Člověk dvakrát dítětem.

A už je to tady!! Vrátila jsem se evidentně do fáze malého nedožery. Nikdy jsem nebyla dítě, které má problémy s příjmem potravy. Naopak. Nejspíš proto, že jsem se narodila předčasně a jen vlastní pílí a úsilím, neb jsem ihned po porodu začala žrát – pardon  sát – jak prokopnutá, jsem se vyhnula umístění do inkubátoru. Neb jsem měla hraniční váhu. Nejen sát, ale taky řvát, když jsem nemohla sát. Takže můj celodenní program již od dětství byl jasnej. Furt běhat a žrát. Byla jsem schopná sežrat vlastní sestře její porci jídla. Neměla se v tom nimrat, ne? Inu malý nedožera 😀

Od obezity mě nejspíš zachránilo jen to, že jsem byla dítě, které je furt v pohybu a problémový jedinec, proto mě máteř prosíravě (a aby se ze mě nezbláznila) nasměrovala ke sportu, jinak bych skončila za mřížema, kdybych svou energii neměla jak vybít. Měla jsem ji ne dostatek, ale nadbytek. Asi z toho žrádla 😀

Jako dítě jsem milovala gumový bonbóny. Hrozně jsem je milovala. A miluju dodnes, jen už to nežeru po kilech, resp. to nežeru vůbec. Bohužel, stýská se mi teda hodně.  Když mi chtěl někdo udělat velkou radost koupil mi Oskarky. Želé bonbóny v cukru. Jak krásně voněly – nechala jsem si vždycky otevřený sáček, ony hezky okoraly, ztvrdly  to se to pak žvejkalo.

Jednou jela moje, o pět let, starší sestra se školou na výlet do Germánska, do Berlína. Když se vracela byla už hluboká noc.  Hluboká noc pro malý dítě, prostě byla tma a já už spala, kolik bylo nevim, jen si pamatuju vůni čerstvě povlečených peřinek se zvířátky a to, že mě někdo pomalu vzbudil a něco mi podal. Pamatuju si, jak se vůně čerstvě povlečených peřinek smísila s krásnou vůní, takovou ovocnou, jakou jsem znala. Otevřela jsem pořádně oči a v ruce držela velikou GUMOVOU želvičku, která voněla tak krásně bonbónově. Moje hodná sestřička!! Přivezla mi obří gumový bonbón v podobě želvičky!

Otevřela jsem pusu a slastně se zahlodla do hlavy té želvičky.

A okamžitě jsem začala řvát. To nebyl obří bonbón!! To byla gumová hračka!! A já jsem tý hračce hned ukousla hlavu!! V ten samej moment začala řvát moje sestra, protože se obávala, že kus tý želvy spolknu. Takový večerní program s názvem Řveme celá rodina 😀 .

Naštěstí jsem nestačila dokousnout a želvičce zvostala hlavička na kousku krku, který jsem neprokousla úplně. Zafačovala jsem jí ho následně a tato želva mi pak byla neživou připomínkou toho, že ne všechno se dá sežrat. 

Škoda, že jsem si to nezapamatovala na dýl. A nebo teda – tím se vracím k tomu nadpisu…. dvakrát dítětem???

V neděli jsem měla napilno, dělala jsem hospodyňku a zároveň na mě venku u přístěnky čekaly nachystaný klády na řezání a následný štípání. Už nám dochází naštípaný dřevo, tak je zapotřebí doplnit. Brtnik dělal vodu ve sklepě a ve verandě. Na tu ve verandě se děsně těším. Protože až tam bude fungovat, značně to pak urychlí hlavně ranní očistu psů v období psích prasátek, kdy se vrací domu zabahněný až po pupky. 

Takže Brtnik dělal vodu a já dělala guláš. Už v půlce výroby jsem naznala, že je naprosto vynikající. Dělal se dlouho, dlouho a pozvolna pěkně na kamnech, na poctivém základu. Tak by to chtělo tu úroveň udržet. „Takže nebudu zahušťovat obyč moukou, to by bylo trapný, že jo. Zahustím to nastrouhaným chlebem. A kdepak ho máme, už dlouho jsem ho neměla v akci“….štrachala jsem se v poličkách.

„Aaa tady. Asi….“ brejlí nemaje otevřela jsem skleničku a ochutnala. „Aha, tak nic, to je moje domácí Podravka, co jsem si dělala do polívky….. A tady?“ otevřela jsem další.

