V Prahé chumelilo celej den.

Enemže výsledný efekt byl, díky přehřátí města, naprosto nulovej. Sníh nezůstával, spíš mizel. Ale bylo to hezký. Až v Řepích, kde vždycky nasedám do auta sníh byl!  A nebylo ho málo. Takže když jsme odjížděli z Hromabacha, kde se stavil Brtnik pro lišty a já pro háčky na kouličky… moment musim odbočit!! Pardon……. totiž! Já mám další splněnej sen. Mám svůj vlastní malinkej vánoční stromeček VENKU! Má svůj domeček ve dvoře, kde jsme mu… ne, ne, kde mu Brtnik 😀 v dlažbě vyfrézoval díru velikou, aby byl volně loženej. Je to malinkej stromeček, moc neporoste – aby jeho kořeny nedělaly problémy. Ale je naprosto rozkošnej a podařilo se mi ho sehnat úplnou náhodou. Je buclatej a kompaktní. No a na něj já jsem si koupila světýlka na soláry a taky červeňoučký malý kouličky. Hrozně se těším, jak si to budu zdobit. No a tím se vracím na začátek, nebo zpátky, nebo tak nějak. Prostě Brtnik tam šel do toho Hrombacha pro svoje lišty a já pro ty háčky na kouličky, páč bych je neměla jak pověsit. No a když už jsem tam byla………. tak se mi zase nepodařilo se udržet na uzdě a koupila jsem si zvonek ve tvaru červenýho vánočního stromku………… já nás jednou těma vánočníma dekoracema asi fakt zavalim. Ale letos dobrý, bylo to jen v malém rozsahu 😀 . A když jsme odjížděli a já se kochala tou krásou, rozhodla jsem se, že úklid počká a já do toho sněžení půjdu s ohařema taky. 

Cestou se zdálo, že mi do toho hodilo vidle počasí, páč na dálnici se postupně sněžení měnilo ve sněžení s pršením a pak už v regulérní mrholení. Mohla jsem jen doufat, že to u nás bude zcela jinak, když jsme jak v tom podhůří. A! Bylo!

Už ve vesnici nad námi bylo jasný, že u nás bude sněhu mnohem víc. A to mnohem víc znamenalo 15-20 čísel sněhový peřiny. A pořád ještě padalo.

„A JUCHÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ! De se ven!“, hulákala jsem na ohaříky. „Přestaňte tady dělat bordel a mazejte se vyčůrat, jdu se oblíkat.“ Resp. v současnosti navlíkat, páč prostě vezmu, jak už jsem tu psala, venčící ohoz a ten natáhnu na hadry z práce. Minimální časové ztráty a velká efektivita 🙂 .

Ohaříci nadšení, že se jde v kompletní sestavě. To je vždycky nebezpečný, tohle jejich nadšení, páč u Tali to v tomhle počasí znamená, že se stokrát přerazí, než vyjdeme z branky.  Tak bylo nutno trochu brzdit její nadšení. 

Nešli jsme nikam daleko. Jen do míst, kterým říkáme Salmov. Protože to tam přesně jak na Salmově v Lužických horách vypadá. Ilustrační foto bez sněhu zde 😀

Je to místo, kde je krásně v jakýkoliv roční době. Ale teď obzvlášť. V tom tichým bílým hávu, kdy procházíte úzkýma, uzavřenýma a na sebe navazujícíma loukama. Za tmy a sněžení. Kdy sníh vám křupe pod nohama. Je to jak v pohádce….. a kolem vás si pobíhají ohaříci a dělají svítícíma obojkama efekty. 

Tenhle den jsem byla sněhovej bohatec, protože všade leželo 15 až 20 cm sněha!! Tolikatě sněha jsem měla. Byli jsme s Rumouškem ščastlivý a Blažejové. Já musela výkopovat a on se do toho občas tak položil, že mě rafnul do gumáčku. Pak mi do nich nemá téct, že jo, když mi je prokusuje bláznivej pes. Ale ono to bylo jedno, řádili jsme spolu ve sněhu tak, že mi ho stejně spousta zapadalo dovnitř těch gumáčků.

Byla to tak pohodová procházka!! Tali si jela svoje a tak jsem ji jen lehce v rámci toho, aby si trochu tužila poslušnost, protože poslední dobou se zase trošku protočila někam, kde ji člověk nechce mít, sem tam přivolala a odměnila dobrůtkou. Jinak jsme ji jen hlasem korigovali, aby nelezla do křoví, či remízků a nerušila tam ty, kteří tam mají svoje domovské právo. Nemám to ráda v běžných časech, natož v zimě a za sněhu obzvláště. Každé zbytečné vyrušení stojí zvířata energii. A co chci po ostatních, chci i po sobě, takže jsem se tuhle v neděli, když mi vypadla síť proti hmyzu z okna dolů pod dům, štrachala tam a zpátky kolem celého domu tmou, abych nerušila hejno brabčáků, který nám bivakuje v babičce Vajgelii. Že jsem je občas vyrušila během dne, když jsem tam to okno myla, to se nedalo nic dělat. I tak jsem se snažila šmudlat nadzvukovou rychlostí, abych čas minimalizovala. Ale proč je rušit, když už jsou uložení ke spánku. Tož jsem ten dům obešla.  A tak i Tali nesměla venku rušit. 

