Nikdy nebudu vrah.

To už vím.

Díky Tali. 

Protože.

Díky ní jsem zjistila, že stopy nikdá dokonale nesmažete.

Ten den jsem měla veliký plány. S ohaříkama půjde Brtnik a já půjdu nejdřív uklízet, pak cvičit a pak zase uklízet. Ve svý podstatě se ty plány tak úplně nezměnily, když to tak vezmu. Vyšlo to. Jen to bylo všechno tak jako v jeden moment. 

Protože.

Přišli jsme domů a nastalo obvyklý ohaří velkovítání. A tentokrát opravdu v hodně velkým stylu. Jak by řekla Dennyky – Jak v těch Brtnikách na křižovatce. Prostě blásinec. Rumouš ukradnul nějakou botu a nadšeně s ní lítal sem a tam. A Tali lítala nadšeně sem a tam s papírovou krabičkou, kterou ráno dostala s dobrůtkou jako odchodný odpustek.  My jsme sice s ničím nelítali, ale jejich nadšení jsme stejnou měrou opětovali. No a teď se teda budeme muset evidentně už mírnit.

Protože.

V rámci toho vítání jsem vytasila dózu s dobrůtkama. Momentálně tam mám polívkový pamlsky – neboli pamlsky domácí výroby z masa,  když jsem dělala vývar. Tím jsem to celý nadšení ještě vytáhla výš.

A pak to nadšení velmi rychle opadlo. Na naší straně.

Protože.

Brtnik pravil: „Hele, tady je na zemi krev.“

Koukla jsem dolů a fakt, flíček.

Kousek vedle další………….

Než jsem stihla spustit myšlenky, od čeho ta krev může být, ozvalo se:

„No ty vole!“

A pak ještě mnohokrát za sebou a to už dvojhlasně.

Protože – naprosto nechápu, jak to, že jsme to předtím nezaregistrovali, protože

KREV BYLA NAPROSTO VŠUDE , KAM JSME SE PODÍVALI. 😮

Na kuchyňský lince na stěnách i na povrchu. Na lednici, na pračce, na monitoru, na peci, na dveřích, na gauči, na polštáři, NA ZDÍCH…. plynule to přešlo do předsíně na všechny dveře, co tam jsou a všechny zdi a pokračovalo dál do verandy taky na dveře, okno, zdi, botník, ledničku, sušičku, podlahu. A nebyly to kapky sem tam, opravdu ne. I když ty kapky, kapičky tam byly pochopitelně taky a ve víc, než hojné míře, různých tvarů a velikostí. Ale byly to hlavně cákance, šmouhy a fleky. Jak když prostě štětkou mácháte. Velký, tlustý a hrozně moc jich bylo.

Do výše metru a půl.

A bylo to naprosto všude, kde se Tali pohybovala. A ona se pohybovala naprosto všude a velmi rychle a sem a tam…………………….

Vůbec nechápu, že jsme to nezaregistrovali 😮 . Že jsme si toho nevšimli. Protože toho opravdu bylo hrozně moc, vypadalo to jak na jatkách. Jak to, že první jsme zaregistrovali dva nevýznamné flíčky na zemi a tuhle šílenost ne? 😮 Ještě nikdy jsem to v takovým rozsahu nezažila. Tali se to podařilo už dvakrát si  poranit ocásek při vítání.  Ale nikdy ty následky nebyly takový. 

Bezva.

Brtnik byl uveden v šok a pořád dokola opakoval, že to je hrozný, to je hrozný. Nebývá to u  něj zvykem, aby se takhle seknul, to spíš já. Takže to svědčí o tom, že rozsah byl opravdu nevídaný. Vyhodila jsem ho nemilosrdně ven za ohařema, který jsme vyexpedovali. A doufala jsem, že se hned tak nevrátí a že se z toho nečekaně nezhroutí, páč ho to fakt teda dostalo.  Mě spíš dostalo to, co budem s tou Taliprdnicí nebohou teď dělat. Zahojit poraněný ocas je opravdový problém. 

Osaměla jsem, popadla hadr, studenou vodu a šla na to. Nejdřív zdi, tam to zaschne nejdřív a odstranit krev ze zdi úplně nejde. Úplně ne, ale docela dost se mi to povedlo, takže to přemalovat nebude takový problém. Což je fajn, protože k přemalování toho je opravdu hodně. Hodně moc.

Vždycky, když jsem šla vypláchnout hadr, tak jsem rovnou nahrubo setřela něco v mým dosahu, aby se mi to pak při pořádným čištění líp čistilo. A takhle jsem systematicky objížděla celou kůchňu. Vyčistila jsem, co to šlo všechny cákance, stříkance a šmouhy a vrhla se na dveře. Protože tam to taky rychle zasychá. Jsou dřevěný, kazetový. A to, že jsou kazetový hraje velkou roli. Jednolitou plochu setřete jako prt. Tady to ovšem nejde.

Musíte všude možně tím hadýrkem zajet, namočit, vyčistit, znovu a znovu a když už si myslíte, že jste to všechno udělali a na dveřích není ani kapička, tak zjistíte, že houbeles. Támhle je a v týhle škvíře taky…. A v ten moment vám dojde, že se nechcete nikdy dát na dráhu toho vraha. Páč pokud někoho rohnete, vždycky, vždycky nějakou tu stopičku zanecháte. Nejde to udělat tak, abyste všechno dokonale uklidili. Tohle zjištění, že tady už jsem byla třikrát až nevím, třeba pětkrát a mělo by to být dokonale vyčištěné, ale není, páč zase objevím někde kapku, či malou šmouhu /jasně, ty velký už tam nejsou/ mě provázelo celou dobu toho úklidu. A přesto pak, když se Brtnik vrátil a já už to měla z větší části hotovo, tak třeba na vchodových dveřích – kde by to navíc mělo být celkem dobře vidět, našel ještě místečko, kde se zase našlo. 

A jako překvápko, když už jsem měla opravdu všechno hotový a zavřela jsem dveře mezi chodbou a verandou, na mě čekaly šmouhy a stříkance v místech, kde nechápu, jak se tam dostaly. Protože to bylo ZA těma otevřenýma dveřma. Na zdi, ke které byly ty dveře celou dobu otevřené. Jak se podařilo Taliprce tím máchajícím ocasem dostat krev i do tohodle místa, to fakt nechápu. 

Nu každopádně  jsem si zauklízela, jak jsem měla v plánu. Jen jsem neuklidila v šatně, ale v půlce baráku 😀 😀 . A ještě tedy zavolala paní počmistrové, hodné víle Vendelíně, že ač jsem měla v plánu dnes na cvíčko vyrazit, nestane se tak, páč jednak to nestihnu a kdyby i jo, budu vyřízená jak žádost a zacvičila jsem si až, až 😀 . A co musím ještě říct, že teda ke konci úklidu se mi už z toho pachu krve dělalo blbě. Já mám s pachem krve problém i když mně samotné teče z nosu malinovka. Natož takhle, když to není vlastní.

Takže ne, vrah ze mne skutečně být nemůže 🙂

P.S. Když jsem uklízela tu spoušť říkala jsem si, že tady by se forenzní technik vyloženě vyřádil, na těch cákancích 😀 😀