnik mi ji ráno připravil, než jel do prasé a nechal mi ji na lince. Se divím, že se nikdo z těch dvou neobsloužil. Rumíček ne, ten je zodpovědnej, ale duo flekatá a mouratej ? Ty by mě klidně o snídani připravili. Takže svou snídani jsem měla, stačila udělat ta ohaří. Mouses už byl v trapu, ten se mi na nějakou snídani krajcvajc, opatřil si sám.  Což je jedině dobře, taky by si měl zaopatřit chléb svůj vezdejší. Teda myš svou vezdejší, aby se jen neflákal po otomanech.

Ale já se flákat chtěla. Že nic dělat nebudu, jen s ohaři budu a na zahradě se poreju……… žádný uklízení, nic!

No jo, no. A i jsem to chvíli dodržovala. Třebas, když jsem si dala kávičku na dvořečku, na což jsem se převelice těšila celou zimu. Je to můj rituálek a vítání jara, že už si člověk může takhle sednout s kafem ven, hodit kopyta na stůl a zevlovat si.

Ovšem předsevzetí halt někdy dlouho nevydrží. Takže pak mi to nedalo a řekla jsem si, že prostě ten úklid udělám. Nejdřív to začlo nevinně – sanitou, pak jsem si řekla, že když sanita, tak utřu prach v ložnici, …šatně… chodbě……….. ano…kůchňa taky přišla na pořad dne a pak jsem to prostě vzala už komplet. Ale vlítla jsem do toho jak fůrie a měla to hodně rychle sfouknutý. 

A pak jsem se mohla sbalit a vypadnout s ohařiskama ven.

P.S. byla jsem ráda, že mi zůstaly aspoň zbytky prstů 😀

Když jsme sešli dolů k remízkům, rozradostnil mě pohled na první jarní podběly.

Došmejdili jsme na loukách, rozdali šécky lojofky a zamířili do lesa. A tam, tam to taky moc krásně kvetlo.

Mám jaterníky moc ráda, je to taková skromná kytička a moc milá kytička. Vždycky se na ně těším a jsem moc ráda, že v našich lesích jich je požehnaně. Když jedeme dolů, v určitých částech lesa lemují i cestu a to je vám krásný přivítáníčko při návratu domů.

Tali mě tady pobavila. Posadila se tam vedle těch jaterníku a jak kdyby se zahloubala.

Fotka to asi nezachytí, ale bylo to tak. Dokonce tam zůstala ještě jakou dobu sedět, zatímco my se s Rumouškem už vydali vpřed. Resp. vzhůru. Ta cesta je tady zase pekelná, já tomu říkám stěna smrti 😀 . Je to totiž skorem stejně kolmý jako bývaly stěny smrti, po který jezdily na pouti s motorkama. Pamatujete? Ten řev motoru a smrádek z bencýna?  😀 . Hehehe. Tak to tady nebylo. Byl tady stále klid, ticho, vůně lesa a zpěv ptactva.

Vyšli jsme – teda já se vysápala spíš, ohaříci se svým 4×4 neměli probléma – skorem až k silnici a já nás pak lesem pod ní uhnula doleva, že uděláme takovej velkej oblouk a někde se lesem zase spustíme zpátky dolů. 

Šli jsme kolem kaliště a tak jsem toho využila k troše toho hlasitýho povelování, aby vo nás prasata věděla a my si při tom zacvičili poslušnost. Ono nám to neuškodí. Cesta se tady pěkně klikatí a les často mění svoje složení. Hlavně v té části nad cestou, dole pod námi je převážně celou dobu bukový, listnatý. To nad druhé straně máte chvíli březovou tajgu, která se pak změní v tajuplný les z buků a dubů, který přejde v tmavý porost smrkový, aby se pak už nafurt překlopil do bukoviny.

Je to moc hezký místo, mám to tam ráda. Vzpomněla jsem si, jak jsme tam jednou, když u nás byla, šly s Peťou a dávaly si tam sváču. Teď jsme žádnou neměli a mě teda shodou okolností na tom samým místě /asi podvědomí 😀 / začlo značně kručet hlady v břiše. Však jsem od snídaně nic nejedla, že jo. To hlasitý kručení by nepřeslechlo ani prase v houští 😀 . Bylo o nás tedy dobře slyšet. 

V jednom místě jsem z cesty koukla dolů a řekla si, že tadyma by to šlo, tady to nejni tak strmý. Hehehe. No ale jak se mi hodily ty dvě „hole“ bukový, co jsem cestou sebrala. Teď jako když najdu. (ono však jsem vlastně před tím i našla, že jo :D) . Tím pádem jsem taky měla tak trochu 4×4 a měla se při sestupu o co opírat, abych nepadla na kušnu. Ohaři nadšený, že nejdem cestou, ale cestou necestou a mají si co zkoumat. Korigovala jsem jen, aby nelezli do houští.

Sesunuli jsme se dolů a vyšli zpátky na louky. A tady jsem se pokusila něco natočit. Třebas stránky dovolí, abyste to viděli?

Chtěla jsem natočit i tu Taliprtku, kterak mi taky podává ty hole, abych se – stařena shrbená – nemusela shýbat, ale tohle asi nikdy nevyjde, hrozí, že mi telefén z ruky do kšá  vyrazí a to stejný provede i mým zubům, když si sakra nebudu dávat při předávce pozor. Ta by teda štafetu běhat nemohla 😀 ..

Ještě jsme se loukama zasejc pocourali a už mířili domů. Tam už čekal Brtnik a další kávička na zápraží. Byl to velkej pátek, i když ten pravej na nás teprvá čeká :D,