Do práce.

Ale to nevyjel u nás v to úterý vůbec nikdo. Protože nemohl vyjet ten kopec co je u nás. Byl ve stavu, že by na něm mohla krásně trénovat paní Sáblíková. V těch pět, kdy jsme vstávali, jelo kolem nás jediné vozidlo. 

Autobus.

Směrem dolů.  A i to byl pochopitelně výkon. No a nahoru by se rozhodně vydal enem blásen. A to my úplně nejsme. I když jsem se trošku v duchu bála, že Brtnik tím bláznem bude a vyrazí, protože zodpovědnost. To já jsem sice směrem k práci taky, ale zase zdraví přednější. No ovšem, kdyby jel, tak v tom případku bych se k tý jízdě králů bývala připojila, aby nejel tím marasmem sám. Naštěstí někde vydoloval zbytky zdravýho rozumu a tak jsme si oba vzali nečekaně dovolenou. A šli zpátky do peří. 

Já se probudila až v krásných devět hodin. A protože jsem den před tím šla spát dřív, neb jsme plánovali vyjet s předstihem, právě kvůli očekávaným komplikacím, měla jsem za sebou výživných jedenáct hodin spánku. Taková krása, takovej dáreček. Ledovatej. Neb nebýt ledu na silnici, už bych dávno zařezávala za počítadlem. 

Teď jsem si mohla labužnicky sníst snídani v posteli a pak si dát línou kávičku. A pak ?

Heh, pak nedělat vůbec, vůbec nic. Nebo takhle – vůbec nic, trochu jsem nám uvařila – výbornou zelnou polívku. Tak hustou, že v ní lžíce stála. Ale jinak jsem v tomto darovaném dni nesáhla lautr vůbec na nic. Byla to plnotučná krása!

Odpoledne, když trochu ten led povolil a už nehrozilo, že si ohaříci tlapky rozřežou do krve, vyšli jsme si trochek ven. Původně jsem myslela, že trochek doopravdy, protože jsem čekala, že i tak budou mít na tom sněhu potíže, ale nikolivěk. Ohař tvrdil, že problém nevidí a budeme si hrát. Tak jsme si hráli, blbli se sněhem

a……..váleli se po sněhu. 

Udělalo se nakonec takový zvláštní tajemný počasí:

Takže co? No jasně, takže jsem stála a čučela a kochala se. A čutala sníh a schovávala pod něj balonky k všeobecné spokojenosti. Ohaří i mojí. Mouses s námi nebyl, ten se zbaběle válel u kamen.     

Na zpáteční cestě jsem si pod odtátým sněhem všimla vyběhaných myších cestiček:

Se soumrakem jsme se vraceli dom, cestou pozdravili koníky….

A pak? No pak šup. Hodila jsem šíbru na rozložený gauč a čučeli jsme na jakýsi dedektýfky. Já je sledovala velmi poctivě – z druhý strany víček 😀

Takže tímto děkuji komusi kamsi, že zařídil tohle ledový království a já si tak mohla užívat nečekaného flákání se.