Houkla jsem na Brtnika do sklepa.

„Jo, jooooooo, to je mi jasný, na chvilinku…“ odvětil s pousmáním pán domu.

„Ne, fakt, dyk je zas chvíli tma.“ kontrovala jsem, protože bylo těsně před čtvrtou.

Poslední den volna, z těch šestnácti. Krásných šestnácti dní svobody.

Ne, že by mě jindy drželi doma v okovech, ale …… člověk prostě nemusel do práce. Měl spoustu volnýho času k nakládání dle libosti. A že jsme ho teda využili. K výletům, procházkám, válení se a téměř nic nedělání. 

Vypadli jsme tedy s ohaříkama ven a zamířili za hřbitůvek.

Bylo ticho, tichoučko, ještě dostatek světla, protože byla jasná obloha a mrzlo. Krásně mrzlo. Sněhu nic moc, spíš nic, než moc, ale našla jsem si místečka v trávě, kde se dalo říct – sníh mi křupe pod nohama :D. Krásně bylo.

A krásně o to víc, že jsme nemuseli nic. My si prostě jen hráli. A krásně ještě o to víc, že to pometlo flekatý, bláznivý, si samo od sebe chodilo hrát taky. Jsem bez nadsázky vždycky fakt unešená, když hru se mnou vymění za  myše. Myše jsou nejvíc. Vím, že jí to moc baví a tak jí to – na rozdíl od páníka – dopřávám. Je to odměna za to, že se naučila ovládat svoje lovení. A tak ji nechávám její počítání. Aspoň mi to dává zase víc prostoru pro Rumíčka, který si to zaslouží a nemusí tak být ochuzen o mou pozornost. Ale, kdykoliv je Tali sama od sebe připravená ke hře, mám z toho velkou radost. 

A tak jsem se tužila a docela se při tom zahřála. Páč Tali nejvíc miluje, když jí balonek čutáte a! To je hodně důležitý – když kolem toho děláte tanečky. Doslova. Frkne balonek k nohám a čeká.  A já začnu hopsat v kruzích kolem balonku, abych ji jako blokovala, ona hopsá se mnou  a snaží se k balonku  „jako dostat“ 😀 . Musíme při tom vypadat hodně idiotsky. Jak dvě šílený blechy 😀 . Což je nám oběma dost fučík. Obhopsám takhle jedno až tři kolečka, podle situace a v příhodným okamžiku kopnu prdu balonkem kamsi. Je to její oblíbený Čakit, takže letí daleko, hopsá taky u toho a odráží se celkem nevyzpytatelně do stran. K naprostý blaženosti lovící hromady flekůch, která mizí v dáli za, a pak s balonkem v hubě, ve šťastným trysku.

A tím pádem dostáváme my dva s Rumouškem prostor k ušlechtilé zábavě, kdy mu balonek čutnu, či hodím tak, aby to neviděl a on taky vypálí. Aby tužil ohařské schopnosti a vyhledal ztracený balonek. Ke své i mojí velké radosti.

To mi ale připomíná, že musím Taliprtku velevychválit, jak taky ohařsky – a krásně ohařsky – v tom našem hopsavém bláznění pracovala. Páč balonek vystřelil tak, že ho naprosto nepostřehla. Ani směr ne. A tentokrát jsem fakt čutla hodně velkou dálku. A pak………jsem se mohla kochat tím, jak krásně a soustředěně to pometlo bláznivý pracovalo. To mě taky vždycky ba. Sledovat tu práci. U obou, pochopitelně. Tali teda často hledá spíš na náhodičku, ale tentokrát ten prostor opravdu propracovávala svědomitě. Krása to byla.  A! To mi ještě připomíná, že ji musím ještě za něco pochválit. Bylo to skorem na začátku procházky. U hřbitůvku jsme potkaly paní sousedku, já jsem ohaříky citýrovala, aby za ní neletěli, když mě pozdravila, páč jak já řeknu: „Dobrý den.“, berou to jako pokyn letět dotyčného taky pozdravit. Což se ne, vždy hodí. Jako teď, když byla sousedka u silnice. Takže jsme si my dvě popřály, já u toho citýrovala ty ohaříky a následně je vypustila do prostoru. Nadšení z toho, jak hezky poslechli, oba vyběhli a já je nechala. Zkontrolovala jsem si Rumouška, že se drží, páč jak je hluchej, jsem víc ostražitá, kde se pohybuje. A jak jsem se ohlédla za ním, slyším vzápětí: „Padej, padej!“. Bylo jasný, že se to bude týkat flekaté části výpravy. Hvízdla jsem  a viděla Taliprtku, jak to v ten moment otáčí na pětníku. Ještě než k lidem s americkým kokršpanělem stihla doběhnout.  Paní poděkovala, já se omluvila,  že nejsem zvyklá, že by se v těchto místech kdokoliv pohyboval. I když k ničemu nedošlo, protože jsem Taliprtku ihned odvolala. A byla jsem pyšná na ni, že dokázala zareagovat opravdu v pikosekundě a tím pádem nedošlo ke kontaktu. Neb chápu, že když k vám běží pes velikosti radostnýho telete, tak vás to rozhodně neuchvátí. 

Tak to bylo šécko takový moc fajn, už od začátku. I tím, že jasná obloha nám dala dostatek minut navíc, který jsem si mohla pěkně nasosat, než sluníčko zapadne. Brtnik měl pravdu, nebylo to jen na chvilinku, páč jsme tam řádili hodně moc chvilinek. A pak si to ještě natáhli u koníků, protože tam byla společnost. Majitelé ustájení, plus jedni majitelé koníka, kterého tam ustájeného mají. A obě rodiny mají dvě malé děti. A co je pro ohaře moc fajn? Skupina malých a již nerozbitných dětí. Které lze beztrestně – neb jsou též v majetku psím – líbat a blbnout s nima. Kdybych těm dvěma zmizela, nevšimnou si toho. Plus k tomu ti dospěláci, kteří pohladí, lze na ně skákat…….. naprostá anarchie 😀 😀 . Ale k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. A ještě dostanou ohaříci pochvalu, jak jsou to moc milý pesani.

Takže suma sumárum, jsme ten rok, už druhý den, zahájili moc pěkně, že jo?