T: „Byl fakt boží.“

R: „Co mi skáčeš do řeči?“

T: „A nebyl snad, dyk to bylo vodpoledne jeden hod za druhym. Takže boží, ne?“

R: „Boží, jasně, že boží, byly ty hody, ale já měl na mysli Hod boží-jako že ten den, hned po Vánočkách. I když to tak původně nevypadalo.“

T: „No to ne, to spíš vypadalo na klasiku – válení se, cukroví, salát, řízek, pohádky, ven  na půl dne, válení se, cukroví, salát…..“

R: „Tak salát a řízek byl i tak, ven a spíš tak na celej den, na to taky došlo, enem to válení bylo až večír.“

T: „Ale tys to teda vzal hopem, dyk si…….“

R: „A co sme se učili?? Že když někdo mluví, tak mu co?“

T: „Neskáčeme do řeči…………………………………………… no ale, ………….. počkej a ty teď si udělal mi co, jako? To samý! Si mi to taky nenechal dopovědít…. sob seš.“

R: „ec.“

T: „Ec? Jako blbec?“ No proč ne.“

R: „NE! Chtěl sem tě jen taktně upozornit, že se řiká sobec, ne sob.“

T: „Jako by to nebylo jedno, s tebou už vůbec. A gde sem to skončila?“

R: „U salátu má drahá, u salátu a válení.“

T: „Jo, válení, na který vlastně vůbec nedošlo.“

R: „Páč zazvonil zvonec…“

T: „Telefon!“

R: „By se nerýmovalo… takže zazvonil telefon zvonec a válení byl…“

T:“KONEC!“

R: „Jo, a mazalo se ven!“

T: „Enem nám na chvíli zase sklaplo, páč to auto se votevřelo a my museli dovnitř. A já zase nechtěla, vůbec nechtěla, ale pánčička řikala, že ať neblbneme a dem, že nás čeká zábava.“

R: „To ale jeden nikdá neví, že jo, takže sem se chvilku zatřepal, páč navíc jsme jeli trasu k dochtorovi, ale!“

T:“ Zanedlouho bylo jasný, že nás pan dochtor rozhodně neuvidí.“

R: „Se mi dycinky tak uleví, že z toho pak usnu s hlavou na sedadle.“

T:“ A to já si dycinky radši rovnou pospím na pelíšku, nechápu, že musiš spát v sedě a nelehneš si k tomu.“

R: „Nemám to auto moc rád, prostě.“

T: „Teď to ale bylo nakonec výborný, ne?“

R: „Jo, páč pánik, pánik nás vzal s sebou do práce, kam ho zavolal ten zvonec. A pánčička řekla, že pojedeme s nim. Všicí, aby nebyl sám. A my se při tý příležitosti zase votužíme v tom blbym autě.“

T: „A uvidíme zase něco jinčího a někde jinde se podiváme!“

R: „A to sme se podivali teda, co?“

T: „Jo, bylo to tam boží – jak ten hod.“

R: „Pánik šel dovnitř a my zvostali venku v tom vobrovsky vobrovským areálu!“

T: „No ty vado, to bylo výborný! A mohli sme všade, protože tam vůbec nikdo nebyl.“

R: „Skoro, skoro vůbec! Si zapomněla???“

T: „Ajo! Ta pani taková. Hodná. Jak tam přišla.“

R: „Byla prej hlídací. A dělala vobchůzku.“

T: “ A tam my! Aby jí tam nebylo smůtno, jsme za ní utykaliii a potom, potom!“

R: „Sme dělali služební psy!“

T: „JO! To čučíte, co? To čučíte, co?“

R: „To čučej, protože ešče nikdo z nich služebního psa nedělal, tak vůbec neví, netuší, vo čem taková práce je!“

T:“ Jasně! To je moc důležitá práce! Šécko, šécko musíte prohlídnout a zkontrolovat a to zrovna mě baví děsně! Byla sem řádnej služební pes!“

R: „Tooo nevim!“

T:“CO TO?“

R: „No hele a koho teda pánčička napomínala, že aby se laskavě kontroloval?? Já to nebyl. Ostatně jako dycky.“

