Malý pro ornitologický svět, veliký pro mne.

Jsem ščastná, že jsme naši zahradu, která ještě zdaleka není bohatá keři a rostlinstvem, už ale zabydleli ptactvem. A letos taky krmítkama, neb jsme rozšířili jejich počet. Značně.

Začínali jsme s jedním závěsným a to tady bylo poměrně dlouho osamocený.  I za to byli ptáčci pochopitelně vděční.

Pak došlo na nákup krmítka „domeček“ na kůlu stojící  a to se stalo rázem hitem. Pro obě strany okna, kde krmítko stojí. Na té naší tedy nejen pro nás, ale i pro Mousese, který tam má svůj kuskusový pelíšek. Zpočátku z toho byl hodně hyn a já toho ale využila i k tomu, že jsem mu říkala, že se to nesmí a upoutávala pozornost na sebe, možná je to k ničemu, možná to trošku k něčemu bude. Kdo ví. Na té části okna , kde má pelíšek je v okně i síť, takže ho tam ptáci nevnímají a neruší je, když z okna kouká. Stejně jako my 🙂 .

Netrvalo to dlouho a přibylo ještě další závěsný krmítko v jiné částí zahrady. A to je k mému překvapení vždycky první prázdné. Podlé mého pozorování, jsou tam nejčastěji sýkorky a sem tam vrabčáci. Když je dlouho klid, přijdou dolů pod krmítko červenky a pěnkavy.

Zde i trochek akustického zážitku, říkala jsem si, že to ocení ti, kteří třeba momentálně ven nemůžou, jako takovou první předzvěst toho, že jaro přijde:

A letos jsem zažila několik překvapení. Vlastně prvně už vloni. Kdy se na krmítko – domeček dostavil dlask a po něm i jeho žena paní dlasková. Její muž – to je opravdový krasavec. S nádherným ošacením, uhrančivým pohledem a velkým silným zobákem. Je to takový větší, podsaditý ptáček. No a letos těch překvapení přibylo.

Prvními, kdo nám udělal velkou radost byl nejdřív jeden hýl – toho jsem viděla taky- přišel se podívat na domeček. Ty druhé dva, na závěsném krmítku viděl jenom Brtnik. Hýl je taky převeliký krasavec-červený, výrazný.

Druhý letošní překvapení nám udělal ptáček,  zdaleka ne tak výrazný. Vlastně ptáčci dva. Páreček hrdliček. Ty dvě něžný stvotření přistály na střeše domečku a vyzobávaly tam semínka, která na stříšku napadala, když jsem krmítko shora tubusem plnila. Měla jsem radost, hrdličky jsou takový opravdu něžný a jemný, tichý stvoření. 

Tak jsem jim hned na tu stříšku začala sypat záměrně a přidala ještě jedno „krmítko“ o kus dál, u branky pod mladou lipku jsem na ohrádku z palet, kde je složená zemina, položila dřevěný kuláč, který jsem uřízla při řezání dřeva a tvoří tak nyní jídelní stůl pro ty ptáčky, kteří  tohle přivítají spíš, než krmítko.

A teď v neděli, když tohle píšu, jsem dostala dárek. Co dárek, hnedle dva dárky. Prvním byl párek drozdů brávníků, kteří taky nejdřív přišli na stříšku domečku, pak se ale usadili pod tím prvním závěsným krmítkem, které bývá v současnosti dost opomíjeno, nicméně pár vrabců tam vždycky zaletí, nebo je vystřídají sýkorky a jak se tam hraboší, nahází spoustu zrníček na zem. A  to se evidentně šiklo. Brávníka jsem viděla prvně loni – taky nějak touhle dobou, kousek pod kapličkou. Nejdřív jsem ho slyšela a až posléze identifikovala. Tak vím, že tu jsou a že taky ne moc často na krmítko chodí.

A pak, pak mi ornitologicý bůh nadělil dárek převeliký. Byla to náhoda, že jsem koukla………. jo vlastně vidíte, to jsem zapomněla napsat. Já jsem nedávno k těm všem krmítkům koupila do zahrady ještě zásobníky na lojovky ve tvaru srdíčka. Když už se mi tenhle motiv prolíná celým Domečkem, tak proč ho nepřenést i do zahrady. No a když už mám dva takové zásobníky, kam se vejde tolik gulí, tak by to taky chtělo si ty gule vyrobit, páč bych se jinak nedoplatila, že jo. Sehnala jsem si vyškvařený hovězí lůj – kyblíček dvě a půl kila. A mohla se do toho pustit. Rozpustila jsem v hrnku 800 g loje a vsypala tam kilo zrníčkový směsi. A když to trochu zatuhlo vymodelovala jsem si plný plech gulí. Za pár babek, che!  A pak každé naplněné srdce instalovala na naše ořešáky 

Doposud byla srdíčka doménou čistě jen sýkorek. Nebo teda aspoň já tam vždy zpozorovala jen a jen sýkorky. Až dneska! Až dneska! Přiletěl tam  návštěvník mi asi nejmilejší. Já vím, že tady jsou. Jsou ale v lese. Nebo jsem je viděla přeletovat někde venku. Na zahradě nikdy.

Ale dneska, ale dneskaaaaaaaa!!! Když jsem ho na srdíčku s lojovkama zpozorovala, dočista jsem se zbláznila a pádila jsem za Brtnikem do předsíně a volala:

„Mlynaříček, mlynaříííček, mlynaříček je tady!!! Máme tady mlynaříčka, poď honem, poď honem, mlynaříček je tady! “ Nevěřila jsem tomu, že by někdy tenhle obláček vaty, ta roztomilost sama mohla někdy k nám zavítat. Brtnik už ho nestihnul, byl tady jen letmo, ale já doufám, doufám, že o tom prostřeným stolu, řekne i ostatním mlynaříčkům a že se naučí k nám chodit. Byla bych ščastlivá, protože tyhle prďolky malinký a roztomilý naprosto oblibuju.

A ještě jedna audio-video nahrávka, že to jaro stopro už úplně nespí a že sýkorky mi rajtujou přímo nad hlavou, držtičky jedny drzý 😀