Poslala mi už před dlouhou dobou Dennyky článek od pana doktora Štourače, který vyšel v časopise Pes přítel člověka 11/25..
S dotazem, zda to nechci vyhodit na stránky, protože je to podnětný. Což bylo a je. Ostatně jako asi úplně všechno, co pan doktor napíše a řekne. Jeho názorů si cením a vážím a vím, že se jimi člověk může řídit.
Jenže v dnešní době, nic takového moc nejde. Pak jsem ale nad tím přemýšlela, Protože si myslím, že by bylo dobré, aby si to přečetlo co nejvíce lidí. Ne že by ten časopis četlo málo lidí, ale ne každý pejskař si ho kupuje a jsou informace, které je dobré k pejskařům dostat. A tak jsem to zkusila. Napsat panu doktorovi s prosbou o souhlas. A ten jsem dostala. A tak Vám teď předkládám jeho článek s důležitými informacemi na téma okusování parůžku našimi štěkavci. Protože se z toho stala velká móda. A protože ono to není jen tak. Taky jsem svého času ohaříkům parůžky, které jsme našli – viz ščastná Bubrdle se svým úlovkem:
nechávala, nebo předkládala, pak o ně ale přestali jevit zájem a jak se ukazuje, je to jen dobře. Tak si počtěte, já cituji:
V posledních letech se staly parohy velmi propagovanou a oblíbenou surovinou pro „zábavu psů a poskytnutí minerálních látek v přirozené podobě“. Nesdílím nadšení prodejců, řady chovatelů a majitelů psů, ale i některých veterinářů z tohoto přírodního zdroje minerálních látek.
Nejsem znalcem vlků, ale vím, že jejich loveckým cílem pro uspokojení výživových požadavků je primárně maso a orgány, teprve potom kosti a kůže. Zřejmě by museli trpět obrovským hladem, aby se pokusili sežrat parohy. Jde o inteligentní tvory, prostě nemohou riskovat, že si na paroží „vylámou zuby“.
Příroda je velmi moudrá, nic nenechává na zmar, takže i shozy paroží mají své uplatnění. Slouží jako minerální surovina pro řadu hlodavců, především veverek, myší, hrabošů, krys, ale také třeba zajíců.
Zajímavá studie z roku 1993 potvrzuje, že kojící samice veverek ohlodávají jelení paroží častěji než nelaktující veverky během pozdních zimních a jarních měsíců. Zdá se, že jeleni shazují své paroží právě v době, kdy samice veverek mají nejvyšší nutriční nároky pozdního stadia březosti a následně živí svá mláďata mlékem. Navíc jsou veverky schopné, stejně jako všichni ostatní hlodavci, hlodáním paroží efektivně opotřebovávat celoživotně rostoucí řezáky, což je pro ně životně důležité.
Ale vraťme se ke psům a podívejme se na problém z hlediska vědy.
Pokud se přeneseme do školních let, vzpomeneme si, že existuje stupnice tvrdosti materiálů (tzv. Mohsova stupnice tvrdosti), která vyjadřuje schopnost jednoho materiálu rýt do druhého. Nejměkčí je mastek (talek, klouzek), který má stupeň tvrdosti 1. Nejtvrdším minerálem se stupněm tvrdosti 10 je diamant. Např. náš nehet má stupeň tvrdosti 2, stejně jako sůl kamenná nebo sádrovec. Zuby psa, stejně jako naše zuby, se skládají z několika vrstev a jsou duté, pro uložení kořene. Každá vrstva zubu má jinou tvrdost a slouží k jinému účelu. Dentin zubů se pohybuje mezi 3 a 4 stupněm na stupnici tvrdosti. Je tedy asi tak tvrdý jako vápenec a fluorit. Vnější fazeta zubní skloviny je však ještě tvrdší, má tvrdost 5, tedy asi takovou jako železo kapesního nože. Vrstva skloviny je však bohužel relativně tenká! Převážnou část psího zubu pokrývá sklovina, která má tvrdost také 5. Paroží má také 5, ale je to pevná hmota bez jednotlivých vrstev a bez dutiny pro kořen. Pro srovnání, mince má tvrdost pouze 4. Ale i když je náš zub pokryt materiálem tvrdosti s číslem 5, tedy tvrdším, než je mince, asi nás nenapadne žvýkat desetikorunu…
Podle veterinárních statistik při žvýkání parohů nejčastěji dochází ke zlomenině maxilárního 4. premoláru, který je jedním z nejdůležitějších zubů v mordě psa.
