R: „S Olinkou!“

T: “ No, to bylo překvápko teda!“

R: „Ešče, že nás pánčička odpolko vytáhla, že půjdem dát lojofky.“

T: „Mno…. vypadals spíš, že by ses radši válel doma s tim pupkem vyvalenym ke stropu.“

R: „Jakym pupkem, jakym pupkem, ty stodolo? Nemám pupek, mám pupík, pánčička říká  dokonce pupíček. A vyvaloval sem si ho na tom novým gaučíku, co nám pánik vyrobil.“

T: „Ten teda ale je. Výbornej!“

R: „Gdo? Pánik, nebo gaučik?“

T: „Voba přece, pánik, že ho vyrobil a gaučík, že je takovej pěkně měkkoučkej a pohodlnej.“

R: „Mi povidej, tak se nediv, že sem se tak hezky povaloval.

Ale! Jak ta srnka sem vyskočil, když pánčička vytasila vobojky. A že nám pánik ráno dal do těla.“

T: „Jo na tom klouzavým sněhu to místy nebyla úplně sranda. To teď odpolko to bylo lepčí, páč jsme šli po těch loukách.“

R: „No jasný, louky sou v tudle dobru lepčí. A nejlepčí, když navrch k tomu potkáme….“

T: „Olinkůůůůůůůůůůůůůů!! Konečně sme ji mohli přepadnout, to byla bomba!“

R: “ Jo to teda, to byla! Pánčička jak vylezla nahoru na tu mez ze silnice a zblejskla, že de někdo loukou, tak nás sešikovala, jak hulány, páč vona vůbec, vůbec nevědíla, gdo to tam de!“

T: „A já sem ji viděla první, prvníííí! Hned sem si všimla, že tam je postava, u tý kapličky.“

R: „Já ne, já sem dával pozor na pánčičku, jak se škrabe v tom ledovatým svahu nahoru, ešivá to zvládne.“

T: „Ale zvládne, sim Tě, co by nezvládla?“

R: „No, jen nech bejt, pěkně jí to tam švenklo a vypadalo to, že pojede zprostředka pěkně dolů, šup na silnici.“

T: „Jo? No to sem měla vidět, bysem se aspoň pobavila.“

R: „Jo, madáme  Škodolibost, sem zapomněl. „

T: „Ale houby s voctem, sem dobračisko vod kosti.“

R: „Jo, hovězí.“

T: „Proč hovězí?“

R: „Páč si kráva strakatááá, strakatááá!“

T: „Hm, a pak, gdo je tady Škodolibost. Ale, že bys zdůraznil, jak sem dneska byla přeposlušná, to ne, to ne.“

R: „A dyk jo, porád. Si byla přeposlušná, sim vás fšicí si to zaznamenáme, že Taliprdnice byla přeposlušná velice, do kamene vytesat to nechám….!“

T: Víš co, trhni si, pro mě je důležitý, že o tom ví pánčička. A to teda věděla. Chválila mě hodně.  Stejně jako ráno, když sem…“

R: „Sim tě, přestaň se furt prezentovat jak….“

T: “ A budu, budu a budu! To je furt samej Rumoušek, jak je šikovnej, jak von je chytrej, ten náš Rumoušek…….. Tak tetkon poslouchej – ne fšici poslouchejte a hodně dobře! Protože sem byla nejvynikajícnější a pánčička byla nadšená. Ponivadž šlo navíc vo žrádlo.“

R: „Jo, jak de vo žrádlo, tak – to víme fšici – neznáš bratra, brzdu, hranice…“

T: „Houby s voctem, tady důkaz místo slibůch. Si ešče dojídal snídani a Mouses nechal půlku tý svojí v misce. Já huž měla hotovo, vodevzdanou misku, kterou sem předala hned pánčičce, aby ji mohla umejt a šla jsem za ní ke stolu. Vona si všimla, že já sem si všimla, že Mouses nedožral a byla tak hodná, že mi v tichosti, abys ty nevěděl…“

R: „Jak jako, abych já nevěděl??? Co to je???“

T: „Tomu se řiká holčičí soudržnost,heč! Abys ty nevěděl, mi vokázala, že tam možu jít k tý misce, páč normálně se to nesmí, musí se to povolit. A tak mi to povolila tím, že rukou vokázala, že tam můžu jít. A já sem šla…..

