A ešče 100x mlha.

A tak není moc o čem vlastně psát. Normálně venčíme, normálně občas cvičíme. A nebo se honíme, jako dneska odpoledne. Kdy ráno byli ohaři ještě skorem za tmy s Brtnikem na dvouhodinovce. Aby se pánčička, sova, mohla vyspat. Pánik je skřivan, takže ten jde zodpovědně spát a pak má ráno dostatek energie na to vstát ještě za tmy.

Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Br.

A to jsem ohařům slibovala v pátek ráno, že: „Konec, moji milí, konec se vstáváním za tmy ve čtyři hodiny a odchod v po 3/4 na pět do nevlídna. Tetkon se bude spinkat a vstávat na Pražáka.“

Mno tak prdlajs. Jen to není před pátou, ale třeba před sedmou. „Nebožáči moji.“, litovala jsem je.  Pak jsem byla vyvedena z omylu, s tím, že tady ráno tak rotovali nadšením, že se vyráží, že je musel pánik krotit a poslat na pelíšky, než se půjde ven.

To mě ne, mě nikdo na pelíšek posílat nemusel, mě z něj naopak nikdo nedostal 😀 . Až po osmý, když bylo světlo. A pak jsme si pěkně dali nejdřív kafíčko a  k němu vynikající vánočku. Pěkně se mi povedla. Tak pěkně, že už není a musím vyrobit novou! To ale, myslím, každou kuchařku, pekařku, potěší. Když to takhle zmizí. A že byla vynikající, může s přehledem potvrdit i mouratej zkušební komisař, kterej normálně nic takovýho nejí! Sladký mu nic neříká. A tetkon? Dal si ešče nášup!! To mě tedy rozradostnil, hošíček mouratej, to rozhodně. Tak to musím v pondělí udělat ještě jednu!

No ale, v neděli jsme k tý první kávičce, před snídaní, ještě měli. A jak jsme si tak debužírovali, zjistili jsme, že dávají Všechny velké a malé velké bytosti! Teď v neděli? No tak honem. Tenhle seriál totiž miluju. Myslím, že se jim hodně dobře podařilo sem dostat spoustu toho,  o čem pan Herriot psal. Je to tak laskavý dívání, že by ho podle mě měli dávat furt.

To je taková pohoda nic nemuset! Koukali jsme na ty Bytosti, koukali jsme na Polopatě vánočně ladění……….. pak jsem si s ohařema hrála, s ohařema bojovala, maso dala péct, kávičku jsme si dali a čas líně ubíhal.

Po třetí hodině jsme vyrazili s odpadkovým hospodářstvím ke kontíkům, abychom tu měli hezky svátečně čisto. Brtnik naložil můj vozíček papírem, kartonama a umělou hmotou, vzali jsme ohaříky s sebou a jelo se dolů do vesnice.  Šécko jsme to tam vyhodili, ohaříci si tam počmuchali a při zpáteční cestě jsme před silnicí Brtnika opustili a zatočili na Trojmezní louky za hřbitůvek a koňský ohrady. 

Tam zrovna přijela paní majitelka – ta od těch šťastných koníků, o který je staráno – přivezla jim vitamíny a příkrm. Rozdala kyblíčky a jako vždycky musela trochu sjednávat pořádek, aby si vzájemně nelezli  „do zelí“. A já jsem si tak v duchu říkala, že je to vlastně všude stejný, že ten kdo „velí“ musí být vždy důsledný. Dneska „škodila“ zrovna ta nejmladší, flekatej benjamínek (jooo, joo fleky…. tam je to jasný 😀 ) , roční hříbě, smraďoch, který zkouší. A zkoušela to i na paničku. Nooo jo, tak to jí úplně nevyšlo 😀 😀 . Panička nejni žádný vořezávátko, ale člověk, kterej stojí nohama na zemi a taky za tím, co řekne. A přes to, že flekatice je podstatně větší, tak halt měla smolikof. A není divu, kdyby zjistila, že si prosadí svou, byl by to časem vzhledem k rozdílu velikostí celkem průšvih. Tak jsme se zasmály společně na téma fleky a pubescenti a my se šli pak s ohaříkama na chvíli potopit do té mlhy, co byla všade kolem nás. 

Byla hezká, když se to tak vezme. Tichá, klidná. Tak jak by tyhle sváteční dny měly být. Chvilku jsem si s ohaříkama hrála s balonkama, chvilku jsme něco pokutili, chvilku jsem si začučela, jak je mým zvykem. I když by teoreticky nebylo kam čučet, když je ta mlha. Ale………i do mlhy se dá čučet.

A protože Lucka už se napila, mohla jsem čučet o pár chviliček dýl, než bych čučela ještě nedávno. Protože slunovrat, slunovrat už je tu. Mlha, nemlha. A já pak doma rozsvítila všechny ty svícny a svíčky a světýlka, aby to opravdový světlo krz tu mlhu vidělo a mohlo přijít.