A všichni čtyři.

Jo! Páč já jsem se hecla a zároveň Brtnik na mě počkal. Neutikal hnedle ven, jak se probudil. A to sem byla ščastlivá, protože jinak nám to společný procházení právě moc nevychází.  O to víc si toho pak teda vážím.

Dala jsem si snídani i kafe a šlo se. 

Bylo mi jedno kam, a jak půjdeme, nechala jsem to na ostatních. Ohařům to taky bylo nepřekvapivě jedno, hlavně, že se jde, takže to celý vedl sám velký Brtnik. 🙂 A šlo se ke kostelíku. Vymínila jsem si, že nepůjdeme obloučkem lesem, kde je to schůdnější, ale, že půjdeme rovnou sadem vzhůru. Tím krpálem. Aby plíce dostaly trochu čoud a nefklákaly se.

No tak to se teda neflákaly 😀 . Ani plíce, ani noženky. Páč cesta je fakt blátivá a v mým podání to v těch dvou prudkých úsecích vypadá přesně tím stylem krok vpřed, dva vzad 😀 . Takže jasně, nahoru jsem dorazila poslední. Leč bez pádu. A bez těch plic teda taky, to je fakt 😀 Rumoušek, můj brouček, se pro mě několikrát vrátil, aby se ujistil, že jsem je neopustila 😀 . Za odměnu jsme si pak nahoře chvíli čutali s balonkem. Zatímco Tali si rejdila po louce a pročítala si, kdo se tady kdy pohyboval.

Odpovědi se dočkala vzápětí. Jen co jsme u chatek vstoupili v les. To prostě nepochopíte, jak je ta zvěř neviditelná! U cesty. V řídkým porostu!!! Do kterýho koukáte. A nic tam není. 

Ale je, je. Teda bylo.  Stádo prasat. Hned takhle u cesty. U chatek. Asi tam měli ležení, nebo co. Na Tali bylo jasně celou dobu vidět, že tam něco je. Vysokej nos ji prozradil. Takže jsme byli i ve střehu. A dobře jsme udělali, protože, jak se dala prasata do pohybu, dala se kupodivu do pohybu i madáme flekatá 😮 😮 . Což jsem teda čuměla, protože z prasat má ona fakt vítr. Jak se začne chovat takovým zvláštním způsobem, nebo se zasekne, že nejde, tak je jasný, že někde budou prasata. A teď? Si famfarónsky vyrazila Fpřéééééééééééd! Jednali jsme jednohlasně. Teda jednozvučně. Páč Brtnik houknul, já současně pískla na píšťalku. Otočila to na pětníku a mě znatelně odlehlo. Nevím, co jí to napadlo. Když se bojí  malejch selátek. To je historka, kterou mi před asi dvěma rokama vyprávěl Brtnik.

Jsou si tak ránem – kalným ránem 😀 –  úvozem vzadu pod námi a najednou v tom budícím se ránu dvě kapybary v úvozu 😀 .  Kapybary v pruhovaným pyžamku. V prvním momentu Brtnik vůbec netušil, co se to tam motá v listí za divný zvíře malý. Pak se podíval pořádně a už byl doma. A Tali ovšem málem taky 😀 😀 . Páč se taky podívala pořádně a s hlasitým štěkotem utíkala se stačeným ocáskem pryč. Asi má svoje zkušenosti z dob pradávno minulých. Prasat se prostě bojí. 

A nebo už ne? 😀 Každopádně bylo fajn, že okamžitě poslechla. I tak ve mě stihlo pořádně hrknout. Dál už jsme se pak pohybovali bez dalších dramat a mohli si tak užívat ticha lesa  a taky toho, že jsme krom jednoho pána s džekraslem vzpínajícím se na vodítku, nepotkali už vůbec nikoho. Pánovi jsme jen řekli, že kus za námi v jeho směru se pohybuje stádo prasat. Poděkoval nám za tuhle informaci a šli pak raději domů do chatek.

A my vesele dál v ten les. A nepotkali jsme fakt ani živáčka. Zato barev spousta kolem nás. Třeba tahle  „svíčka“, která před námi na cestě zářila, jak ta skutečná.

A všade kolem nás takový klid a mír

Který nenarušovalo vůbec nic, protože jsme měli samý hodný pejsky:

Jen pan foťák byl teda nehodnej a jak odchází asi do věčných lovišť, rozhodnul se najednou vyrábět nekvalitní fotky. I když… nekvalitní… ono to určitý kouzlo – nechtěný – má taky:

Tiše jsme došli z druhé strany až k Vlčí stráni, ohaříci zkontrolovali, zda tam ti vlci teda nejsou, tak jako činí pokaždý. A zas nebyli.

Tak prej balonek aspoň ešivá by nebyl, pravil Rumíček. No jasně, že byl. Pak si o svůj řekla i Tali, které ale stačilo ho párkrát kopnout a pak si ho radši důležitě nosila. To Rumíček pro něj skákal do listí, kam jsem mu ho zahrabávala.  V této družné zábavě jsme vešli do Bukovýho chrámu a úvozem pak na louky.

Tam, jak vidno, se už dělala lehká mlha a když jsme došli dom už jí bylo jak u Rákosníčka. Dali jsme si ještě kávičku a pak šup za povinnostma. Zábavy bylo dost.