“ Žjo- co to tady je? …….. Asi nějaký to……. mandlový lupínky.“ Vypadalo to tak. Brejle stále nebyly. Mozek nevyhodnotil, že některý jsou takový delší, tak dvakrát takový, než bývají mandlový lupínky. A ruka malýho nedožery sáhla po dvou zrovna těch velkých. „Si dám, za vodměnu.Ať mi to vaření de vod ruky.“

No to šlo, to mi to šlo vod ruky. To si pište! 😀 😀  hlavně vod huby mi to šlo. Bubliny. A z nosu. Bubliny. 

PROTOŽE TO BYLO MEJDLO! JELEN TO BYL!  🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣 Jak jsem před časem z celý kostky jelena odkrajovala kus, udělalo to ty šupinky a já je schovala do skleničky, páč jich bylo hodně, může se to hodit….

A trvalo i poměrně značnou dobu, než do mozku doputoval signál, že něco je jinak. Vono to totiž vůbec nechutnalo zpočátku jako mejdlo. Vůbec. 😮 Mozek jak měl v hlavě ty mandle… tuk nese chuť, takže . To fakt nebylo jakou dobu hnusný a vlastně to překvapivě bylo i dobrý a když se tak zamyslím, nebylo to skutečně hnusný vůbec. Takže jsem žvejkala, žvejkala a až přesně v momentě, kdy jsem zažvejkala celou tu hmotu do zubů – všude do zubů, pochopitelně -mi došlo, že něco je jinak. Mandle se přece takhle na zuby nelepěj???? Co to sakra žeru? 🤣 Furt sem ešče nevěděla.  Byla to zvláštní chuť. Prvně mě napadlo, že žeru něco určenýho psům  – protože to už samým požvykováním vylejzala ta chuť tuku . Ale jak říkám, nebylo to hnusný.  No co to je, kurnik?

A pak mi mozek – nikoliv chuťový buňky, páč ty porád věděly leda tak kulový – dal odpověď . Nevím, jak si najednou vzpomněl, ale vzpomněl. „Sakra, to je jelen! A nejni to rozhodně ten z obory, to je jelen, co měl bejt v šupliku, nikoliv mezi pochutinama!!!“ 🤣🤣🤣🤣🤣

Dožvejkala jsem a za šílenýho řehotu běžela do kópelky. Pro kartáček, protože tou dobou už byl milej jelen zažižlanej do každýho jednoho zubu a mezizubních prostor tak poctivě, že nějaký vypláchnutí by rozhodně nestačilo. Řvala jsem fakt nahlas a za hlasitýho hýkání se dokohátala k umyvadlu. Popadla kartáček a čekala mě celkem šichta. Páč za á) mýdlo odmítalo opustit záhyby stoliček, kam se tak poctivě napchalo. A za bé) jak jsem se furt smála jako pitomá, tak mi pěna v bublinách vystupovala nejen ústy, ale posléze i nosem. Na uši nedošlo. 

Brtnik nechápal, co to tam provozuju a já mu to pro samý bubliny a hýkání nebyla schopná sdělit. Tak si počkal, no.  A když jsem mu to dovyprávěla, zakončila jsem to sdělením, že se konečně dočkal toho momentu, kdy za šécky ty neslušný slova, co ze mě kdy vypadly /a že jich při mým založení nebylo málo/ jsem si konečně tu hubu nevymáchanou vypláchla tím mýdlem, jak mě vždycky nabádá, ať učiním, když pohovořím neslušně 😀 😀 😀 

Směju se sama sobě i teď, když vám o tom píšu  a je mi líto, že jste neměli možnost to vidět.

P.S. Ale co chcete od někoho, kdo se jako pětiletý dítě vsadil se sestrou o to, že spolkne komplet celý, tedy včetně balení, vánoční bonbón z kolekce – ten s tím alobalem a papírovýma střapcema. Že jsem vyhrála asi není nutné zdůrazňovat. Co mi ale dodnes zůstává záhadou je, co bylo motivem k tomu, abych jako tříleté robě spolkla takovou tu umělohnotnou blechu. Už si to asi málokdo bude pamatovat tuhle hru, byly to takový umělohmotný barevný kolečka malý, kterejma se skákalo do dálky tím, že jste je na okraji zmáčkli prudce větším barevným kolečkem. A to větší, o hodně větší kolečko, jsem já z nějakýho prazvláštního důvodu snědla 😀 . A rodina pak měla u nočníku o zábavu postaráno. Páč jsem musela striktně jen na ten nočník. Jaká potupa pro někoho, kdo sežral velkou umělohmotnou blechu!