V tomdle pošmourným dni.

Kterej! Ale! Vůbec nebyl pošmournej. I když se tak od rána tvářil. Protože se událo tolik moc hezkýho, že se to snad do jednoho dne ani vměstnat nedá.

Opominu to, že jsem po značně probdělý noci (jojo, zas nespim) vstávala celkem čiloučká, stejně jako to, že jsem toho v práci hodně stihla – na to, že jsem tam dneska byla poměrně krátce. Páč za á jsme jeli do prasé pozdějš – protože Brtnik měl lékařskou vědu. Ráno.  A za bé, jsem já z práce šla dřívějš, páč jsem taky měla lékařskou vědu. Odpoledne. 

No a to první hezký bylo to, že Brtnikovi vyšly pěkně výsledky. A to mě potěšilo velice, neb mu to ubere z tý hrozný hromady starostí, kterou teď má. Oslavili jsme to kafem. Na benzince, kam jsem si došla pro platební kartu, kterou jsem od něj potřebovala, neb jsem svou zapomněla a u dochtora budu cálovat. 

Další moc krásná věc následovala vzápětí a vy jste se o ní dočetli v předchozím článku. To, co proběhlo ohledně překvapení pro Zorankův tým, mi doslova roztáhlo hubu kolem celý hlavy. A to hned několikrát. Když jsem se nesmála, usmívala jsem se a měla olbřímí vnitřní radost z toho, že se to překvapení dokonale povedlo. Tím pádem jsem následně z práce odcházela tanečním krokem, za který by se nemusela stydět profesijounální tanečnice ze Stardance 😀 . A úsměv mě neopouštěl.

Doufala pevně, že servisní prohlídka, která mě čeká, dopadne stejně dobře. Měla jsem černý svědomí, protože jsem tam hodně dlouho nebyla. Taky jsem od sestřičky dostala sodofku a hned mi navrch slíbila, že od dochtorky dostanu navíc ještě čoud!  Tolik dárků, to si snad nezasloužím! 😀 Ten nejdůležitější mě ale čekal na konci servisní prohlídky a bylo jím prohlášení paní dochtorky, že šécko cajk. A JUCHÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ, tak už jen jedna servisní, taky zanedbaná, a bude to. 

Při odchodu z ordinace jsem už netančila, to jsem se přímo vznášela. A bylo mi totál fučík, že venku je taková malá sibérie. Značně se ochladilo a fučel ledovej vichr. Aby ne, když jde od Dutina. Od něj nikdy nic dobrýho totiž nepřichází. Ani to počasí. Vichr mi několikrát vobrátil deštník, ale jak říkám – teda píšu – bylo mi to fučíček. Mašírovala jsem si krásně směr metro. A v tom mě napadlo, že když už jsem na tom metru, kdybych to vzala na Zličín a odtama autobusem k Brtnikovi do prasé, bude to dávat větší smysl, než abych jela na místo našeho obvyklýho srazu. Koukla jsem na hodinky, na spojení a juché, výbornej nápad. Tím, že jsem přímo na metru, ušetřím ten čas, kdy by Brtnik jel do Prahé a budeme doma o fousek dřív. 

Když jsem vystupovala z autobusa, začlo hnusně cedit a fučelo ešče 100x víc, než prve. „No to bude teda venčeníčko.“ říkala jsem si v duchu.

Ó, jak hezky jsem se mýlila. 

Už když jsme se blížili domů, bylo o fous líp. Ne nějak závratně, ale ne tak hnusně. I když všude kolem ocelově šedivo, cáry deště v dálce. Ale doma?

Nebylo sice ažůro a byla pěkná  kosa, nicméně semo tamo sluníčko prokouklo. Doma nás přepadla ohaří banda, která teda byla zpočátku rozespalá. Je ftipný, jak hluboce mají ty hodiny zabudovaný. Byli jsme doma jen asi o 15 minut dřív, ale na první dobrou bylo vidět, že s naším příchodem v tuhle dobu nikdo nepočítal 😀 . Což se rychle změnilo a ti dva ohaři-magoři rotovali Domečkem a Rumouš vynosil půlku pelíšku.

Následně šel zpívat árie. K bedýnce se žužlikama. Tak to jsem mu sdělila, že má momentálně hošík smolikof, protože se jde ven a dostanou to až potom. Navlíkla jsem se jak pumpa! A zbaběle opět sáhla do zimního vybavení. V podstatě z domu odcházela kostkovaná koule s kapucí a v holinách. Se divim, že jsem si tu ledvinku kolem pasu dokázala vůbec zapnout. Hehehe 😀 .

Jen jsme vyšli na louky, udělalo se naprosto božsky! Sluníčko vykukovalo a vítr se dost utišil.

A my? My ne, my se neutišili. Naopak. Páč jsem dneska do venčení zařadila běhání. A běhali jsme si loukou nahoru a dolů, sem a tam. Všichni. A cvičili při tom pěkně přivoláníčko. Lítali jsme tam jak tři poděsové a bavili se při tom.  A taky jsme si hráli. S balonkama. Který se nám, já vám nevím, jak je to možný, furt  a furt ztráceli a nebohý ohaři museli lítat po louce a hledat je. 