T: „Tak počkej, počkej ale. Byla sem služení pes? Byla, měla sem šécko kontrolovat? Měla. A já sem tam vobjevila, že jim tam choděj divočáci!“

R: „To voni ale vědí, má milá.“

T: „????“

R: „No, kdybys tam totiž byla s náma, slyšela bys, jak paní vyprávěla, že v šest ráno její kolegyně po příchodu do prasé, viděla tam to  prasé. A jak vona sama, když tam pak šla v devět, viděla tam těch prasat právě devět. Takže žádná novinka. My měli kontrolovat oplocení a zloděje.“

T: „Aby si se z toho samou důležitostí nepoto, jak u tý lampy tam. Kůli tobě sme se pak museli vracet ešče, když pánik našel pytlik, kterej pánčička s sebou neměla.“

R: „No a co? Tak jsme si to dali ešče jednou a navíc! Pche, díky mně! Sme šli s pánikem pro ten pytlik dovnitř. Von nás tam vzal a tak sme viděli, kde pracuje. To bylo zajímací.“

T: No to teda bylo, ty dveře – voni se votvíraj sami. To by se mi líbilo mít doma. Mohla bych si chodit dovnitř a vén a dovnitř a vén a dovnitř a vén a do….

R: „Když něco trvá dlouho, začne to být únavné!“

T: „No jo, já zapomněla, že seš náš mudrlant. Ani si to nezkusil, mě to bavilo.“

R: „Jo, enemže nás vostatní ne, už jsme chtěli jet někam na ten výlet.“

T: „Sem nevěděla, že ešče bude výlet. A jako pravej služební pes sem to musela řádně vyzkoušet.“

R: „Jehehéééé, pravej služební pes!!! To je ftip letošních Vánoček!“

T:“ A sklapni už.“

R:“ Já už mlčim, já už mlčim, hihihííííííííí!“

T: „Grrrr!“

R: „Mír, jo?“

T:“Tak jo, zapomenem na to…. Budem si radši pamatovat, jak jsme byli tam…“

R: “ Kam jsme dřív jezdili furt!“

T: „Dojeli jsme totiž do Unhoště!“

R: „Hned, jak jsme vyskočili, hned sem věděl!“

T:“Viď? Ta louka před tím rybnikem!“

R: „Tam bylo ale vzkazů!“

T:“ To nebylo jak u nás doma, se nedalo ani šécko přečíst. Tak jsem pak radši honem mazala zkontrolovat ten rybnik.“

R: „Jo, esli jako kačenky, co?“

T: „No a co? Už tam za nima neskáču, jako kdysi, už na ně koukám enem. I když sou u břehu. Enemže tetkon nic, ani pírko. Rybnik byl holej.“

R: „Vypuštěnej se řiká.“

T: „Nejni to jedno? Hlavní, že jsme byli vypuštěný my a mohli jsme lítat na tý další louce s balonkama, jako kdysi. Tady sem to měla moc ráda.“

R: „To víme, proto si taky furt odtama chtěla utikat, viď?“

T: “ A to musíš furt vytahovat hříchy mýho mládí? Já sem měla radši běhat za zvířatama, než bejt s lidma. Dyk mě k tomu učili!!“

R: „No jo, však za to nemožeš, že tě to nenaučili pořádně, po ohařsku, tak už mlčim, to já jen, že občas ty vzpomínky vyplavou, tak promiň.“

T: „No proto, přece si to nebudeme kazit, takový pěkný vyprávění.“

R: „Jo, ale bylo to fajn, co, jak si s náma i hrál pánik, to mám dycky rád.“

T: „Jo zlobili nás voba dva, jak čerti 😀 „

R:  „Hele ale bylas dobrá, jak jsi zvládla ten dron, to sem teda čuměl, to jo.“

T: „Ty sis toho všimnul? Já myslela, žes to neviděl.“

R: „Viděl, viděl a bylas fakt dobrá. Jak to na tebe letělo a jaks vokamžitě poslechla a naopak letěla za pánčičkou.“

