Bylo to v plánu. Páč doma docházejí zásoby. Běžných potravin. Ty ve špajzu zatím ještě ne.

Jenže cestou domů, jsem zadívala do lesa, kterým jsme sjížděli k nám do vesnice …. bylo tam ještě dost sněhu…………. svítílo tam sluníčko ………bylo tam krásně. Tak proč utrácet čas nakupováním, který v klidu počká. Zatímco ten sníh už ne, obleva přej za dveřima. To by bylo naprostý hýření. A tak jsem navrhla, že půjdeme ven všichni. Bylo to jednomyslně schváleno.

Doma jsem se honem překabátila, neboli převlíkla hadry a upalovala s ohařema ven, napřed. Brtnik ještě musel cosi pracovně vytelefénovat, tak abychom neztráceli čas, přeci jen, ještě to světlo do úplně dlouho nevydrží. A jak jinak, zamířili jsme nahoru ke kostelíčku tím vražedným krpálem. Ohaři nadšení, jak kdyby věděli, že nakonec půjdeme fšicí. 

Nadšení o to víc, že na parkovišťátku u hřbitůvku zblejskli pána, který se vracel odněkud z luk /překvapivý, fakt tam obecně nikdo nechodí/ . Viděla jsem na Tali, že by se šla družit, tak jsem si ohaře sešikovala a šli jsme u nohy. Voni ty potvory psí vždy spolehlivě poznaj, kdo je družnej, takže zaregistrovali, že se na ně pán zálibně dívá. A měli cukání. To jsem jim spolehlivě utla a pochodovalo se. Ovšem. Ovšem. Nedostatek lidského kontaktu dělá s ohaří poslušností své. Takže když jsme pána u auta přešli a já poslala oba ohaře vpřed….. Tali s sebou radostí smýkla a fordila říct pánovi „Dobrej den pane!! Ráda vás poznávám.“ a škudibik Rumíček naznal, že to by bylo škoda, tohle propást…. Pán se radoval a že je nemusím krotit… no musím, musím, kdyby se někdo psů bál. Nu, tak jsem nakonec ohařiskům to družení se dopřála a pán je pochvaloval, jak jsou krásný.  A Tali koukala a řikala: „Vidíš, vidíš!“ a poskakující Rumoušek přizvukoval “ Joo, joo, vidíš, vidííš!“ a pak už vypálili cestou vzhůru. Já nevypálila, páč jsem byla  nedávno rozbitá a tak se týrám postupně.

Dal mi ten kopec zas zabrat. Ale ani ne tak dýcháním, jako noženky. Myslím, že to je tím, že jsou krátký prostě, šlapou v blbým úhlu, jak je to strmý. Jinak si to vysvětlit neumím. 🙂 . No co, tak si aspoň ohaři procvičili povel – „Počkejtenaměsakrane?!“ 😀

U kostelíčka jsme chvíli čekali, ešivá nás už nedoběhne Brtnik, ale kde nic tu nic. Tak jsme šli pomalu dál a po telefénu se dohodli, že už je na cestě a já na něj počkám vzadu na rozcestí. Jak jsme vlezli do lesa, urovnala jsem pohyb ohařů čistě jen na cestu, žádný šmejdění kolem. Až když jsme minuli chatičky pod námi, dala jsem jim volno.

Ale ne úplně na dlouho, protože jsem si říkala, že využijeme toho, že Brtnik ještě v nedohlednu a budeme si něco kutit. A tu mě čekalo pěkný překvapeníčko. Došli jsme k takovýmu velkýmu pařezu, ohaři se šmdrdolili celkem u mě a já povídám: „No, to je ale pěknej pařez, to sem teda zvědavá, ešivá mi tady někdo tak vokáže ťapičky?“ . A čekala jsem, že pokud někdo na tenhle proslov zareaguje, bude to snaživec Rumíček. 

Ale kdepák, kdepák. Kde se vzala, tu se vzala, přihnala se flekatá vichřice  a s výrazem prvotřídní šprtky hópla na ten pařez a koukala, ešivá já koukám. No to sem teda koukala!! Chápete to? Vona? Bez povelu? V tý změti slov dokázala vnímnout, co jí říkám? Ona, kde je člověk rád, že vůbec vnímá, že se na ni mluví? 😮 No pane jo, teda. Málem to mnou fláklo vo zem. I bez přispění námrazy 😀 . A tak si tam ti dva na střídačku hópali a dělali modely, protože se vždycky děsně důležitě nahoře zastavili a rozhlíželi. Měla jsem radost. Bylo krásně, sníh, lehký mráz, sluníčko svítilo a já si tam hrála se svejma ohařema. Přihodila jsem k tomu ještě trochu protažení těla a tak si tam střihali taky otočky a různý ptákoviny. 

Až jsem pak zahlídla v dálce, Brtnika. Sešikovala jsem si je, odpočítala to a poslala je na něj. A utikala se schovat na nějakej dostatečně tlustej strom. Vykukovala jsem a viděla, jak ho přepadli a hopíkaj tam nadšeně kolem něj. Pak je poslal zase on zpátky, ať si mě najdou. Jsou to ohaři, tak to měli v cuku-letu, že jo 😀

A pak už jsme si jen tak šli. I když… jen tak, jen tak…. nebylo to jen tak, protože Tali se chodila hezký hlásit, stejně jako Rumíček. Užívala jsem si toho všeho plnými doušky. Krásnýho lesa, plnýho čistýho vzduchu a ticha, tý naší tichý pospolitosti….. Vykroužili jsme v lese pěkný kolečko a scházeli dolů na louky a já měla v úvozový cestě v bučině trochu problém. Páč se mi pod nohy motali místo jednoho, hned dva ohaři. Talinka se rozhodla, že se bude po Rumíčkovi opičit a tak jsem je pomalu musela odstrkovat, abych mohla jít 😀 . Moc hezká změna od tý doby, kdy jsem se furt musela dovolávat pozornosti. Na loukách se pak Tali vydala sčítat myší národ a my měli s Brtnikem plný ruce práce. Teda spíš nohy, páč Rumouš se dožadoval výkopování. A odepřete mu to, když víte, že za dva dny to bude fuč. Výsledek byl jeden spokojenej vižlí magor, u kterýho občas hrozilo, že z něj vyrobíme boxera a dva ukopaný lidi 😀 😀 . Prokopali jsme se takhle skorem až domů a tam, zatímco ohaři šli bivakovat, já ještě proběhla zahradou a nafutrovala do plnejch šécky ty svoje krmítka, do náručí si naskládala hromadu dříví a taky zaplula do tepla domova. Který jsem ještě znásobila o topení v kamnech.

Dali jsme si kávičku a protože jsme k ní dojedli můj vynikající chlebíček, šla jsem následně hned vyrobit novej, aby bylo na sobotu. Což nebude, protože poté, co se upekl a lehce vychladl, tak ho Brtnik obratem skorem celej zkonzumoval u dedektýfky.

Než ovšem došlo na dedektýfku, dala jsem vařit večeři, připravila a předložila večeři zvířectvu a šla zamávat hadrama, abych se pak úklidu nemusela už věnovat o víkendu. No, stihla jsem to šécko pěkně akurát do začátku tý kriminálky. Bylo to naprosto báječný odpoledne.