Bylo krásně.

Frišno, ale krásně a mně se podařilo Brtnika, souženýho prací, cestou domů z práce, nasměrovat na to, že půjdeme ven všichni. Nepůjdeme žádnou dálku, jen se tak pomotáme tou krásou po loukách kolem a pak si sednem venku a dáme si kafe.

Zapomněla jsem, že za brankou jaksi čeká tuna masa pro zvěř.

Ta se mi připomněla až po příjezdu dom a otevření branky a zdálo se, že nabourá můj plán. Ale já se nedala. Žádný, jak plánoval Brtnik – já Ti to nanosim do sklepa a půjdu se psama, aby sis to tam naskládala. To víš že jo, holečku, nic, ven se půjde hromadně. Šak je zima, vydrželo to zmrzlý v boxech doteď , tak to ešče chvíli počká. De se ven.

A šlo se. Ohaři se mohli zbláznit, že po tak dlouhý době jdeme fšicí. Tali metala kozelce a Rumoušek pletl precliky. To je dycky cirkus tahle výprava 😀

Za silnici Tali vypálila honem, honem nasbírat co nejvíc padančat a narvat si jima pupek. A pak nás srazit, až se bude úvozem řítit dolů za námi, protože to nedobrzdí. 

Zabočili jsme doleva a vydali se na tzv. Salmov. Ono se to tam jmenuje úplně jinak, ale oběma nám to moc připomíná louky na Salmově, kde jsme byli na dovolený. A protože název toho místa jsme zjistili až po nějakým čase od přistěhování, zůstal už prostě ten Salmov. A je tam stejně božsky, jako na pravým Salmově.

Je to několik na sebe navazujících malých, či větších luk a louček. Uzavřených mezi stromy. Je to moc útulný místo v jakémkoliv ročním období. Je tu ticho, jen příroda a vy.

No a ohaři, že jo. A balonky, že jo. Jakou vám voni měli radost, že si s nima pánik hraje! Že si s nima hrajeme oba a má to grády. Balonky lítaly mezi náma, ztrácely se, musely se hledat, muselo se o ně bojovat. Byla jsem tiše ráda, že se mi nenápadně podařilo Brtnika rozehrát a zapojit ho. Hlavně kvůli němu, protože v ten daný moment neměl prostor na pracovní myšlenky a byl jen tady a teď, a blbnul se dvěma nadšenejma ohaříma raketama. Bylo to moc hezký, bylo vidět, že starosti jsou momentálně prostě mimo zorný pole. No a pro ohaře taky skvělá věc, to je bez debaty.

Pak jsem ty balonky odebrala a jen se chvíli šlo a povídalo. Na jedné z následujících louček jsem na žádost Rumíčka opět balonky vytasila, ale to hlavně proto, aby si je prostě jen tak nesli. S malou vsuvkou. Páč Rumoušek si našel kopeček, tak to jsem musela, to jo. Já mu ho čutala nahoru, on ho chytal a posílal mi ho zase dolů 😀 . Tou dobou Brtnikovi zadrnčel telefén a musel bohužel pracovat. Tak my se tam chvíli na tom kopečku prostě zdrželi. Tali si chodila kolem, poctivě si nosila svůj tenisák a když jsem ji zavolala, jásavě přiběhla. Po těch letech jejích neochotných přivolání, je tohle radost pohledět. Jak se k vám řítí nadšený flekatý Pendolíno a raduje se, že běží za vámi. Ne, že: já teda du, když voláš, no. A hopiká kolem, že já sem tady, já sem tadyyyy.

Pomalu a loudavě jsme se pohybovali všichni vpřed. Brtnik pracoval, Tali počítala myše a my si s Rumouškem hráli. Pak jsem ho už poslala, ať taky dělá psa. Tak šel. Já si naopak našla nejdřív jednu větev a pak druhou, abych nebyla nevytížená. Když Brtnik dotelefénoval, taky popadnul u cesty kus stromu a vraceli jsme se dom jak banda dřevorubců 😀 .

Ohaříky jsme uložili doma v teple a šli na mráz. Dát si kafe 😀 . Páč maso ešče počká. A počkalo. Stejně tak musel do zítra počkat i hnůj – resp. jeho zbytek na vozíku, který jsem měla v plánu složit. Maso má přednost.

Vypili jsme kávičku a já se šla ponořit do mrazáku, abych to tam naskladnila a ohaři bídně nezhynuli hlady 😀 . Moc se mi to tentokrát nedařilo, furt mi tam něco překáželo, nešlo mi to srovnat, bylo toho vrchovatě. Pak jsem se naštvala. Vytáhla jsem dózu s mraženým vývarem – aspoň nebudu muset zítra vařit polivku, jen zavařím domácí nůdle, kterých jsem s udělala hromadu (díky milá Zlatko za inspiraci – nedávno jsi psala, že když máš vajec dost, děláváš si do zásoby nůdle, tak jsem to udělala taky tak. Mám teď ty vajíčka za hlídání slepiček, co mi snesly – a že se teda roznesly, měla jsem pak osm vajíček denně.). A furt ještě něco překáželo, nešlo to seskládat, tak jsem vytáhla ještě kus daňka a ač jsem měla v plánu jiný vaření, půjde do trouby on. Konečně to klaplo, doslova. Páč se zaklaplo víko se správným zvukem. 

Hotovo, fertig. Vylezla jsem ze sklepa a ejhle, vona tma už. Tak to na to kašlu a vyházím ten zbytek hnoje z vozíku  fakt až zítra. Stejně na to potřebuju vidět. Páč jsem si vymyslela, že tu část hnoje, kde jsou takové tenké koláče slisované slámy, využiju posléze jako mulč k rajčatům, okurkám a paprikám. Budou mít teplou peřinku a nebude jim utikat voda.

Tím pádem co? Tím pádem mi zbývalo jen nandat ohařům do misek dlábes, nám dát ohřát vydatnou zeleneninovo-ovesnou políftku a mohla jsem se jít flákat za Brtnikem, kterýho jsem nahnala na gauč.  Však to doženu zejtra, ne? 😀