T: „No, ta se mohla drobet steknout, ale nebylo to na mě.“

R:“ No nebylo, páč ty lidi, který to na tebe pustili maji v hlavě asi ty….“

T: „Plíny, řikala pánčička. Plíny“

R: „No to možná spíš, protože tam mají taky nato…. ale pánčička říkala, že piliny. Páč jen idiot může tohle udělat.“

T: „Ale já sem byla fakt dobrá, takže sem to zvládnula. Ale mohla jsem jim to tam rozstřelit, co?“

R: „Tos možná i měla, protože, kdyby to byl jinej pes, tak se třeba lekne uteče a už ho nikdo neuvidí, proto se tak pánčička stekala.“

T: „Jo, ty by se divili, co? Kdyby mi nechala pánčička volnou tlapku. 😀 😀 „

R: „Jehehééé, to by bylo tóčo!“

T: „Škoda, no, ale sem vychovaná, tak sem poslechla.“

R: „Šak taky pánčička sypala, co?“

T:“ No psížiš, tolikatě dobrůtek jsem dostala.“

R:  „A pak cestou taky pánčička sypala.“

T:  „Aby ne, šak pánik čučel, jak sem dobrá“

R: „No on nejni zvyknutej taglenc, páč s náma furt enem de, protože když se procházkuje, tak se prostě de a ne jako s pánčičkou, ta prej furt s něčim zdržuje….“

T: „Takže se pak diví, když vidí! Že i já, pes lesní, luční a myší du a sama!! Podotýkám sama vod sebe!! udělám ťapičky na pařezu. Jako ty!“

R: „No! Řikal, že sou Vánočky, tak asi vánočkovej sasrak se děje 😀 „

T: „A pak ta sváča u lavičky, ta byla! Aji ten salát, aji ten řízek! Jen teda ta pani s těma dětma, mi to trochu zkazila.“

R: “ Já vim, pánčičce to taky bylo líto a říkala, že nechápala, proč se musela s těma dětma usalašit hned úplně vedle nás.“

T: „Jo, musela přece vidět, že si tam děláme pytlik.“

R :“ ??? Piknik, Taliprtko, piknik.“

T: „Piknik? Fakt, seš si jistej? Já myslim, že se tomu tak řiká proto, že šécko se vytahuje z pytliku?

R: „Heh, ne fakt je to piknik.“

T: „Tak jo, třeba piknik, ale prostě pani byla s těma dětma asi půl metru vod našeho pytli-pikniku a já musela bejt pro jistotu na vodítku.“

R:  „No protože pod námi byl sráz a kdybys třeba do dítěte nechtíc strčila, víš, jak to máš……………“

T: „No vim, vim to, nemožu za to, ale ta pani byla pěkně sobecká, protože mohli jít s těma dětma pižlit to dříví pilkou prostě jen o kousek dál, nerozumim tomu, prostoru tam měla habakůk. Šak i pánčička byla votrávená jak šíp.“

R: „No prostě bylo tam obecně lidí hrozně moc.“

T: „A psůch taky, viď?“

R: „To teda, tolik psů jsme doma u nás nepotkali za pět let.  „

T: „No, to je jediný u nás doma, že nejsou kolem hodný a družný psi.“

R: „Hele ale, dyk je moc nepotřebujem vlastně – stejně – někoho občas potkáme, pozdravíme se a pak jdem zase spolu dál.“

T: „To je fakt, tady navíc byli povětšinou takový šňafavý, tak zas nebylo moc o co stát“

R: „Větší škoda je, že jsme se nedostali na to kafe.“

T: „Páč je pánik gentleman.  Šel se pro jistotu zeptat, i když jsme tam byli několikrát už, jestli smíme dovnitř. A pustil napřed ty lidi se psem, co šli za ním. Ti se nešli zeptat, šli rovnou a obsadili poslední stoleček.“

R: „Škoda to byla, škoda, těšil sem se, že z toho něco kápne, páč nás mají všade fšici rádi.“

T: „No tak halt káplo až doma no. A stejně to bylo možná i lepčí. Páč jsme mohli pak rovnou padnout do pelíšku a…….“

R: „A došlo i na to válení. Výbornej hod boží.“

T: „A že těch božích hodů balonkem na tý louce teda bylo!“

R: „Ty si fakt matla!'“