Dennyky

Tenhle třetí adventní víkend byl hodně vánoční a hodně cestovací. Nejdřív ten Křivoklátek, kam jsme si zajeli v sobotu. A na neděli mi Brtnik naplánoval mnohem větší výlet. 

Prý, že musí něco pracovně. Vyzvednout. Kdesi někde u Ústí a tak, že když budu chtít, že domluvil s Dennyky, že bychom se tam stavili.

Tak jasně, že neodmítnu, takovouhle supr návštěvičku.  Naplánováno, dohodnuto. To budou ohaříci koukat, kam si zajedeme. Trošku jsem tu návštěvu oživila o to, že jsem v práci udělala prodejní akci se svíčkama a tak musela nebohá Dennyky makat jako šroubeček, aby stihla vyrobit asi dvacet svíček najednou 😀 a ….. Trošku nám do toho hodil vídle virus, neb Roman se nám roznemohl. Tudíž jsem odpálila návštěvu u Dennyky doma, neb si teď před Vánočkama nemůžeme ani jeden dovolit lehnout, tak proč tomu jít naproti. Ale jít se cournout s Dennyky a Koníkem po krásným okolí vadit nebude.

Tak jsem ráno vstala ne na Pražáka, ale jen na polovičního Pražáka a po desátý se vyráželo. Ohaříci i tentokrát, stejně jako cestou na Mělník, měli potíž s autem. Brtnikovi jsem preventivně nařídila, že s Tali půjde na vodítku, páč nechci žádný scénky jako minule. Rumíček nasedl a rozklepal se, Tali nasedla a neklepala se. Ale nebýt na vodítku, bude to zas dohadování. Takhle se vyrazilo hned z první.

Cesta pěkně ubíhala, nikde nás nic nezdržovalo, jen v Ústí (tam je taky furt něco) nás to ve směru na Děčín odklonilo po vesnicích. S úspěchem jsme se dostali pěkně až do Hřenska, odkud jsem poslala obrázkový pozdrav Thielli,

aby si připomněla naši cestu z autogramiády, kdy jsme tehdy zůstali i s Rumouškem zapikolíkovaný v Germánsku, domů do Čech se museli plavit a pak tam čekat, aby nás vyzvedl hodnej Brtnik, kterej nelenil, sedl do auta a přijel pro nás, bychom byli tehdy doma dřív než za půl roku 😀 .

Teď jsme se pohodlně přepravili přes hranice, kde k našemu překvapení stáli policisté a kontrolovali. Nás tedy ne, my mohli jet v pohodě dál. No jet…. Na polovině území, kterým jsme projížděli mají třicítku. A běda vám, když to nedodržíte. A je to tak ale správně. Stejně jako minule a stejně jako zpátky jsem se snažila – marně! – o smysluplný zachycený hory, či spíše hor v takovém prazvláštním útvaru. Nu ono to z toho auta nejde:

V pohodě jsme dorazili a Dennyky už na nás čekala venku. Aji s Koníkovou. Ta byla čerstvě propuštěna po operaci do volného oběhu a tak byla nadupaná jak Leidenská láhev. Takže vítání proběhlo ve zcela vižlím duchu. Trochu vybočovala Tali, která se nějakého důvodu jala chovati jako pitomá a ohluchlá. A Rumoušek to doplňoval tím, že coby neslyšící se prostě vydal někam, kam potřeboval…………. takže vlastně dva hluchý psi  a jeden nadšenej psí blázen. Tak by se to asi dalo nejlíp popsat.

Brtnik naložil obří bednu se svíčkama a mohl vyrazit za svýma povinnostma. A my zbývající vyrazili kam ? No k rybníčkům a do lesa. V tomhle krásným kraji je vždycky kam jít, i když jdete jen kolem komína. A mají tu takové jako zvláštnosti… vezměte si třeba takovouhle zvláštní cyklostezku  😀 , na kterou mě upozornila Dennyky 😀 😀 

Výborný což?

Nebyla jsem jediná, koho zaujala krása místních rybníčků:

Jenže já  to nevzala tak doslova:

Ta blbka si to neodpustila a musela se jít štrachat do rákosí. A já  musela hulákat jak prokopnutá, abych ji z tý vody dostala. Moc dobře si byla vědoma toho, že na ni nemůžu 😀 .

Chtěla jsem svým novým foťákem hodně fotit, abych pro vás měla hodně obrázků, leč… nevím, co zas dělá soudružka špatně, ale objekty v pohybu to prostě fotit neumí:

Umí to jen ty statický, tak aspoň můžete popatřit na pěkné lesní jezírko a mraveniště s dírama:

Dennyky neuvidíte, tu mám enem taglenc malou, ale Koněf se povedl, ta chvilinku stála:

No a pak už jsme se vraceli zpátky, protože Brtnik už byl zpět na místě. Užili jsme si tak pěknou hoďku a když Dennyky hodila Koníka dom, vyrazili jsme si na jídlo.

Jen nebohý pan choroba Roman musel zvostat doma. Ale nebyl tam sám, byl tam s nudlí a virusem 😀 . Vydali jsme se k Pytlákovi. Tam jsme byli vloni v létě a moc nám tam chutnalo. A protože to tam Dennyky i dobře zná – tedy kuchaře i majitele, tak nebylo co k řešení. Prostě Pytlák. Ohaříci to tam měli tentokrát trochu složitější, protože zatímco venku je prostoru habakůk, tady to pod stolama pro dva psy není. Tak jsem Rumouška nakonec vytáhla a nasáčkovala vedle stolu.  A to byla strategická chybka. Ten zrzatec totiž zjistil, že o kousek dál stojí miska s granulema pro domácí paní – fenku labradůru. Jak kdyby sto let nejedl, dělal hošíček rezatej. Jídlo bylo jako vždycky vynikající, hezky se povídalo a  čas hrozně utíkal. Pak už bylo nutno zvednou zadnice, odvézt Dennyky dom a ……… jet taky dom.

Byl to moc příjemnej výlet a já moc děkuju Dennyky. A taky Brtnikovi, že to takhle nečekaně vymyslel v tom čase předvánočním.