R: „Sem napnutej jak guma vod spoďárůch….“

T: „To teda buď, páč pak prdneš, závistí, taky jak tak guma vod spoďárůch. Sem tak k tomu teda šla. Ale! Ponivadž sem si nebyla úplně jistá, jestli mě jen tak nějak někam poslala a nebo jestli to je vopravdu to povolení, tak sem se nad tou miskou zastavila a ..“

R: “ A vdechla sem to i s tou miskou, jako dycky…“

T: “ Vůbec ne, právě, frajere, vůbec ne. Heh. Já sem se postavila a koukala sem na pánčičku a čekala až se votočí, ABYCH SE JÍ MOHLA ZEPTAT!“

R: „CO-ŽE??????“

T: “ To čumíš, co, frajere? Tetkon něco řikej, ty jeden – todlento, ani nevim, jak bych tě pomenovala. JO! Já sem se zeptala.“

R: „Tak proto vona pánčička upadla na zem, to neuklouzla!“

T: „Jo, údivem to s ní majzlo vo podlahu. A byla ščastná a chválila mě – enemže si hluchej jak poleno, tak víš prt!“

R: „AAA PRDHO!“

T: „Co děláš, ty prase?“

R: „Si řikala, že prdnu jak ta guma vod spoďárůch. Tak si měla pravdu, sem prdnul. To sem fakt netušil, že si takovejch výkonů schopna.“

T: „Tak vidiš, vidiš. A tam venku taky, čekala jsem způsobně, až mě pánčička uvolnila a mohla sem letět přepadnout a volíbat Olinku.“

R: „Ta se smála, co, jak sme jí přepadli! „

T: „Jo! Skákali sme kolem ní jako kozy!“

R: „A já sem jí vokázal, jak se hrabe sníh!“

T: „No , to z toho byla celá hyn, sim Tě!“

R: „To teda byla a proto taky se k nám na tu procházku přidala, když se ptala pánčička, ešivá nechce jít s náma.“

T: „A to sme ji protáhli co?“

R: „Jo, říkala, že tady v těch místech, kam jsme ji vzali, už roky nebyla.“

T: „Šak sme ji vzali jen doplnit lojovky, jindá ji vezmem ešče dál.“

R: „No já nevim, ešivá pude, pánčička jí neprozřetelně vokázala ty stopy toho velikýho kňoura.“

T: „Ale šak ten chodí jen za tmy, přes den tady venku nejni.“

R: „Bodejť. Ale nediv se, když jí tenkrát skočil ze stráně málem na auto.“

T: „S náma se nemusí bát!“

R: „No hlavně s tebou, jehehééé, která se sama prasat bojí.“

T: „Dyž tam sou, tetkon tam nebyli, to já poznám.“

R: „Sim tě a jak, dyž si měla furt rypák v zemi u myší?“

T: „Mám prasoradara.“

R: „Cože to máš?“

T: „Prasoradara, to je vnitřní zařízení, který mi spolehlivě řekne – BACHA PRASE!“

R: “ Jo, jasně, to by to muselo radarovat furt.“

T: „Proč jako?“

R: „Páč ty, ty sama seš prase největčí!“ 

T: „Ty smetáku drzej, zbiju tě.“

R:  „Pro pravdu se každej zlobí, héč, hééč! Auvajs, co mě koušeš?“

T: „Zbiju Tě, sem řekla…!“

R: „Tak jo, dem se poprat, stejně už sme to šécko řekli, ne?“

T: „Jasný, tumáš!“

R: “ No počkej……..“