„Maruškaaaaa je taam, je tam, je tam!!“ řičela jsem.

„Co?“ vypadlo tiše a rezignovaně z Brtnika, kterej kroutil volantem a míchal bencýn kvedlačkou, aby popohnal našeho černého oře směr naše pracoviště.

„No je tam, je tam zpátky, vrátila se!“ pokračovala jsem hlaholivě

„Gdo?“ rezignovanost zesílila.

„Maruška přece, NAŠE Maruška. Tady tady!!!“ mávala sem dozadu do tmy nemohouc se ve svým svatým nadšení vyjádřit smysluplně

V autě se zhmotnily otazníky. Taky tichý a rezignovaný.

Nedivím se. Vstávejte před čtvrtou a taky se na víc nezmůžete. Projedete na autopilota do pracovního  procesu a v tom lepším případě se doopravdy vzbudíte až tam, v tom horším spíte dál.

Tady jsem na probuzení ale zdatně pracovala já, která bych taky jinak byla vypnutá.

„Maruška, naše ukradnutá Maruška z kapličky!“

„Co-že?“ Teď se z hlasu už neozývala tichá rezignace, ale zdatnej údiv. „Jako, že je tam zpátky?“

„JOOOOOOOOOOOOO, MARUŠKA JE DOMÁÁÁÁÁÁÁ!“

„Vidiš, já sem Ti to řikal! Že ji třeba vzal někdo k sobě, aby ji vopravil.“

„JÁ MÁM TAKOVOU ALE RADOST, TAK VOBŘÍ RADOST, JE DOMA, JE ZPÁTKY!! MARUŠKA! STAL SE SASRAK.“

„Třeba je to znamení. Že šécko dobře dopadne.“

„Kéž by, mám jedno velký, který už do vesmíra posílám skorem čtyři roky a moc bych si to přála.“

Chvíli bylo v autě ticho.

„Já mám takovou, ale takovou radost. Maruška je zpátky doma. “ nemohla jsem vydržet být zticha, emoce musej ven.

„Víš, co je to taky znamení, že svět nejni ešče úplně špatnej, že ji nikdo neukradl, že ji třeba fakt, jak říkáš, vzal někdo k sobě, aby ji opravil. Musim se na ni jít podívat.“

A tak jsme cestou do prasé měli o čem povídat a já o čem přemýšlet. Mám fakt velkou radost, jako dítě. Nevěřila jsem, že by se tam mohla vrátit. Už to je víc jak čtvrt roku, co z naší kapličky zmizela. Je možný, že opravdu někdo-stejně jako my- vnímá, jak je dobře, že tam Maruška je, že mu na ní taky záleží.  Je to hezký. 

NE, JE TO SKVĚLÝ.

VÍTEJ DOMA MARUŠKO! MOC RÁDA TĚ ZASE VIDIM!