do volného oběhu, vracela jsem se domů od dochtorů po vlastní autobusové ose.
A zvolila jsem tentokrát jinou trasu návratu. Abych se naučila taky jezdit jinudy, zjistila si, kde se nastupuje, kde se přestupuje, na kterým nástupišti a tak. Abych pak, v případě potřeby, že se budu vracet v časový tísni tudyma, už nezmatkovala a v klidu věděla kam jít.

I jela jsem do Slanýho. Našla jsem si odkud a nástupiště. A jak jsem se blížila, vypadalo to, že stihnu i odjezd předchozího autobusu zrychlenýho, tak jsem mákla a donutila své chorobné tělo k rychlému pohybu. A bylo mi to prt platný. Neb jsem doběhla na nástupiště a tam zjistila, že tuhleto zrychlený spojení jede úplně odjinud. A na to, abych pádila přes koleje tramvají, kličkovala mezi autobusama a autama na rušný silnici, tak na to bylo pramálo času. No co, nevadí. Sice mi tam hned nic nenavazuje, ale tak budu v civilizaci, můžu někam zajít. Tak jsem to nechala být, počkala si deset minut a usadila se do toho couráku. Doslova. Courali jsme se nejen prostorově, ale taky časově, takže z Prahé do Slanýho – hoďka jak prt.

Po té hoďce jsem vystoupila na autobusáku a protože byl fakt dlouhý prostoj, než mi pojede spoj domů, vyrazila jsem „do města“ 😀 . Za „nákupama a wellnesem“. 😀 Nákupy se skládaly z návštěvy DM drogerie, kde jsem si, bohata časem, lážo plážo vybírala, co potřebuju. I co nepotřebuju. 😀 . Řasenka, tužka na oči, tablety do myčky, éteráky do prádla, Brtnikovi borůvkový bonbóny….. Když jsem platila, zašprcla se mi někde karta a já musela vyskladnit půlku svý Rrrramštajní kabely, kterou jsem dostala od Dennyky.

Blafly ve mě saze. Není sice obří, ale přesto, že ji miluju, tak prostě tam něco najít, je nadlidskej výkon. „Tak s tím jsem právě skoncovala!“ řičela jsem v duchu a celá říčná po zaplacení vyrazila z obchodu ven. A okamžitě jsem začala hledat papírnictví. „Potřebuju nějakej organizéér, nebo to všechno vevnitř rozšlapu!“ hulákala jsem, stále ještě celá říčná, hned, jak jsem vrazila do dveří. „Nemožu v tý tašce nikdy nic najít a teď už to bouchlo!“ sypala jsem ze sebe. Paní prodavačka s chápavým úsměvem vyšla zpoza pultu a dovedla tu běsnící sopku, za kterou jsem se převlíkla, k regálu. Kde mi vlídně ukázala kapsičky různých velikostí a způsobů zapínání.

Uhmátla jsem tu jednu z větších a na zip a s cynickým úsměvem zamířila k pokladně. „Počkejte vy šmejdi, já vám vokážu!“ vyhrožovala jsem v duchu všem těm volně se v kabele pohybujícím věcem. „Pudete za katr!!“ a se sadistickým úsměvem jsem přilípla kartu k terminálu. Velmi jsem se těšila, jak těm šmejdům doma vokážu. Paní prodavačka se stále usmívala, vyjela účtenka a ona se zeptala, zda ji chci. “ Ne, na co? I kdyby se to rozbilo, třeba ten zip, tak sem kvůli tomu přece nepojedu, ne?“ Reakce paní prodavačky mě poslala k zemi. Pravila: “ No, vono…. my bychom vám stejně řekli, že ste byla tak steklá, že ste ten zip sama zničila!“ Smály jsme se tam jak pitomý 😀 a já ven, do lehkýho sněžení, vycházela už s hubou kolem celý hlavy.

Tak nákupy bychom měli a tetkon trocha toho wellnesu. Zajdu si do kavárny! Koukla jsem do mobila a vydala se starým městem hledat. Ta první, to byla spíš restaurace, ale taková milá, vlídná. A já stejně měla hlad. Tak jsem si dala polívku s domácí bagetkou. Čočková s párkem. Ta ale byla! Mňam. No a protože na dotaz jsem zjistila, že kafe mají takové to průmyslové, řekla jsem si, že si dopřeju opravdovou kávičku. A vydala se hledat tu druhou kavárnu, která se mi v telefénu ukázala.

A ta teda byla. Klasická prvorepubliková kavárna. Štukovaný stropy, velký lustry, útulný posezení a! Mimo klasických stolečků s židličkama i v každým rohu stolek a u něj dva velký ušáky v pastelových barvách. Slastně jsem se do jednoho takovýho zavrtala. To byla krása!! Dobře jsem udělala, že jsem si tu kávičku nechala až sem. I proto, že káva byla opravdu kávou s dobrým složením. Taková, na který si člověk pochutná. V tom křesle o to víc. Pijete pomalu, vychutnáváte si to a netíží vás v daný moment nic. Ani to bolavý tělo, co zlobí. Je momentálně totiž zabořený v tom křesle a je mu dobře. Supr to bylo. Ani se mi nechtělo pak na ten autobus 😀 .