Důvod, proč se tento zub láme alarmujícím tempem, je ten, že se parohy při žvýkání nepoddávají a psi při žvýkání působí značnou silou mezi tento zub a 1. molár dolní čelisti. Protože jsou tyto dva zuby zašpičatělé, přehnané namáhání uvedených zubů má za následek „zlomeninu destičky“, která může buď obnažit citlivý dentin pod sklovinou, nebo ještě hůř, obnažit systém kořenových kanálků, což má za následek odúmrť zubu.
Ano, paroh je tvořen ze stejných materiálů, jako kost. Ale jde o jinak strukturované anatomické tkáně, které mají jinou funkci. Rostoucí parohy jsou na vnější straně pokryty tzv. sametem, což je ochranná srstnatá kůže s hustou sítí krevních cév, která výrazně zvyšuje rychlost růstu paroží. Když paroží doroste, průtok krve se zastaví, samet začne opadávat a paroží ztvrdne v primární obrannou a útočnou zbraň. Na druhou stranu syrová kost je vždy vlhká, dutá, plná kostní dřeně a má být flexibilní, aby absorbovala pád nebo jiný náraz.
Takže pokud chceme udělat svému psovi radost, dáme mu syrovou kost, parohy a parůžky necháme veverkám a myším.
MVDr. Milan Štourač CSc.
Ještě jednou děkuji, pane doktore, že jsem mohla Vaše moudrá slova tady u nás zveřejnit.
Respekt píše o paní Shany Dror, protože se vědecky zabývá porozuměním slovům u psů.
Má vlastní stránku v angličtině.
Příjde mi, že publikuje informace, které majitelé psů dávno vědí.
Jo, no ono se často v médiích píše o tom, co člověk z běžného života se zvířaty zná, to je fakt. A dneska zvlášť.
Paruzek jsme dostali kdysi od Dennyky, myslim? Nadseni u psu nezavladlo, tak jsem ho darovala o dum dal v lete kamosce pro kelpika. Ten to nosil jak trofej, hlodat to odmital, jiste putoval ten paroh zase o dum dal. 🙂
Ne, nenechala bych to psiska hlodat, jak pise pan doktor, 100x lepsi je bezna syrova kost. Ale i na ty (veprova cerstva lopatka) si Agatka perdeli dovedla stolicku rozpulit, takze operace a trhani.
Vetsina lidi kontroluje psi chrup jen zhruba, ma kamen, nema? Ale mrknout dukladne az dozadu muze nekdy byt problem, cloveka to nenapadne, pes zadny problemy nema. Kdyz jsem tenkrat mrkla do Agatiho brcka dukladne, jen tak preventivne, a on se tam velezub kvrdlal napul, huf, to bylo prekvapko.
To uz radsi na hlodani koupit spalicek hovezi morkovy kosti, ktery pes nerozkouse. Bacha na prumer vnitrku kosti a rozmeru spodni celisti psa, aby si kost cokl nenavliknul pres spodni spicaky. Takze lepsi uzsi kost s tenkym morkovym kanalem, kde pracuje jen psi blemcak. Zis, musim nekde sehnat morkovky, ty vlastne Pepin este nemel.
Naši ohaříci měli největší zájem o paroh jelení, který si našli v lese, a to už byl letitej paroh, takže i vlastně měkkej. Srnčí parůžky, co najdeme tak o to vždy sice chvilku zájem byl – hlavně Taliprtka, ta nejvíc, ale pak je to taky přestane bavit.
Já už se bojím dávat i ty morkovky, páč právě Taliprdnice je v tomhle příšera obecná a bojím se o zuby. Teď na ně čekají lopatky z toho jelena, mladé zvíře, je to měkké, tak to se úplně nebojím, i když- jak píšeš, i ta lopatka…