To, že se říká, že když člověk pomáhá, že se mu to vrací.

Já pomáhám ráda, když můžu. A vím, že ač to člověk kvůli tomu nedělá,  dělá mu to pak dobře na duši. Ale vlastně nikdy jsem nedostala takovouhle prdu. Jako, že opravdu prdu, do osrdí, do duše, do nálady, do těla…………… Prostě obrovskou ránu, krásnou ránu mezi voči.

O tom koníkovi zuboženým ze Slovenska jsem tady psala ondynoj v diskuzi. O tom, že se pár lidí dalo dohromady a přispělo finanční vlnou na jeho péči, aby mohl dostat lepší léky, lepší potřeby, a tak…. 

A mě pak v téhle souvislosti něco napadlo. Jak jsem se do příběhu nořila víc a víc. A četla, jak o něj všichni pečují. Nejen Horsana, ona veterinářka, která mu pak, až ho koňský bůh uzdraví, dá domov u sebe. Ale taky všichni studenti kolem ní a ošetřovatelé. A všechny jeho osud a péče o to zničené stvoření, které je koňským dítětem,  pohltil. Báli a bojí se o něj, zdává se jim o něm. Bylo mi jasný, že to je nejen fyzický zápřah, ale především ten psychický. Takhle zmučená bytost, která de facto hnila za živa. Vidíte sice na fotkách, či videu pokroky, pro ty co pečují nepatrné, pro nás, kteří to sledujeme zdálky, jsou víc viditelné. Ale ……už nevidíme-my z dálky,  ty propady. Ty momenty, kdy koníkovi vyletí teplota. Kdy vnímáte, že je něco špatně, něco jde třeba šejdrem. A naděje střídá depku. Jako veterináři víte a vidíte mnohem víc a víte, co může přijít a že ještě dlouho nebude vyhráno.

A tak jsem něco vymyslela. I proto, že jsem moc ráda, že v dnešním světě divných lidí, jsou naopak mladí lidé, kterým Zoranko není a nebyl lhostejný. Že by bylo hezký, poslat celý tý grupě lidí něco na zub, aby viděli, že okolí zase ocení tu snahu a zájem o to pomáhat. Že péče o ostaní, slabé je moc dobře. 

No jo, ale………. tady odsud? Na Slovensko? Jak to zařídím. Mozek šrotoval a hned jsem s nápadem oslovila Efe,  jednu z těch duší, která se podílela na finanční podpoře. A ta mě nejen podpořila, ale taky číhla, kde se Zoranko nachází a co je tak za cukrárny poblíž. To  už jsem to rozjela do plnejch a začala vybírat co  a kde. Nakonec jsem se ustálila na tom, že nejlepší bude poslat pohár jahod se šlehačkou každému. Páč když se objedná dort, to zase tenhle jí tmavej, tuhleta světlej, někdo rád klasiku, někdo něco modernějšího…. Jo, jahody se šlehačkou budou nejlepší varianta. 

Napsala jsem o svým nápadu i zbývajícím lidem, kteří do toho převážně všichni šli zase s námi – taky jim to přišlo jako fajn nápad a ocenění. Ale hlavně jsem napsala do oné vybrané cukrárny. A k mojí velikánský radosti mi vyšli vstříc. I s požadovaným nápisem na krabicích, v kterých se to bude posílat,  i  s doručením, kdy jsem psala, že to kurýr nebude mít úplně jednoduchý, protože sice vím kam, vím i jméno, ale tím to hasne, telefén nemáme. A tím pádem bude muset kurýr být hodně samostatný a poradit si na recepci, na vrátnici nebo tak nějak a dotyčnou veterinářku, které to má předávat, bude muset zkrátka vyšťárat. A netušila jsem, jak moc si bude muset umět pan kurýr poradit. Ani v nejmenším. Ach bože už se mi zase huba roztahuje kolem celý hlavy, když si to představuju…. vy vydržte, ešče to bude chvíli trvat, než se k tomu dostaneme.

Šécko jsem to dala dohromady. Nejtěžší bylo vyšpijounit, kdy asi tak by bylo vhodný načasovat doručení. Jaká je pracovní doba, kdy tam kdo je a není, kolik lidí v tom „jede“…. Nebyla jsem na to sama, když mi docházela munice a zdálo se, že to z paní veterinářky nevypáčim ani na mučidlech, vstoupila do toho se svými nevinnými dotazy Efe a podařilo se nám vylámat všechny potřebný informace.  A s převodem peněz mi pomohla Dennyky, abychom to měli o poplatky levnější. Závazně objednáno, zaplaceno. Termín – pátek, prosím v deset hodin, kdy je největší šance, že tam bude z týmu co nejvíc lidí. Okáčko! Máme to. Obeslala jsem všechny, že už to jede a mohli jsme se tiše těšit.

Ovšem všeho do času.  Pár momentů potom, co jsem všechno potvrdila a všem napsala, jsem se dočetla úplnou, ale fakt úplnou náhodou, takovou nenápadnou zprávu. Že paní veterinářka co? No, že nebude v pátek v práci, alébrž vyrazí do přírody zaslouženě načerpat energii. 

