Když se mi podaří do venčení toho nacpat tolik.

A navíc v čase, kdy je za chvíli tma. No a abych kupříkladu neztrácela drahocené minuty, mám vychytáfku. Nepřevlíkám se, ale – navlíkám se! Neboli přes pracovní hadre natáhnu ty venčící. Na džíny natáhnu své nové outdórové 😀 kalhoty z Lidla /mají i odpínací nohavice, to se bude zjara hodit!) , na vršek přihodím mikinu, vezmu bundu a smažim ven. Co se tam mordovat s tím, že se budu svlíkat a zase oblíkat, prtky! Oblíknu to na to  a dem.

A šli jsme. A hezky svišně, hezky svišně, ajncvajdraj, ajncvajdraj  (to je z nějakýho filmu asi, tahle větička, nebo nevim, kde jsem k tomu přišla).

Když jsem vycházela, říkala jsem si, kam asi půjdeme?? „A vono se to vyvine nějak.“, odpověděla jsem si. A vyvinulo.

Šli jsme nejdřív starým sadem nahoru nad hřbitůvek a tam jsem nás nečekaně odklonila křovíčkem doleva a a prodrali jsme na malý loučky. Ty jsme prokontrolovali a pak jsem to švenkla zase jakoby zpátky doprava a připojili se na Magistrálu, jak s Brtnikem říkáme cestě v lese pod kostelíkem. Je to hodně široká cesta a lemuje hranici lesa a tří luk.  Louky koňský, louky posedový a louky ořechový 😀 . 

Měla jsem v plánu, že nejdřív jen tak půjdeme a při návratu si trochu jako zacvičíme. Ale nakonec jsme si zacvičili už tady na Magistrále. Je tam takový vyšší břeh z lesa na tu cestu a tam jsem ohaříky zaúkolovala hrou. Hodím balonek do lesa, oni ho tam musí v tom blížícím se šeru rychle najít a přinést. A nebo taky………jako Rumíček………mi ho z toho břehu poslat dolů 😀 . To už je na uvážení každýho 😀 . Rumíček posílá, Tali nosí. Oba byli ale při hře a při pohybu po Magistrále hodně ostražití, furt nosem kontrolovali okolí. No, není divu, přece jen už je touhle dobou hodina mezi psem a vlkem. Ne, že by hrozil vlk, ale prasata stopro. A tak jsem nás nějak dlouho na jednom místě nezdržovala a taky celkem mluvila, aby se o nás vědělo. 

A toho mluvení jsem pak, když už jsme zasejc šli, využila ke cvičení. Buďto povelu Seš daleko! a nebo přivolávání. Ale to platilo hlavně pro Taliprtku tohle cvičení, protože Rumíček……prostě opravdu hodně špatně slyší, když je dál. Výhoda je, že si mě hlídá.

Prosvištěli jsme Magistrálou až ke skružím, které tam kdysi asi měli nějakou odvodňovací funkci a které já využívám taky ke cvičení – pěkně obíháníčka. Ohaři tam mezi těma skužema svištěli osmičky jak profíci. 

No a pak už jsme vyšli na louky. Tady už nebylo nutno svištět ajncvajdraj, tady bylo světla o fous víc a hlavně jsme pro případnou zvěř byli vidět. A taky trochu slyšet. Ne moc, ale trošku jo.  Páč jsme hráli Aaaaprdho! 😀 😀 To mám v ruce balonek a dotyčnýho ohaříka s ním zlobím a pak dám „děsnou “ prdu balonkem do prostoru. A řikám u toho děsně prudce a hluboce Aaaaaprdho! 😀 Tali to miluje, nevim proč, ale miluje. Ty uvožofky u slova „děsnou“ prdu, jsou tam záměrně, protože prostě, co čekat od někoho, kdo je schopen místo do dálky házet do výšky, že jo 😀 . No takže jsme tam takhle chvíli dělali krávoviny, aby si ohaříci taky zaběhali a pak jsem to stopla a šlo se z Ořechový louky zasejc o kus dál. Na posedovou.

Tam se nedělalo nic. Tedy takhle. Dělalo – byla volná zábava. Takže to bylo jasný, docentka Talířová se pustila do práce sčítacího komisaře, tedy komisařky, no a Rumoušek, že si budem čutat s balonkem. Což se ve vyšším porostu travním skutečně velmi dobře provozuje  . Naštěstí už padla tma, takže moje fotbalový fiaska nemohla vidět dokonce ani ta divá zvěř 😀 .

Během čutání jsem nás posunula až na louku koňskou,  neboli za koněma a tam došlo i na tu práci. Abychom se furt jen tak nějak neflákali. Nadšen byl nejen Rumíček, který šel cvičit první v pořadí, ale k mé velké radosti i Taliprtka, která se tvářila jak velká šprtka 😀 . Jak se ona nedokáže dlouho soustřeďovat, tak tentokrát – a to prosím navíc uprostřed myšího tankodromu – střihala pěknou, ba i přesnou chůzi u nohy jak profík. Přivolání taky pěkný, stejně jako další prvky cvičícího bloku.  S radostí jsem ji nakonec dala velkovolno a my si s Rumíčkem ještě střihli krátký cvičení zásahový jednotky 🙂 . Kdy si ho zaparkuju mezi nohama a dáme si tam sedni, lehni, vstaň a jdeme. Je to můj pan nejšikovnější zásahář. Kam se hrabou maliny od vojáků 😀 😀 . Jen okýnkem džípu neproskakoval, páč ten nemáme 😀 .  Ale jinak? Tsss, byste koukali. Tali pak od myší taky koukala, či spíš pokukovala, tak jsem si ji přivolala, udělala s ní nějaký ty pitomosti a poslední co jsme si procvičili byla společná chůze u nohy. 

To už jsme šli u koníků a přišel nás zkontrolovat šéf stáda pan Simba. Tichounce zařehtal – jestli to byl pozdrav netuším 😀 a zaplul do tmy stejně jako my. Došli jsme pohromadě, aby se nikdo už nevzdaloval v tý tmě, k silnici, tu jsme přešli, já otevřela branku a ohařiska letěli přepadnout Brtnika, kterej zrovna dokončoval přezutí naší motorový jednotky. Neb vzhledem k víkendovýmu sněžení už je nejvyšší čas. Šla jsem hodit do dřevníku tu geniální sukovici bukovou, kterou jsem našla v lese a která mi sloužila jako výborná hůl a pak jsem už honem běžela zachránit nebohého Rumička, který netrpělivě stepoval před dveřma a chtěl honem do tepla. To Tali ještě řádila u složeného dřeva, kde zkoumala nějakýho toho hlodavce, co se tam, jako každý rok, ubytoval. Má to tam výborný – nedaleko je krmítko, ptáci toho dolů dost nabordelej, jsou tam i oříšky – dokonalá rezidence. A Tali běhá kolem a marně se snaží k nájemníkovi dostat. Což mimochodem trochu ztěžuje noční venčení, páč místo toho, aby se šla vyčůrat, případně komplet vyvenčit, pobíhá kolem, máchá děsně ocáskem a klidně by tam strávila hodiny. Enemže to já už potřebuju zase spát, že jo 😀 .

A tentokrát se mi dobře usínalo s pocitem, že jsme toho na tý procházce stihli spoustu potrénovat.  A nejen ohaříci. I já. Respektive moje oči. Protože zcela záměrně jsem ohaříkům nezapnula světelný obojky a sobě nevzala čelovku. Ať se ty oči zlenivělý trochu taky potrápí.