Došli jsme loukama až na konec a stočili to na další louku pod námi. Na jejím konci už měla Tali čuchání až až a tak se připojila k Rumíčkovi. Ne, že by s námi hrála Výkopovou, ale dala se na dráhu žebravýho mnicha. Neboli se začala šmrdolit furt kolem mně, aby si vyšmrdolila dobrůtku. A pak další a další….. . Až jsme se společně došmrdolili do úvozu. Dávala jsem si tentokrát velký pozor, kde se madáme flekatá pohybuje, protože když jsme tudy šli cestou tam, byla jedna zahrada, kde nikdy, nikdo nebývá, překvapivě otevřená a mimo naše zorné pole tam někdo hrabal v té tmě sníh. 

Nebyla by to Taliprtka, aby to nezjistila s dostatečným předstihem a neletěla toho kohosi pozdravit. Páč lidí kolem nás je přece nedostatek. Okamžitě jsem ji odvolala a pánovi se omluvila. Smál se a říkal, že o nic nejde. No já si tím tak jistá nejsem. Páč hrabat takhle v tichosti a ve tmě sníh já a přepadnout mě tam flekatý hovado…….. se minimálně znečistim, jak se leknu, spíš mě povezou.

Zahrada byla zavřená a teď už opravdu nikde nikdo. Šli jsme si tak pohromadě všichni tmou a bylo nám dobře. Sněžení trochu ustávalo. Vždycky když takhle sněží, vzpomenu si na knížku Tak hustě sněží čas. Už si vůbec nepamatuju o čem ta kniha byla, ale ten název mi pro takovýhle moment přijde hrozně výstižný. Je tma, ticho a tam jste jen vy a čas zobrazený padajícími vločkami. 

Došli jsme dom a tam se, po krátkým posezení, pustili do práce. Potřebovali jsme ještě vyluxovat pořádně pod linkou, neb prozatím nebyl prostor k zalištování a tudíž se tam čas od času je nutné ponořit a vycídit to.  A tak v rámci úklidu došlo na bitku tří císařů. Jedním z císařů byl Brtnik, jenž útočil na zbývající dva císaře v podobě dvou ohařů. Luxem. 

Domeček se otřásal v základech, jak ti dva řvali. Až radši Mousísek, který se k nám při návratu připojil a uložil se na okno, vzal do zaječích a usalašil se v předsíni. Ponivadž takovej bordel prý  nejni nic pro jeho citlivý ušiska.

Zatopila jsem v kamnech a šla dělat večeři. Ohařiska se pak uplacírovali na pelíšky a všude byl stejný klid, jako předtím na tý krásný zasněžený procházce tmou. 

V Prahé chumelilo celej den.

Enemže výsledný efekt byl, díky přehřátí města, naprosto nulovej. Sníh nezůstával, spíš mizel. Ale bylo to hezký. Až v Řepích, kde vždycky nasedám do auta sníh byl!  A nebylo ho málo. Takže když jsme odjížděli z Hromabacha, kde se stavil Brtnik pro lišty a já pro háčky na kouličky… moment musim odbočit!! Pardon……. totiž! Já mám další splněnej sen. Mám svůj vlastní malinkej vánoční stromeček VENKU! Má svůj domeček ve dvoře, kde jsme mu… ne, ne, kde mu Brtnik 😀 v dlažbě vyfrézoval díru velikou, aby byl volně loženej. Je to malinkej stromeček, moc neporoste – aby jeho kořeny nedělaly problémy. Ale je naprosto rozkošnej a podařilo se mi ho sehnat úplnou náhodou. Je buclatej a kompaktní. No a na něj já jsem si koupila světýlka na soláry a taky červeňoučký malý kouličky. Hrozně se těším, jak si to budu zdobit. No a tím se vracím na začátek, nebo zpátky, nebo tak nějak. Prostě Brtnik tam šel do toho Hrombacha pro svoje lišty a já pro ty háčky na kouličky, páč bych je neměla jak pověsit. No a když už jsem tam byla………. tak se mi zase nepodařilo se udržet na uzdě a koupila jsem si zvonek ve tvaru červenýho vánočního stromku………… já nás jednou těma vánočníma dekoracema asi fakt zavalim. Ale letos dobrý, bylo to jen v malém rozsahu 😀 . A když jsme odjížděli a já se kochala tou krásou, rozhodla jsem se, že úklid počká a já do toho sněžení půjdu s ohařema taky. 

