To byla ta následující společná procházka.

Původně to taky měla být velkoprocházka, ale  – ač to na fotkách nevypadá, spustil se pak takovej ceďák, že jsme to trochu zkrátili. A i nakonec změnili trasu, protože místo toho, abychom zamířili lesama k vedlejším vesnicím a pak to loukama kolem koňských pastvin vzali domů, zůstali jsme raději v tom lese.  Páč tam sice prší dvakrát, ale než se tak stane, chvíli to trvá. A v lese bylo i přes ten déšť prostě krásně. 

A před ním? No to tam bylo přímo monetovsky. Podívejte. To úplně člověk má pocit, že by sáhl po štětci, barvách a zkusil tu krásu zachytit růčo sám. S dovolením nechám v galerii úplně všechny ty fotky, i když jsou si třeba hodně podobné, ale opět se mi nejde rozhodnout, kterou vybrat. Tak to nechám na vás u který se zastavíte jako já, když jsem to fotila. Užijte si tu krásu, kterou tady v lese někdo rozházel:

Akorát, když jsme pak opouštěli Bukový chrám, začalo pršet. Nejdřív jen tak trochek a tak nebylo co řešit. Vydali jsme se k Vlčí stráni. Povídali jsme si a ohaříci pobíhali. Rumíček pro začátek s balonkem.  Který jsem mu čas od času zahrabala do hromady listí, aby si mohl užít svou oblíbenou hru s názvem: „Di do něj Ruuumouuušyyy!“. Kdy zcela záchvatovitě skočí do tý hromady, aby ji rozprášil do širokého a dalekého okolí a ščastlivě si ulovil tam uloženou kořist. Když není sníh, s kterým to miluje převelice, vystačíme si takhle s napadaným listím. Výsledný efekt je stejný – ščastlivý péf, co rotuje s vydobytou kořistí prostorem. 😀 . Tali tahle zábava přijde naprosto přízemní. To prej je mnohem lepší zkoumat les. Což může. Když nerejdí do křoví a les je přehledný a když se drží do určitý vzdálenosti od  nás. A to dodržovala, případně byla od křoví, který ji i zaujalo, odvolána. Rušit zvěř se nesmí a rušit polehávající prasata se navíc dost nedoporučuje. Taky by jí mohlo nějaký natrhnout to její flekatý ošacení. 

Spokojeně jsme si kráčeli deštivým lesem a bylo tak fajn, že mi pak i bylo jedno, že lehce zavlhám. Neb jsem si jako svrchní oděv nevybrala zrovna kousek, který dlouho odolá. I tak vydržela ta bunda celkem dlouho, řekla bych. A měla jsem štěstí, ledovej vichr si vzal pro ten moment naštěstí volno a tak mi ani nebyla velká zima. Vlastně, co kecám??! Vůbec mi zima nebyla, hřál mě pocit z krásný procházky.

Udělali jsme velký oblouk lesem a jednou z cest se pak začali vracet zpátky. Bylo jasný, že ke kostelíčku to nemá cenu. Cesta dolů bude echtgold podmáčená. A kdo u nás byl, ví, jak prudká je. Pro psy sice žádnej problém, ale já, která uklouznu i na neklouzavým povrchu, natož na blátě v kopci, mám v tomhle trošku smůlu.

Tak jsme to švenkli bokem lesem na louky za hřbitovem s tím, že to už jsme kousek od Domečku a když promokneme víc, nestane se nic.  Nu a, přesně, když jsme z toho lesa vyšli, tak déšť ustal.

Dokonale načasovaný.

Tahle procházka měla ještě jedno velký plus, krom tý nádhery kolem. Byla to rychlost, kterou jsme se pohybovali vpřed. Páč obvykle se chodí rychle. Mám muže téměř – kdysi – dvoumetrového a dva rychlý ohaře. Takže my se fakt neflákáme a já už tohle tempo akceptovala tak, že pomalu už taky nechodím. Ale někdy bych pochopitelně ráda. A dneska to vyšlo. Páč Brtnik si cestou našel pár modřínových větviček a zaujatě se z nich snažil umotat věneček. Což ho značně zbrzdilo 😀 . Motejte věneček a utíkejte. To nejde, že jo 😀 . 

Tudíž jsme se tak hezky příjemnou rychlostí opravdu tentokrát courali. Já si sem tam sebrala nějakou větývku, že si ji pak použiju na dekoraci. Ať už do vázy, nebo na věnec z trávy, který jsem si na jedno z předchozích procházek vyrobila při tom čučení po loukách. 

Bylo to zkrátka hrozně příjemně strávený dopoledne v dešti, kdy netrápí vás nic a jen tak jste.