Miluju se courat jen tak. Zvlášť v tom čase vánočním.

Bez plánů. Udělat si nějaký nestandardní okruh. Který začínal právě standardně. Na loukách za hřbitůvkem. A pokračoval na Prudkou louku, kde jsme si dali domácí coursing. A připojila se tentokrát aji Taliprtka a běhala jako šprtka! Zakousla a zavraždila tu rákosovitou trávu,  s kterou je tady vždycky zlobím, jako  profík 😀 .

Rumíček pak nějak blbě šlápnul, vykvíknul a tak jsme to ukončili a já ho pozorovala, ešivá nekulhá na tudle a nebo támdle na tu… nekulhal vůbec. Zato oba dva velmi zaujali dva mladí bruslaři na jedné z mělkých lagunek, které jsou v těchto časech u potoka pod Prudkou loukou. Už jsem je tu ukazovala. Momentálně je to opravdu půvabný místo. Tady ještě lagunky nejsou úplně zamrzlý, ale v té době už se na nich bruslit dalo a protože to je místo tichý a odlehlý, věřím, že si tam ti dva tu vánoční atmosféru a intimitu užívali:

Ohaříci zpozorněli, protože přece tady nikdo nikdy nebývá. A kdybych jim nedala stopku, tak stoprocentně by jim tam uuuutykaliiii tu intimitu trochu naředit 😀 😀 

Tak jsem nás honem směřovala jinam. Původně jsem to chtěla otočit, ale pak mě napadlo, že zase, jako minule, přejdeme přes silnici a půjdeme protějším svahem. Ale ne jakoby k naší vesnici, naopak. Na druhou stranu. A šli jsme, až jsme došli ke stařině. Tou se mi úplně nechtělo jít, není tam přehledno. A právě proto se tam dá očekávat, že tam může být zalehlá nějaká zvěř. A tu my rušit nechceme. Koukla jsem doleva a akorát se tam ten svah snížil k silnici, takže jsme mohli v pohodě sejít a pak přejít zpátky na  „naši“ stranu.

Tam, kde ještě ohaříci nebyli, ač to není daleko. Hezky mrzlo, sněhu teda skorem nic, ale pocukrováno bylo. A my jsme si tím pádem díky mrazu mohli dovolit jít i tam, kde nám jindy voda moc nedovolí.

Takový lužní prostor, který se táhne až k vedlejší vesnici. Ohaříci naprosto nadšení.  Šmejdili, pobíhali kolem mně. Byli jak malí haranti. Jen do houští tedy nesměli. Bylo ticho, nikde nikdo a nic, zmrzlá tráva křupala a i já jsem „objevovala“ místo, kde jsem zatím nebyla a kam se zas tak běžně dostat nedá, protože je podmáčené. A zaplaťpánbůh za to. 

Cestou jsem si něco vyfotila a zeptám se vás, co vám na tý fotce přijde zvláštního. Na hádanku to nejspíš není, takže to nedávám na pátek, ale schválně – co tam je jinak. ?

Šli jsme dál a dál, až jsem si najednou uvědomila, že kruciš, ona bude za chvíli taky tma, to už bychom to měli otočit. Odehnuli jsme tedy doleva, stočila jsem nás k okraji jakéhosi lužního porostu a podél něj jsme se vydali nahoru, kde je pěšina vedoucí pod koňskýma pastvinama, patřící paní ze sousední vesnice. Tady jsem musela trochu brzdit Taliprdčino nadšení, protože by bývala byla ráda onen porost důkladně prozkoumala. Bylo vidět, že tam bude živoučko. No tak to má smolikof. Takže mazala dál nahoru až k pěšině.  A po ní jsme došli shora k Prudký louce.

Tam nás pozdravily kozenky a zatímco já si s nimi povídala, ohaříci se drželi v uctivý vzdálenosti. Ne kvůli kozenkám samotným, alébrž kvůli ohradníku.  Došli jsme na jeho konec a tam se zase rozletěli spokojeně do prostoru.

Já se otočila a

sluníčko nám na rozloučenou zazářilo do zad. Vyluftovaní a spokojení jsme se vraceli domů ke stromečku a cukroví.