Takovým tím prvním, kdy jaro dává vědět, že na nás nezapomnělo.

A tak přes to, že to bylo už hodně pozdní odpoledne, kdy jsem na louky s ohaříkama vyrážela po práci, tak zářilo. Protože sluníčko tu pro nás bylo celý, celičký den. Což je po zimě vždycky krása. A tu je nutno vždy využít. 

Nu a přesně tohle jsem udělala. Využila a užila jsem si to odpoledne úplně maximalisticky. A abych z toho neměla užitek jen já , vzala jsem s sebou i pytlík s lojofkama, co kdyby to od neděle už ptactvo spořádalo.

Hmmm, moc dobře jsem udělala, jak se ukázalo později.

S ohaříkama jsme si museli pro začátek dát pochod po silnici, a tak jsme si pěkně procvičili hromadnou chůzi u nohy bez vodítka. Což zjevně zaujalo projíždějící auto, odkud se na nás řidič a spolujezdec vydatně zubili. Kdo to byl, ešivá ho znám – to byly opět naprosto zbytečné otázky na které nikdy neznám odpověď 😀 . Hópli jsme pak nahoru na malý loučky a po té nejspodnější se vydali ke kapličce. Rumoušek byl stejně radosten jako já a hopíkal ščastlivě kolem mě. Tali si uvážlivě zkoumala svoje myší záležitosti. Jsem ščastliva, že už se ani tady nemusíme dohadovat a že když zavolám, mastí za námi. A já jí za to občas toleruju to, že „to se musí ale dočuchat“ 🙂 . U kapličky, kde přecházíme silnici na louky, jsem si ohaříky svolala a civilizovaně jsme přešli.

A pak měli svoje velkovolno a já si štrádovala směr první krmítko. Rumoušek upaloval na cestu podél pastvin, protože tam je vždycky co přepisovat. Tali se opět ponořila do svýho bádání a tak za námi vždycky doběhla.

Ještě, že jsem ke krmítkům šla a vzala rovnou plný počet gulí. Měla jsem za to, že tam jedna v každým určitě budu zbývat. Tak kulový – doslova 😀 ani gule 😀 . Zatím, co jsem to rvala do prvního krmítka a Rumíček mi asistoval, Tali dorazila za námi, akorát, když jsme odcházeli. Zapískala jsem klasický signál, že je krmítko plný a pak už musela pískat spíš na ohaře. Stáli oba s vysokým nosem a značili směr les. Nezkoumala jsem, zda jde o srnčí, nebo toho obřího prasáka 😀 a dekovali jsme se pryč. Ke druhýmu krmítku, který taky zelo prázdnotou.

Než jsme došli k tomu třetímu, dala jsem do placu trochu jarní práce. Páč jsem s sebou vzala tentokrát vyvenčit i hadrovou kachnu. A tak si ohaříci mákli. A já jsem s úsměvem a tichou radostí v hrudním košíčku pozorovala Taliprtku, která sama o práci si říká, kterak ji to bavčí a kterak hezky pracuje. Úplně stejně jako Rumíček. Nosili oba, hledali oba, krása pohledět. Na závěr jsem jim každýmu nechala kus cesty milou kachnu nést, ať mají taky povinnosti po cestě a nejedou jen /že jo Tali? :-D/ se šňupákem od ďurky k ďurce. Rumíček je vždycky děsně důležitej a nese se vší vážnosti 🙂 . Tali to zpočátku bere jako zdržovačku, pak se ale taky chytí a nese hezky.

Odměnou bylo pak dlouhý čucháníčko,

na konci louky, kousek od míst, kde pak přecházíme silnici zpátky ke kapličce.

Od ní jsme už jen sešupajdili spokojeně po loučce zase dolů a když jsme přešli silnici zase zpátky k nám, mastili ohaříci bez povelu k brance a tam vydatně tajrdlíkovali. Neb na zahradě se vyskytoval pánik a bylo nutno ho přepadnout 🙂 . Ten to vyloženě „vocenil“ páč táhnul plnou náruč stavebních krámů uklidit do dílny. Neb stavební činnosti bylo pro ten den už dost a tak jsme si mohli jít dát podvečerní kávičku a ohaříci vyvalit pupky na pelechy.