KRUCINÁL! Kurnik, to nám natuty dělá sválně! 😀 Snad to půjde předělat. Hópla jsem rychle do emila a psala SOS prosbu, že potřebujeme posunout termita dodání, neb nám hlavní představitelka prchá z jeviště 😀 . Dobrý,  není problém. Takže supr, znovu jsem ostatní obeslala a teď už zbývalo jen čekat, jak to celý klapne.

O víkendu jsem nakoukla a dobré zprávy se míchaly s těma špatnýma. Na jednu stranu to vypadalo, že se Zoranko poprvé postavil sám od sebe, bez pomoci popruhů,  v kterých celou dobu bydlí!!, aby bylo možné to zubožený a slabý tělíčko zvednout. To zatím jen podle zpráv. Na stranu druhou mu, podle dalších zpráv, zase vyletěla teplota a paní veterinářka propadla velkým obavám, že se to sune do špatnejch. Že i to zvednutí se může být takové to vzedmutí organismu před tím, než odejde. A to jsem si zakázala, že tak být nemůže, šak není Zoranko kus na odpis, má zájem, vůli žít, těší se na travičku… A nebude to špatný, a nebude a nebude. Hotovo.

V pondělí jsme jeli do práce o něco později, takže mi to čekání na ten moment dodání, zda vše klapne a jak to proběhne, pěkně uteklo. 

Padla desátá a já furt nenápadně vyčihovala, zda se něco nedozvím… A pak jsem se dozvěděla 😀 😀 😀 😀 . Ach bože, jak já jsem se smála, moc, hodně moc, velmi a nejvíc. Bohužel jsem musela potichu, vedle byli cizí lidi, nemohla jsem burácet. Ale poplakala jsem si. Neb osud to mocinky moc pěkně namíchal. 

Na paní veterinářku totiž už v ten pátek čekal dáreček, kurýr dovezl z Čech od jedné dobré duše spešl zdravotnický matroš pro toho VIP pacoše. No, to byl dáreček ohlášený, že jo. Takže… když přesně v momentě, kdy paní veterinářka  v pondělí vyvedla malýho Zoranka na zdravotní procházku a oslovil ji venku v areálu kliniky jakýsi týpek s tím, že pro ni má zásilku, darček, odmítla ho s tím, že darček už má, už ho dostala v piatok. 😀 😀 . 

Poslali dobrého kurýra. Nedal se odbýt a dohadoval se s ní, že prostě darček tam má. Pak následovalo asi něco, s čím milý kurýr nepočítal. Rázná paní veterinárka mu vrazila otěže od Zoranka do ruky  a zmizla zjišťovat, čože je to za nezmysel 😀 😀 😀 . Ach bože, ach bože…. jak já se tady směju a to jsem to neviděla. A že bych fakt moc a moc ráda. Směju se tomu furt, už druhej den. Pokaždý mě to rozesměje, když si tuhle scénku představuju. Kurýr je frajer. Prostě koňa převzal a naprosto neprotestoval a čekal. Prý se v podstatě od začátku tvářil, že tam tak nějak jakoby patří 😀 . I proto jí to zmátlo, nic neinzerovalo, co na ni čeká. Výborný, výborný, doufám, že mi tohle vydrží na hodně dlouho. 

Stejně jako právě ten pocit radosti, že jsme my udělali radost těm, kteří Zorankovi dávají ze sebe to nejlepší. A on z toho doufám čerpá. Je to silný koníček, podle mě má v sobě to cosi. Má dar, nejen že má štěstí v neštěstí, protože se dostal do nejlepších rukou, do jakých mohl, ale má dar. Který, až se dá, chlapec do formy, a já věřím, že se do formy dá, protože má neskutečnou vůli, sílu, tak tím darem všechny ohromí. Bude z něj velký kůň – ne možná velikostí, ale tím, co všechno zvládl. Jednou na něj bude svět hrdej. Ne sice celej, ale ten, který má kolem sebe, určitě. 

No a my ostatní, který jsme pro něj takhle na dálku, máme radost z toho, že se překvapení povedlo, že jsme zaskočili a potěšili ty, kteří se o něj tak tuze moc starají. Když jsem to četla, jak to celý probíhalo,  tak ač to bylo takhle na dálku a zprostředkovaně,  opravdu to byla prda emocí, která k člověku přišla a mám ji teď jako zásobárnu energie. Netušila jsem, že až takhle velký dárek člověk může dostat nazpátek. Vždy mám radost, když někoho potěším, protože jak jsem psala, dělám to ráda, ale tohle bylo hodně veliký.

Přímo prda vesmírná. Děkuju za ni. 

Moc hezký bylo i to, jak to chytlo i lidi v té cukrárně. I je potěšilo, když jsem jim pak v emailu psala, jak to celý proběhlo a přáli všem, ať to dobře dopadne a Zorankovi se dobře daří.  Prostě Zoranko tak nějak na chvíli propojil několikero navzájem si cizích lidí. Já to říkám, je to kůň, který má dar.