R“ Kdo?“

T: „No ten Štěpán?“

R: „Jakej zas  Štěpán?“

T: „Ten, jak sme se šli na něj projít.“

R: ???????????????

T: „Tak řikala pánčička přece, že si na Štěpána zajdeme na procházku společnou.“

R: „PsíbožeSirie! Slyšíš to? To je matlalka! Prosim tě, Taliprdnice, sv. Štěpán to je druhej den hned po Psížiskovi. Je to patron koní a pomocník proto posedlosti, proto by sis ho zrovinka ty měla vážit. Jehehééééééééé, pomoooooooooooct!“

T: „Já ti ale takovou už břinknu, že sám budeš posedlej. Jak to asi mám vědít šécko?“

R: „No to je pravda, jak ty bys mohla vůbec něco vědít. A to je fuk, prostě se to tak říká, že „na Štěpána“… něco. To neřeš, hlavní bylo, že se šlo ven a hromadně! „

T: „Jo, jo jo! Já to mám tak ráda, dyž deme hromadně!“

R: „Jo? A proč teda furt někde lítáš za myšema na loukách?“

T: „Ale nelítala sem furt náhodou, byla sem hodně hromadně. I si pánčička pochvalovala, jak je to fajn, že se furt nemusim svolávat.“

R: „Fajn to teda bylo, vedl nás pánik….“

T: “ A dobře to vybral, loukama dál a dál až do další vesnice, pořád bylo co zkoumat.“

R: „A to počasíčko“

T: „Na Kuklik bylo krásně vidět…“

R: „A vod něj na druhou stranu pak taky.“

T: „Tak krásně bylo, až se nám tam pánčička na chvíli zasekla, ale se asi neni čemu divit, ne?“

No a pak! Pak sem vobjevila něco tajemnýho. Vono to tady na tom vobrásku ešče nejni pořádně vidět, ale když si ho přiblížíte, uvidíte to. Sválně to zkuste. Stála jsem tam jako ta socha a fšem řikala – Bacha, tady je něco divnýho!“

R: „Šak sme si všimli.“

T: „Zářilo to do dálky jak nějaká kouzelná hůlka, nebo větýfka na čarodějnou hůlku. “ 

R: „Moc koukáš na pohádky……..“

T: „To je asi normální f tudle dobu, ne? Koukáme fšicí.“

R: „Já ne, já spim.“

T: „Gdyž netaháš krysu.A tu taháš furt. Gdybys místo toho koukal na pohádky věděl bys, že kouzelný hůlky existujou!“

R: „No, jasně a taky čarodějové a draci….. “ 

T: „Zářilo to, dyk je to vidět i teď se můžeš podívat. Proto to pánčička chytla do foťáka. I pánik si toho fšimnul. Zvláštní to bylo.“

R: „No to bylo. Do chvíle, než se přišlo na to, že to je nějakej fáborek, co má asi ukazovat cestu, nebo co!“

T: Ty taky šécko musíš zkazit, bylo to tajemný, kouzelný…. jako v tej pohádce.“

R: „Víš co bylo mnohem lepčí než todle?“

T: „Jak sme se škrabali do toho krpála?“

R: „Jeheheééé, myslíš, jak tam pánčička vlála na haluzi?? Jo, to bylo taky výborný. „

T: „No ale nakonec to zvládla, sice si málem šlápla nahoře na jazyk, ale dokázala to.“

R: „A pak přišla právě ta výborná odměna.“

T: „Joooooooooooooooooooooo, ty myslíš tu svačinku, na mýtince!“

R: „Jo, přesně tu.“

T: „Tak to bylo vopravdově fajn. Sluníčko nás tam hřálo do kožíšků, měli jsme dobrůtky, co nám vzala pánčička do novýho batůžka, co dostala vod Psížiška

a ešče se s náma podělila vo řízka. Tomu se řiká vejletit.“

R: „Jo, nejni nad řízek na vejletě. A to ho ešče pánik natáhnul.“

T: „Ten řízek??“

R: „No jistě, ten řízek. Matlo! Ten vejlet přece.

T: „A jo taglenc. No to je fakt. Vzali sme to trochu voklikou.“

T: „A byl tam malej hrad Trosky z mechu a kapradí… pánčička ho našla…. a nějakej ……… no já budu slušná, budu slušná.. nějakej hejhula ho málem zničil. Rezatej hejhula, důkaz zde:

R: „Jakej hejhula? Jakej hejhula? Dělal sem ťapičky, ty komentátorko. Mám rád na procházce zábavu.“

T: „To je sice šécko moc pěkný, ale třeba my ostatní máme zase rádi po procházce doma ticho.“

R: „A?“

T: „Sme se ho nedočkali…….. vážení čtenáři a nyní i posluchači – volume doprava, ať si to užijete jako já. Já sem f první chvíli myslela, že na mě někdo vrčí! Jehehééééhííhíí!“