Cestou se zdálo, že mi do toho hodilo vidle počasí, páč na dálnici se postupně sněžení měnilo ve sněžení s pršením a pak už v regulérní mrholení. Mohla jsem jen doufat, že to u nás bude zcela jinak, když jsme jak v tom podhůří. A! Bylo!

U ve vesnici nad námi bylo jasný, že u nás bude sněhu mnohem víc. A to mnohem víc znamenalo 15-20 čísel sněhový peřiny. A pořád ještě padalo.

„A JUCHÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ! De se ven!“, hulákala jsem na ohaříky. „Přestaňte tady dělat bordel a mazejte se vyčůrat, jdu se oblíkat.“ Resp. v současnosti navlíkat, páč prostě vezmu, jak už jsem tu psala, venčící ohoz a ten natáhnu na hadry z práce. Minimální časové ztráty a velká efektivita 🙂 .

Ohaříci nadšení, že se jde v kompletní sestavě. To je vždycky nebezpečný, tohle jejich nadšení, páč u Tali to v tomhle počasí znamená, že se stokrát přerazí, než vyjdeme z branky.  Tak bylo nutno trochu brzdit její nadšení. 

Nešli jsme nikam daleko. Jjen do míst, kterým říkáme Salmov. Protože to tam přesně jak na Salmově v Lužických horách vypadá. Ilustrační foto bez sněhu zde 😀

Je to místo, kde je krásně v jakýkoliv roční době. Ale teď obzvlášť. V tom tichým bílým hávu, kdy procházíte úzkýma, uzavřenýma a na sebe navazujícíma loukama. Za tmy a sněžení. Kdy sníh vám křupe pod nohama. Je to jak v pohádce….. a kolem vás si pobíhají ohaříci a dělají svítícíma obojkama efekty. 

Tenhle den jsem byla sněhovej bohatec, protože všade leželo 15 až 20 cm sněha!! Tolikatě sněha jsem měla. Byli jsme s Rumouškem ščastlivý a Blažejové. Já musela výkopovat a on se do toho občas tak položil, že mě rafnul do gumáčku. Pak mi do nich nemá téct, že jo, když mi je prokusuje bláznivej pes. Ale ono to bylo jedno, řádili jsme spolu ve sněhu tak, že mi ho stejně spousta zapadalo do gumáčků.

Byla to tak pohodová procházka!! Tali si jela svoje a tak jsem ji jen lehce v rámci toho, aby si trochu tužila poslušnost, protože poslední dobou se zase trošku protočila někam, kde ji člověk nechce mít, sem tam přivolala a odměnila dobrůtkou. Jinak jsme ji jen hlasem korigovali, aby nelezla do křoví, či remízků a nerušila tam ty, kteří tam mají svoje domovské právo. Nemám to ráda v běžných časech, natož v zimě a za sněhu obzvláště. Každé zbytečné vyrušení stojí zvířata energii. A co chci po ostatních, chci i po sobě, takže jsem se tuhle v neděli, když mi vypadla síť proti hmyzu z okna dolů pod dům, štrachala tam a zpátky kolem celého domu tmou, abych nerušila hejno brabčáků, který nám bivakuje v babičce Vajgelii. Že jsem je občas vyrušila během dne, když jsem tam to okno myla, to se nedalo nic dělat. I tak jsem se snažila šmudlat nadzvukovou rychlostí, abych čas minimalizovala. Ale proč je rušit, když už jsou uložení ke spánku. Tož jsem ten dům obešla.  A tak i Tali nesměla rušit. 

Došli jsme loukama až na konec a stočili to na další louku pod námi. Na jejím konci už měla Tali čuchání až až a tak se připojila k Rumíčkovi. Ne, že by s námi hrála Výkopovou, ale dala se na dráhu žebravýho mnicha. Neboli se začala šmrdolit furt kolem mně, aby si vyšmrdolila dobrůtku. A pak další a další….. . Až jsme se společně došmrdolili do úvozu. Dávala jsem si tentokrát velký pozor, kde se madáme flekatá pohybuje, protože když jsme tudy šli cestou tam, byla jedna zahrada, kde nikdy, nikdo nebývá otevřená a mimo naše zorné pole tam někdo hrabal v té tmě sníh. 

Nebyla by to Taliprtka, aby to nezjistila s dostatečným předstihem a neletěla toho kohosi pozdravit. Páč lidí kolem nás je přece nedostatek. Okamžitě jsem ji odvolala a pánovi se omluvila. Smál se a říkal, že o nic nejde. No já si tím tak jistá nejsem. Páč hrabat takhle v tichosti a ve tmě sníh já a přepadnout mě tam flekatý hovado…….. se minimálně znečistim, jak se leknu, spíš mě povezou.

Zahrada byla zavřená a teď už opravdu nikde nikdo. Šli jsme si tak pohromadě všichni tmou a bylo nám dobře. Sněžení trochu ustávalo. Vždycky když takhle sněží, vzpomenu si na knížku Tak hustě sněží čas