To sem vám vlastně minulej tejden zapomněla říct.

Jdeme si tak ohaří procházkou po loukách a remízkách.

Ohaři si cvičej počty – neboli sčítání myší

  a já si jdu furiantsky, s rukama v kapsách spokojeně životem. Rozhlížím se, kocháme se tou krásou.

Občas se zastavím u keře šípkovýho a natrhám si do kapes něco šípků na čaj.

Když pak sejdeme dolů pod les k remízku, dáme si naše oblíbený lovecký cvičení s aportem přes rigol, kdy ohaříkům aportíky za ním schovávám, aby je museli hledat,  při cestě tam a při přinášení museli překonat ten rigol, leckdy se pak zase vrátit, protože jsem jim tam těch aportků nechala víc……… prostě chvíle na práci.

A po práci zase legraci.

Nu, někdo to vzal evidentně doslova. Nevim kdy se ten dotyčný stihl takhle legračně zabavit – nejspíš při instalaci lojovek do krmítek, páč to byla jediná chvíle, kdy jsem neměla šécky pod striktním dohledem, neb bylo mezi námi třeba křovíčko. Asi osudný křovíčko, které dopřálo tu zábavu. Bohužel ne pro mě, ale to jsem teda netušila. 

A dlouho sem netušila, naplnila jsem další a další krmítko a vydala se rozlehlou loukou do kopce. Ohaříci si tak poletovali kolem mě. Došli jsme k pastvinám a já si říkám:

„Fuj, tady někde něco hnojili, to je puch hroznej!“

„No neremcej, neremcej kamarádko, buď ráda, že hnojej, že někdo má rozum a nerve tam tu chemickou srágoru, ale normální srágoru. Však to vyčichne.“ Odvětila jsem si.

No s tím vyčichnutím…. nevim úplně 😀

Pak smrad zintenzivnil a pak velmi zintenzivnil. První půlvteřinu mě napadlo, že se asi blížíme k centru toho smradu.

Druhou půlvteřinu už mi to došlo. Že je to naopak.

Že smrad se přiblížil ke mě. A to velmi.

Identifikovala jsem ho obratem.

„Panebože!!!!“……“Ty prase!!! Vypadni, Vypadniiiiiiiii!!!!“ odkopávala jsem zdroj smradu od sebe. „Ježiš….. to je hrozný!“ Tou dobou už museli na nébesích lítat, jak jsem brala jejich jména do úst. Budiž mi ovšem omluvou, že zdroj smradu vypadal naprosto příšerně a celý přední díl byl oním zdrojem v zelenavožluté barvě napuštěn.

Kdo byl tím zdrojem asi nemusím vypisovat, že ne? Že je vám to zcela jasný i bez mojí identifikace? 

Okamžitě jsem si Rumouška přivolala k pravý noze, aby se ani chloupečkem neotřel o zdroj onoho smradu a svižným krokem se pochodovalo dom. Tam bohužel zdroj smradu čekalo potupné sprchování hadicí venku, neb tohle, to se fakt domů vzít nedalo. Ble.

Pak jsem to prase – v tý chvíli už neščastný prase, ošamponovaný, vzala k roztopeným kamnům a dumala, že teď zase budu muset bejt ve střehu. Páč kdo chce mít doma prase? Já ne.