A tím pádem to stálo za to.

Hlavně ten začátek, ten byl krapet dramatíckej.

Naplánovala jsem nám prochajdu do míst, kam jsme se dlouho společně nevydali. Hodně dlouho. Vlastně rok. A je to na úplně opačnou stranu, než kam běžně třeba chodívá Brtnik, když venčí. 

Opět jsem si do batůžku zabalila krabičku s brsalátem a řízkama, nezapomněla ani na flaštičku s mou vynikající griotkou a pochopitelně dobrůtky pro ohaříky, to musí bejt, přece nebudou škodný, že jo.

A zamířili jsme ke kapličce Panenky Marie Zmizelé. Proč Zmizelé? To je jednoduchý. A smutný.  Protože Marušku, Marušku nám někdo ukradl! Těsně před Vánočkama. Stála tam za války, stála tam za komundírů, stála tam když jsme se přistěhovali. A my jí tam nosili světýlko.  Aby tam nebyla tak potmě. A aby lidi, když jedou kolem nebyli tak potmě. Tak teď už je tam jen to světýlko. Nějakej šmejd nenechavej ji sebral. Proto pro mě Panenka Marie Zmizelá. No.

A za ní jsme se úvozem podél pastvin spustili dolů pod les a pokračovali podél něj. Když jsme byli tak v půlce kopce, tak v mlází se to začalo chrout.  Nemyslela jsem si, že by to bylo srnčí. A měla jsem pravdu. Vylítlo o kus dál stádo divočáků a obloukem  probíhalo část lesa před námi. Aby se zaparkovalo v nízký bučině. Před kterou právě přicházeli dva turisti. Horlivě jsem na ně mávala a halekala. Oni činili totéž a když jsme došli k sobě, tak jsme si navzájem sdělili, že jsou tam prasata. A na chvíli se zapíchli v družném hovoru na téma právě prasata.  Když jsme si pak popřáli do nového roku, úplně se mi nechtělo pod tou bučinou procházet, páč vona je zase v těsné blízkosti té cesty. Ale doufala jsem, že když o nás prasata vědí, tak snad ani psi, jdoucí striktně po cestě, nebudou problém. Seckvakla jsem půlky a srdnatě zamířila směr Pohádkový úvoz. Tohle místo mám moc ráda, je opravdu pohádkový a tajuplný. S prasatama v zádech to navíc chytá i jiný odstíny 😀 . Ale dobrý, prošli jsme.

Došli jsme na křižovatku cest a dohodli se, že půjdeme vlevo, jakoby směrem k rybníkům. Těsně před tím, než bychom bývali byli les opouštěli, jsem navrhla, že se vysápeme kopcem v lese nahoru

do míst, kde je pár chatiček. Nemohli jsme ohaříkům udělat větší radost.

Vždycky jsou pochopitelně nadšení, když se sejde z cesty do lesa. 

A to stejný jsme udělali i posléze, když jsme chatičky minuli. Chvíli jsme se drželi nějaké, ještě neobjevené cesty a pak na takovém zvláštním místě 

z té cesty zase slezli a vydali se nějak a někudy přímo lesem. Nadšení ohařů neznalo mezí a vygradovalo poté, co jsme se na chvíli zastavili na sváteční vánoční oběd u svátečně prostřeného stolu 😀

Způsobně jsme si posedali

a mohli se pustit všichni s chutí do jídla. Já jsem si – páč nejsem sobí hnusec – ještě utrhla od huby z řízku, aby ti dva čtyřnozí z těch Vánoček taky něco měli, že jo 😀 . Pokochali jsme se pohledy kolem

a vyrazili lesem dál, až jsme pak natrefili na cestu, která nás zase svedla zpátky k pastvinám. 

Byla to moc hezká a příjemná procházka, která po přiložení do kamen vyústila ve svalení se na gauč a……. no jasně, pohádky, Tomáš Holý na prázdninách… cukroví, kafe, spánek……… No nejni to krása, takovej sváteční čas? 😀