Skoro jako ta Lucie.

Taky Výborná! 🙂 Talinka. Šikovná. O páteční odpolední prochajdě na loukách. 

Už se nám to pěkně prodlužuje, všimli jste si? Můžeme být venku dýl a dýl! A to je paráda.

Pátek po práci je vždycky takovej volnější, člověk je svobodnější. A tak v tu dobu toho leckdy neděláme nic moc velkýho a jen tak si jsme. A tak to bylo trochu i tentokrát. Ohaři měli nejdřív pěkný velkovolno a oba se věnovali převážně myší statistice. Využila jsem toho k tomu, že jsem měla prostor zavolat mojí letitý kamarádce Kačce, která je v majetku fenky Aidy a s kterou jsme v Prahé chodívali se Štajníkem na společný procházky. Pak se ona odstěhovala na Vysočinu a zanedlouho my do Domečku. A tak jsme spolu na dálku. Teď jsem jí to už moc dlouho dlužila. Vždycky, když má jedna z nás trápení, tak tý druhý zavolá a ta pak dělá Paní Chytrou. A radí jak z toho ven. 🙂 . Teď jsme prostě jen tak po hodně dlouhý době povídaly. 

No a pak už byl čas a prostor jen ohaří a z toho nic moc nedělání jsme přešli hezky do hraní si s balonkama, kdy mi Tali udělala radost, protože si sama chodila říkat o hru. Rumíček byl přeščastliv, páč teď byli ohaři víc v péčí páníka a tam se prostě jen procházkuje, akce žádná. Tak jsme si to trochu vynahrazovali. Pak jsme ke hře s balonkama přidali nepatrně tý práce, kdy jsem jim balonky v nestřežených okamžicích zahazovala tak, aby nevěděli a museli hledat. 

Tali si pak na chvíli odskočila zpátky ke svý myší statistice a tak jsem Rumouškovi našlápla naši oblíbenost – velký obdélník, kdy do stopy po obvodu dávám pamlsky a oni si je jen tak vyčmuchávají a chodí přesně v té čáře obvodu. To mě děsně ba je pozorovat při tý práci. Tali pak zblejskla, že se tam s Rumíčkem tímhle zabáváme a honem mastila se k nám přidat. 

Když to pak dočmuchali, otočila jsem to dom a sešla k remízku dělícímu louky. A tam to přišlo.

Vyšli jsme na hranu a Tali okamžitě značila. Udělala pravýho a nefalšovanýho ohaře a vystavila. Odhadla jsem to správně, byly to skutečně srny, jak jsem si podle jejího chování myslela. A ona předvedla dokonalou ohaří práci, postupovala – bok po boku s Rumíčkem a já je mohla jen tiše následovat. A rozhodla jsem se něco vyzkoušet. Celou dobu jsem neřekla jediný povel, pokyn, nic. A náhle jsem se zastavila. Ó psí bože Sirie, tys to taky viděl, že jo? Ten sasrak!

Že se Tali v ten samý okamžik zastavila taky. Sama od sebe, já nemusela vůbec nic, ani na sebe třeba tiše upozornit. Nic,jen tam s nima být a užívat si ten moment. To, že mě při práci Tali takhle vnímá, že se řídí ne slovy, povely, či pokyny. Ne, jen vnímá, co dělám já a přizpůsobí se tomu. Bomba ohařina. Srny stály, přemýšlely a my stály taky. Pak se daly do pohybu a odběhly do lesa. A já mohla tak ukrutně moc chválit a chválit a rozhazovat plnýma hrstma odměny pro oba do všech směrů. A Tali se radovala, stejně jako já.

Zamířila jsem pak loukou nahoru v domnění, že si dáme práci na čerstvé stopě. Ale víte co? Tali se o srny okamžitě přestala zajímat a šla si zase po svém. Stála jsem tam na louce a nechala jim jejich čas a prostor. 

Do té doby, dokud se mi za zády, za dalším remízkem, u kterého jsem v tu chvíli stála, neozvalo naštvaný pofrkávání. Otočila jsem se a neviděla nic.  Tušila jsem, že to bude srnec, ale nebyla jsem si jistá. Pak jsem slyšela jeho nadávání a vyhrožování.

Z legrace jsem mu stejně odpověděla a podařilo se mi vyloudit úplně stejný zvuk. Zarazil se a spustil znova. Já taky 😀 . Kdo ví, co jsem mu říkala, páč pak beknul a začal odskakovat pryč.

Sešla jsem loukou dolů a viděla ho pak ještě pochodovat vedle koňské ohrady. Už nenadával. A já taky ne. 😀 Ostatně, to by byla škoda, po tak hezkým odpoledni, ne? Zašla jsem ještě v houstnoucím šeru nasbírat si šípky na čaj, ale teda to se to pěkně blbě trhá, když na to pořádně nevidíte. Ale nešť, teď si aspoň můžu na plotně pece pěkně vařit šípkovej čaj. 

Ohaři, unavení, pěkně chrápou na pelíšcích a Brtník, taky unavený, páč nanášel na zdi ve verandě „lepidlo, chrápe na gauči. Ticho, klid a víkend začíná.