Toho včerejšího společnýho venčení.  Že jsme šli v komplet sestavičce.

Takže opět přemety, precliky, jásot a famfáry 😀 😀 A já zas byla ráda, že na to Brtnik kejvnul. O to víc, že od momentu co jsem v Prahé přisedla do auta to vypadalo, že mě doma jen vysadí a bude muset jet zpátky do práce 🙁 🙁 . Pořád pevně doufám, že to, co má v práci teď, má nějakej konečnej bod. Začíná být značně opotřebován.

A tomu opotřebování trochu to společný venčení, myslím, uleví. Zlobení ohařů balonkama jsem tentokrát nechala převážně v jeho kompetenci. A bylo vidět, že se do toho na chvíli ponořil. Bezva. Věnovala jsem se kochání. 

A že bylo čím se kochat. Před námi totiž vyšly na louku čtyři srny. Cvaknout jsem je nestačila. Musíte si je tam představit 😀

A kochala jsem se i o minutu později. Tím pocitem, že Tali, která šla napřed a zahnula pak doleva za roh, kam srny zmizely, že …….. že ji prostě můžu nechat být. Nemusím ji volat, nic.  A vím, že toho nezneužije. Přes křoví jsem pak viděla, jak se zastavila a skrz to křoví koukala na nás. Pěkně jsem jsem ji za to pochválila, aby věděla, že já vím. Vteřinku se nedělo nic a pak se otočila na pětníku a jásavě se dořítila za mnou. Teplá vlna blaženosti zalila mou duši 😀 . A aby její konání bylo dostatečně oceněno, vytasila jsem se z ledvinky s hodně těžkým kalibrem. Možná tím z nejtěžších – kostkou tvrdé housky na sádle pražené. Ooooujejky. To zas bylo vidět, jak teplá vlna blaženosti zalila tu flekatou duši. Miluje to, miluje. Zpřeráží si všechny nohy, aby se k tomu dostala.

Brtnik si ještě něco kutil s Rumouškem a my pokračovaly trochu dál napřed. Bylo krásně. A bylo ticho, klid. Na té poslední louce z které se vchází na cestu v březovým hájku jsem jasně na ohařích viděla, že za horizontem – louka je kopeček – něco je. A bylo. Zas ty čtyři holky srnčí. Zalezly pak do toho březovýho hájku a ohaři si pročítali jejich stopy. Pracovali krásně nosem.

A aby nepracovali jen tím nosem,  a využilo se toho, že jsou to pracovní plemena, dostali oba úkol. Nanosit domů dřevo. Ať to taky furt netaháme jen my dva, ne? 😀

Doma pak za odměnu pro nás kávička a ten dobrý chlebíček podzimní. Pro ohaře jen ten chlebíček. 

A já…..já pak šla – taky za odměnu 😀 – ještě házet hnůj. A protože tam, kde jsem ho potřebovala mít se teď nedostanu s kolečkem, musela jsem pěkně růčo. Naložit do vědra, odtáhnout, překlopit, vysypat……. a takhle několikrát dokolečka. Ale s tmou jsem to měla fertig. Hotovo. A můžu si odškrtnout další úkol.