Vyrazila jsem s předstihem a udělala zase dobře. Protože číslování nástupišť bylo takový celkem prapodivný, pomíchaný. Takže ta dvojka, z který jsem měla odjíždět byla úplně nesmyslně zcela bokem. Našla jsem to v podstatě náhodou. A dorazila tak úplně tipťop, ač jsem měla původně rezervu. Při nákupu lístku mě čekalo překvápko. Ten malej kousek cesty, který mi zbýval, stál úplně stejně, jako ta značná část cesty z Prahé do Slanýho. Ehe??? „Co to je za nesmysl.“, ptala jsem se řidiče. Prej zdražení. No asi teda v době mezi mým dojezdem do Slanýho a tím odjezdem 😀 . Jinak mi to nedává smysl.

Ale co už, pěšky nepůjdu, že jo. Stejně jako já, byl zaskočený kluk, který jel jen na konec Slanýho a taky ho to stálo překvapivou sumu. Říkal:“Já už jsem delší dobu nejel, ale todle?“ No taky co už, pěšky nešel a sednul si vedle mě, abychom mohli společně mudrovat. Tenhle autobus taky jede zajímavě. Jsou po cestě takový ftipný odbočky, kdy opustí tu silnici, sjede na tenoučkou silničku, která se šíleně klikatí. Dorazíte do malý, opuštěný – spíš osady, než vesnice a obloukem se vrátíte zpátky přesně do bodu, kde jste tu silnici opouštěli. Volala jsem v ten moment na řidiče: “ A jako bych tu už dneska ale byla? “ 😀 . V tu dobu už jsem totiž v autobuse seděla sama. Ti dva spolucestující autobus už dávno opustili.

Zanedlouho jsme si to střihli ještě jednou. Tu odbočku. A tam jsem byla hodně ráda, že jsme se vrátili zpátky na původní trasu, protože tenhle úsek cesty je moc hezký. Jedete lesama, kolem rybníků, malých louček, na kterých zjara kvetou podběly /už se těším až si sem vyrazím/. Krása to je. No a pak už vjedete k nám do vesnice, autobus zastaví na náměstíčku a mně už nezbývá, než vysvištět kopec nahoru, přeběhnout silnici a přepadnout nic netušící ohaříky v pelíškách.

Když se probrali, tak nadšení neznalo mezí. Rychle jsem přehodila hadry a šlo se ven. V dílně jsem si nabrala lojovky pro ptáčky a krmení pro veverky a hurá na louky. Musíme jim to tam zanést, co jsem byla nemocná, nikdo tam nebyl.

No a bylo to poznat. Nejen proto, že hned první krmítko bylo prázdný. Ale taky podle stop. „Živoučko tady bylo. „, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem pískala signál pro sýkorky, že dlábes už je tady.

A že bylo opravdu živoučko, jsem zjistila hned vzápětí. Odbočila jsem z remízku na menší loučku pod lesem a zamířila k lesu. Ke krmelci. Abych tam na stříšku nasypala to krmení pro veverky. Tak na to už nedošlo. Protože asi tak necelých deset metrů přede mnou, resp. před námi s Rumíčkem, Tali byla o kus dál ještě na louce za námi , vylítnul kanec. Obří kanec, velkej jako kráva a černej jako noc. „HÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!“ začala jsem na něj řvát! 😀 😀 😀

Nic lepšího mě nenapadlo. Ale zafungovalo to, letěl podél kraje lesa od nás směrem k posedu. Říkala jsem si, že kdyby tam seděl myslivec, měl by ho jak na podnose. Jak jsem tak řvala, zaujalo to Taliprdnici, do té doby zkoumající ty myšoďůry a dořítila se k nám. Když už sem tak řvala, zařvala jsem i na ní, aby zvostala. Tak zvostala. Rumoušek se ani nehnul a já nějakou chvíli taky ne. Potřebovala jsem vědět, že je vzduch čistej. Byl.

Tak jsme se otočili a já se rozhodla, že halt to krmení pro veverky nasypu támdle opodál na velikej kámen. U něj mám další krmítko, tak jsem ho rovnou doplnila a zvolna jsme pokračovali k tomu třetímu, který je na jiným kraji lesa. Dumala jsem, že kdybych na každým kraji lesa potkala prase a musela takhle řvát, asi by na mě za chvíli někdo zavolal sanitku a odfrčela bych do blázince. Začala jsem se sama sobě smát, když jsem si představila, jak jsem tak u toho asi musela vypadat. Se vlastně asi nedivím, že se ten kňour tak vyděsil 😀 😀

Zavolala jsem pak Petě AP, abych jí to převyprávěla a plkaly jsme chvíli na téma, jestli to je furt ten jeden a nebo jich tu máme takhle velkých a černých víc…. protože ty velké stopy potkávám tak porůznu. A co já vím, jak velký rajon jeden kanec má, že jo.

Jestli je to ten stejnej, co jsem ho potkala asi před rokem a půl – taky obří, taky černej a běžel tehdy dole pod náma a taky jsem na něj řvala, tak si musí myslet, že jsem fakt magor 😀 .

A co, radši ať se mi vyhejbá, to je ta lepší varianta, ne?