Na Bezdězu.

Teda pod Bezdězem správně. Páč to bylo ve sklepě. Kam jsem šla uklízet vánoční dekorace. A Mouses šel na pozvání se mnou. Ví moc dobře, že ne vždycky je tam zván. Když pospíchám a nemám na něj čas čekat, než se vykohátá z inspekční prohlídky zpátky, tak má smolikof. Teď ale byla spousta času, jen jsem si loncala nahoru a dolů. Dveře vždycky zavřela, aby do Domečku nešel zbytečně chlad…. Pak zase sešla dolů, chvíli se tam rachtala a takhle pořád dokola. 

No.

Já sem prostě nevěděla, že tam ešče je porád, že nevodešel. A taky na něj zapomněla. Páč to bylo furt dolu, nahoru, dolu, nahoru večeři ohařům a Mousesovi, dolu, nahoru, večeři nám, dolu, nahoru…… Pak se mi při odstrojování stromečku podařilo rozbít pár kouliček – naštěstí žádnou z těch černých a ani tu z mých nejvzácnějších. Červenou sedící kočku. Která je se mnou každé Vánočky od té doby, co jsem se narodila a hlídá mě a můj život a já ji a její život. 

No.

Takže já jsem prostě nevěděla, že tam ešče porád je…., že nevodešel……… A taky na něj zapomněla. 

Když jsem šla spát, tak jako každý večer jsem vylezla ven na dvoreček a zapískala MOu-rýý-skůů – opravdu to jde takhle zapískat. A zpravidla to jeho veličenstvo Největšícho kocoura vesmíru přivolá. Buď hned a nebo nejpozději do tý doby, než dám sprchu a vyčistím si chrup. Pak jdu znova na dvoreček a to on už sedí na polystrónu u dveří a čeká, aby mohl skočit dovnitř. 

Tetkonc nečekal. Takže…… ano jsem čekala já na tom dvoře, vysprchovaná, na mrazu, s holým zadkem, lehce oděna. Protože byl ten mráz a nemalej. A já nechtěla, aby musel  nocovat venku, protože bylo jasný, že mráz bude v průběhu noci ještě intenzivnější.  Z tohoto důvodu jsem se tam ještě pak 2x vrátila a pískala jak šílená pískací konvice. Prt.

Spoléhala jsem na jeho zateplenou haciendu Dona Pineta. Že je nejspíš zalezlej tam a pozoruje v tichosti okolí, v závětří a teple, který si tam vyrobí…….. I tak jsem to ještě jednou zkusila, jestli si to nerozmyslí.

Nerozmyslel.

Ani do rána si to nerozmyslel. Takže na snídani nepřišel. Dostal ji tedy ven, stejně jako odchodkový odpustek. Tedy radši dva tentokrát, aby se odškodnil pořádně, když je ta zima. Dvě tyčinky jsem mu dala – do boudičky. Je tam tma, tudíž jsem nevěděla, zda tam je, nebo se šel projít a jen mu v rychlosti mrskla  tyčinky  do budky. A mastila do auta a do práce.

Abych po návratu z tý práce našla misku se žrádlem netknutou. A logicky zmrzlou. Ajjajajajaj! To se mi už nelíbilo ani trochek. Nicméně jsem si nařídila nepanikařit.  Šla se vítat s ohařema, převlíknout se, otevřít všechna okna k rychlýmu větrání a pustit se do rychloúklidu prostoru,  než se ohaři s pánikem vrátí z odpoledního venčení, na které se s nimi tentokrát vydal on. A v hlavě jsem furt jela myšlenku, že musím zavolat Olince, abych se jí zeptala, jestli toho zbojníka dneska náhodou někde neviděla. Protože tohle v tomhle počasí nebylo a není úplně normální. 

V rychlosti jsem zametla a vrhla se na rychlovytírání. Uprostřed toho vytírání jsem zaběhla dozadu do Domečku, abych tam pozavírala už ty okna, ať nevymrznem a ! K mojí velký radosti zaslechla vzdálený zamňoukání. Aaaaa! Panáček se našel, panáček se nám vrací domů z nějakýho rajzu! No tak vydrž chlapče, tu chvilku už se to nezblázní, já to tady potřebuju dodělat. 

Zavřela jsem okna v celým Domečku a šla dál šmrdlat hadrem. A zase jsem slyšela vzdálený zamňoukání. No ale to je divný! Jak to, že ho slyším  mňoukat? Přes ty velmi dobře těsnící okna to není možný přece. A zas!

A teď znovu a je to silnější…………….. vydala jsem se ke dveřím, abych toho zoufalce pustila do tepla. A v ten moment to zamňoukalo kousek odemne. E?? Co? Otočila jsem se na patě a v ten moment mi došlo, že ten jeliman mňouká ze sklepa.

ZE SKLEPA??? JAK SE TAM PROBOHA DOSTAL? „Šak domů nám stopro proklouznout nemohl, abychom si ho nevšimli a navíc, do sklepa nikdo přece nešel………………. to znamená!!!!!“ Otvírala jsem dveře do toho sklepa, kde seděl načuřenej vzteklej chlupatej trpaslik… „No, to znamená, že tam musí být od rána! Chudák malej!…………… Ale co by tam dělal od rána? Šak nikdo z nás ráno do toho sklepa nešel, co by tam dělal, naposled………….No do….! Mousesi, chudínku malej! Tys tam byl od včerejšího večera??!!!!!!!!!!!!!!“ 

„VOTEVŘI, NEBO MI PRDNE MOČÁK!“ dostalo se mi odpovědi a já hodila šíbru ke vchodovým dveřím, abych mu obratem vyhověla. Vystřelil ven a zmizel do tmy. Asi aby se mu to nevyvalilo bokem. Protože jak jsem pak zjistila při podrobným průzkumu sklepa, tak tam přežil celou tu dobu bez ztráty kytičky!!!! Tak asi od půl desátý večer. Do půl šestý večer!! Protože jsme ten den jeli ráno do práce později a tím pádem se i později vraceli.

Bože!! Chudák malej!! Taky hladovej byl. Když se pak vrátil ze tmy domů a dala jsem mu jeho mističku z rána, tak ač jindy by se jí už nedotkl, tak teď si to narval do hlavy snad i s tou miskou, jako to dělává Taliprtka. A pak o hodinu později si dal tu samou porci ještě jednou i s nášupem. 

No, tak to se teda nepovedlo. Má ale můj velký obdiv, že si je opravdu hodně vědom toho, že domov není záchod a dokázal to takhle vydržet. Je pravdou to, že ondynoj strávil na okně bez venčení ve slastném povalování a spánku taky značný počet hodin bez vyvenčení. Ale to bylo dobrovolně a určitě, i když to taky bylo hodně moc času, tak ale tolik ne.

Takže – od teď budu trpět stihomamem a furt budu hlídat, kde je ta mourovatá koudel, jestli není nikde zavřený. Dobrý na tom bylo aspoň to, že nebyl někde ve stodole, v garáži, ve včelíně, že byl prostě v domě. Kdy sice ve sklepě není tak jako nahoře u kamen, ale nějaká obří zima tam taky není.