Ano dnes, tedy v úterý byl hnojnej den.

Původně měl být už v pondělí, leč sousedovi koňákovi selhala hydraulika na nakladači. Tak jsme to museli přesunout. Což bylo jen dobře, protože jsem mezitím zjistila, že se můžu fajn revanšovat. Sousedce – jeho ženě jsem nabídla nějaký ten zimní pórek, co mám ještě na záhodně a ona zajásala. Sousedovi jsem – to byl Brtnikův nápad – koupila klobásy a pro jejich dvě maliňačky jsem oddělila hromadu skeletů z těch deseti kil, co jsem v akci koupila ohaříkům a slepicím. Takhle – primárně jsem to koupila těm slepicím 😀 , páč ohaříci mají svoje v mrazáku, ale …. jasně, že je nenechám sušit čumák, že jo 😀

Nu, takže jsem si poskládala hojné – pardon, hnojné dary, sedli jsme do auta se zapřaženým vozíkem a jelo se.  Dojíždíme k ohradám a stádo dvanácti koní se dává do pohybu. Letí k nám. Přesně tak, jako letí, když přijíždí majitelka. Zcela logicky poznají zvuk jejího auta. Teď se asi spletli a taky jim asi ušel fakt, že majitelka, která v tuhle dobu vždy přijíždí a vozí jim jejich kyblíčky s příkrmy, už je tam jakou dobu s nima 😀 😀 .

Horda se dořítila a zastavila u vjezdu. My taky. chvíli jsme čekali, jestli se nevrátí, ale asi si řekli, že: „Kdože to k nám jede?“ a vočumovali bez náznaku, že by šli zpátky. Nechtěli jsme otvírat bez přítomnosti majitelky. Ta taky chvíli čekala, jestli se koně milostivě nepohnou, ale když tak neučinili vydala se na čtyřkolce k nám. Aby jim osvětlila, že je žádoucí se tady nemotat. Pak jsme mohli vjet. Koně se rozcválali nadšeně po prostoru.

My dojeli k hromadě a než jsme se stihly s majitelkou koní zapovídat, bylo naloženo. Takový bohatstvíčko.  To se to bude zahradničit.Když technika utichla, došlo celý stádo za námi.

A já tady najednou zažila zvláštní pocit. Nejsem koňák, ten pravý, co má koně, chodí za ním, stará se o něj, jezdí. Z toho všeho už jsem vypadla pradávno, na koni jsem neseděla roky… Ale od malička – resp. od tří let, kdy mamina pracovala na Xaverově jako sekretářka ředitele, který tam chov koní zaváděl – jsem u těch koní byla a pohybovala jsem se tam. A to dokonce právě ve velkém stádu koní, kdy jsem se jim doslova motala pod nohama /taky mamimu tehdy málem trefilo, když to viděla – utekla jsem jí a vlezla za nimi, když byli v prostoru stájí vypuštění z boxů, chodili si tam, pili ze žlabů a já tam s nimi byla. Utekla jsem jí takhle i za tím jedním koněm potížistou, z kterýho měli stájníci oprávněný obavy. Byl to kůň, kterýho lidi zkazili. Ale i tak dokázal vnímnout rozdíl mezi velkým člověkem a dítětem. Takže řekněme, že něco málo vím. 

A přes to jsem teď po těch letech byla zaskočená, když mě to stádo zvědavě obklopilo. Zvědaví obříci se přišli podívat na lidskýho mrňousa. Já jsem najednou nevěděla.  Nebo taky trochu právě proto, že už vím a jsem trochu jinde, než v době, kdy mi bylo dvanáct, třináct, patnáct a člověk jedná jinak a některé věci mu nedochází. Což v určitém věku vám dojde. Že se koně, dokážou mezi sebou pošťuchovat, tak, až vám to nemusí být příjemný. Když do vás vletí rodovádění, či rozhádaní psi dokáže to být blbý, ale u koníků je to trochu jiná liga. A já tyhle zase tak moc neznám. Jo, vím, že jsou výborně socializovaní, že se tam s nimi právě pohybují i děti………. ale …nemám je načtený, nevím, jak třeba bude reagovat šéfík stáda, když ta mladá a rozverná flekatice bláznivá zvědavá, která přišla do stáda poslední, půjde dál, než jemu bude vhodno…. neznám jejich komunikaci a signály. A na druhou stranu taky dobře vím, že mě mají přečtenou ve vteřině – na rozdíl právě ode mne 😀 . Moc, moc dobře si pamatuju, jak se mnou „zametla“ kobylka Kettlína – Ketty Sharp, po vítězném dostihu, kdy jsem ji vodila. A kdy jsem si uvědomila, že mám v tomhle momentě, tím vítězným dostihem,  právě koně za milijouny. Jak jí v očích zajiskřilo a protože to byla malá velká škodolibkyně, pěkně se mnou zacvičila. 

Takže jsem se snažila nebýt nejistá, ale …….. tak trochu začarovaný kruh. A nevěděla jsem, jak se bude třeba chovat ona flekatá kráska mladinká, která s nejvíc zvědavě cpala za mou maličkostí, protože je extrémně kontaktní, když ji dám stopku, že tohle už ne, nevím, jak vnímá pokyny lidí a přistupuje k nim. Bylo to na jednu stranu  moc pěkný, mít po letech takhle nablízko tolikatě koní, ale………….jo, bylo v tom to ale. Byli prostě ve velký přesile a já neměla osobní prostor, byli prostě fšade 😀 . Majestátní a krásní. 

Brtnik se mi pak posmíval, když jsem mu to říkala, ale on vůbec netuší. S koňma nikdy pořádně nepřišel do kontaktu. Nedošlo by mu o čem mluvím, ani v momentě, kdy viděl, jak se zase celý stádo dalo do pohybu, když tam uvnitř došlo k nějakýmu impulzu. A že to byl ale krásný pohled na koně letící prostorem. Jen jsem věděla, že při tom startu z nuly do sta, bych tam uprostřed toho chumlu cizích koní nechtěla být. Až se budeme znát navzájem líp, bude to o něčem jiným.  A tak jsem ho nechala, ať se směje a šla si skládat ten hnojnej poklad. 

Sválně jsem se pak mezi lidem koňským ptala na tuhle situaci a jsem ráda, že mi dali za pravdu. Někdy i jen jeden cizí kůň, o kterém člověk neví nic, může být problém. Natož chumel koní, kde stojíte uprostřed. No, tak se budem muset poseznámit, že jo 😀