Talinka byla dneska velevzorňoch. Hotová šprtka to byla. Pilovali jsme si chůzi u nohy u levé a pak i u pravé. Aby taky uměla povel Fuss, když je ta Germánka, ne? 😀 Na druhý louce jsem jim dala velkovolno a sama se věnovala mé oblíbené činnost. Kochala jsem se a čuměla po kraji se zálíbením a úsměvem. A na tý třetí, ořechový? Jsme si hráli na babu. Honila jsem je tam jak dvě  nadmutý kozy. Občas jsem se zastavila a zaútočila na ně, strkala do nich, přetlačovala je, pleskala do nich a voni se smáli na celý kolo.  A pak jsme to otočili a já se snažila jim utéct a honili oni dva mě. Miluju tyhle vysmátý psí gezichtíky. Cestou zpátky  jsem ještě naškubala slípkám zelenou travičku a fordili jsme honem domů. 

Páč jsme si s Brtnikem slíbili, že si dáme kafe na lavičce. Sice byla dost ziminka na to, aby se sedělo venku, ale když se dostatečně oblíknete……ne? Ohařům jsem dala ty slíbený žužliky a tak od nich byl chvíli pokoj. Ne ovšem na celou dobu, protože ke kafi se podával oblíbený podzimní chlebíček a to je pro ohaře značně návyková látka. Tak jasně, že tam byl podíl i pro ně. Přece nejsem krkna.

No a pak už se šlo makat. Na rozjezd nic složitýho. Zasadit cibuli do jednoho ze čtyř záhonů, který už je dokonale na sezónu připraven. U těch zbývajících bylo třeba ještě značně zapracovat. A k tomu mi posloužil vozík koňského hnoje. Někde už byl nanošen, někde bylo nutno nanosit a tak jsem si vždycky nakydala do svýho gumovýho vědérka, který jsem si ondynoj pořídila. To je prima věc, lehký, tvárný, stabilní, hodně to unese, dobře se to nese…. zkrátka skvělej pomocník. Nakydala, odnesla, rozprostřela, nakydala, odnesla…..Jela jsem jak fretka. Jela bych i rychlejš, kdyby mě někdo nezdržoval.

Třeba tím, že řve jak divej na jakýmsi klacíkem, nad kterým je též nutno se zmítat. Hm…Rumoušek se mi v tom řvaní shlédnul. Bblštajn jeden. Baví ho to, směje se u toho a je za kretýna. Ščastýho kretýna. A je mu fučík, co si o tom kdo myslí. Tali ta nemyslí, ta chodí zahradou a vyhledává zapomenutý vořechy. Nevim, že se na to nevyprdne, vždycky ji slyším a „du po ní“ 😀 . Taky se, přistižena,  tváří jako kretýno. 

Takže jsem to svoje zahradničení měla s takovýma vsuvkama, však i tak mi to odsejpalo. Dělala jsem až do setmění. Teda vlastně do tmy, no. Potřebovala jsem to dotáhnout do konce, nemám ráda odcházet od rozdělané práce. Tou dobou už ohaři kempovali v Domečku a společnost mi dělal venku Mouses. To je mimochodem spratek spratkovatej, páč když se Rumíček slastně vyvaloval na travěnce, tak se zákeřně připlížil, odrazil a skočil mu na břicho a gule. Chudera rezavej kožuch vůbec netušil, co se stalo s jeho pokojným světem. Tou dobou už byl totiž mouratej bombardér o dva kilometry radši dál. Bylo mu jasný, že by ho Rumouš roztrhnul jak starej plakátek. Uklidila jsem pak šécko to vytahaný nářadí a šli jsme za ostatníma taky domů. Do teplíčka.

Brtnik tou dobou už zatopil v peci a to bylo moc dobře. Protože jak sluníčko zašlo, značně se nám ochladilo /však jsme taky ráno zasejc pak škrábali, teda přesněji – Brtnik škrabal, já tou dobou rozdávala odpustky/ . Stoupla jsem si k peci a užívala si praskání ohně v ní a tepla, který dávala. A pak jsem se na chvíli svalila na ohaří gauč a dělala ohaří sendvič. Neboli byla obložena z obou stran ohaří láskou. Drbala jsem je a hladila, Tali celou dobu něco povídala, pak mi položila hlavu do klína a byl takový pokoj a mír…….Do tý doby, dokud Rumouš nedostal ten pitomej nápad, že bude dělat stojku na hlavě a kotrmelce přese mne  😀 . Pako jedno gymnastický, pružnej je jak hadice. Což je jenom dobře. Nu tak jsem se ještě chvíli nechala kopat do hlavy, zavalovat ohařem jak horník sutí a pak jsem jim šla dělat večeři. A posléze i nám. To už se pak všichni vč. Mousese svalili na svoje pelíšky a byl tak krásnej klid.

A já ještě dlouho v sobě vnímala tu krásu, celýho dne, kdy se toho tolik pěknýho stalo!