V Řecku jsem byla jednou, v roce 2002 na Korfu.

Letos se nám naskytla příležitost znova. Ségra s přítelem hodně cestují, tak jsme se domluvili, že bychom se za nimi přiletěli podívat. Pro oba to byl let první . Někdy začátkem roku jsme si našli letenky u společnosti Ryanair. Kdyby někoho zajímala cena, tak 100€/osoba zpáteční let, tak neberte to, že? Nejdříve jsme uvažovali nad tím, že pojedeme autem, páč Roman jezdí moc rád. Ale když se přidala Jožkova (tak se jmenuje ségry přítel) dcera s přítelem, tak bylo rozhodnuto, páč Homolkovi na letišti to jako to nevěští nic dobrého :-D. Odlet byl z v sobotu ve 14hod z Bratislavy.

Ve čtvrtek odpoledne jsme jeli přes Chotiměř, vysadili Koníčkovou u Romanových rodičů, napakovali se řízkama a štrůdlem a jeli jsme vzhůru vstříc dobrodružství 😀

Vlastně jsem ani neměla moc obavy tam Connie nechat, neb hlavně Romanův táta je velký milovník psů, po kapsách neustále pamlsky, zdraví všechny psy ve vesnici…s Connie si vždycky povídá a ona poslouchá.

Na Slovensko jsme měli celý pátek. Návštěva u mamky v Trenčíně, nákup dárků (slivovice a borovička mosí byť) pak oběd u neteře Lucky v nově otevřeném grilu v Považské Bystrici a k večeru informativní schůzka a setkání s Jožkovou dcerou Stankou a jejím přítelem Petrem.

Stanka má cukrárnu, takže jsem si dali pivo a začali plánovat podrobnosti odjezdu do Bratislavy.

Roman nechtěl brát auto, tak jsme se domluvili s Petrem, vezme auto. Peter měl řidičák rok a už od pohledu byl takový trochu bohém a dobrodruh, takže se z Romanem domluvili, že řídit bude Roman – Péťa byl nakonec rád, páč si na cestu vzal dvě vychlazené plechovky píva 😀

V sobotu v 9 hodin jsme vyrazili.

Romana na letišti samozřejmě prolustrovali, páč mu pípala kyčel a taky měl kovový dírky na tkaničky na botách.

Nakonec vše dobře dopadlo a my jsme vybavení Kinedrylem, Klokankama a žvejkačkama nalodili.

Počásko bylo super, při vzletu jsme jen nalétli do nějakého mráčku, takže to s námi chvilku zaklepalo

Lidi, začali řvát a pak už to byl pohodový let. Já jsem si užívala výhled z pidi okénka a Roman si užíval zalehlých uší .

Let trval necelé 2 hoďky, takže jsme letěli jen chvilku a pak začali klesat. Země z letadla je fascinující,

Letěli jsme přes Maďarsko, Srbsko, Makedonii. Letiště v Thesalloniki je u moře, takže jsme si zakroužili nad mořem a hurá do vedra.

(První foto Dunaj, Druhé Thesalloniki)

 

Na letišti čekala ségra s Jožkom.

Měli jsme to ještě cca 2,5hoďky po řeckých ehm „silnicích“, jestli se to dá tak nazvat. Cestou jsme se stavili na menší nákup, abychom neumřeli hlady, páč do letadla jsme měli jen příruční zavazadlo, ve kterém jsem třeba já měla plafky, 2x kraťasy, 2x tílko, 1x triko, ponožkoboty do vody. Dlouhé kalhoty a sandále s mikinou jsem si vzala „na sebe“. Nakoupili jsme teda ty sladký housky a chleba a já měla pocit, že si Roman bude v Kalamitsi otevírat pekárnu, protože toho nakoupil hodně moc a přitom ví, že já prostě pečivo téměř nejím (první den někdy, další dny nikdy), no nevadí on má prostě pocit, že jak doma nemá celý chleba, tak nemá nic

Jeli jsme s větrem v zádech všude samá zatáčka a Jožko to valil, jak kdyby večer zavírali moře. On prostě tak jezdí, což nám není úplně příjemný, ale co máme dělat že, když jsme se chtěli dostat na místo.

Krajina – co vám budu povídat, vyprahlá, občas nějaký keř, opuncie, hlavně olivovníky.

S němčinou jsme se tam moc nechytali, ale tak mně je to tak nějak jedno, já myslím, že se domluvím všude, ( akorát v práci mi to občas s holkami dělá problém) a to jsem myslela, že Česky docela umím.

V neděli jsme to tam trochu vokoukli, ono se tam nedalo moc kde chodit, je to taková větší zátoka, která měří cca 600 kroků 😀 jsem to odkrokovala, páč jsem často plovala na druhou stranu a zpět šla pěšky díky příjemnému písku, který jsem teda nikdy na pláži neměla ráda, ale tady byl takovej nějakej dobrej, ani se moc nelepil. A tak trochu to připomínalo koupání se v šupinkách zlata…protože některá ta zrnka se krásně leskla.

 

V Pondělí jsme si udělali výlet do Sárti, je to takové trochu „větší“ městečko s krásným koupáním. No nekoupali jsme se, hlavní náplní byl nákup jídla a dárků, ale také trochu procházka městem. Vyfotila jsem pár starších domků, které tam ještě stály.

 

Cestou zpět nám chtěl Jožko ukázat nádhernou pláž, kterou jsem pojmenovala Karibik. Vlny, jemňoulinké kamínky, občas mořské řasy, ale hlavně nikdo nikde. 

Pláž měla tak 350m

Říkal, že speciálně mně toto místo musí ukázat, páč jsem takový dobrodruh a říkal si, že by se mi tam líbilo. Tak to teda trefil. Zdrželi jsme se jen krátce a já jsem tajně doufala, že za ten týden ještě jednou navštívíme tenhle zázrak.

Uplynulo pár dní, teplotně cca 28, voda 24 takže váleníčko, občas obídek nebo večeře Kalamáry, Souvlaki, Musaka, Kebab, různé mňam saláty a točené pivo Mythos kupodivu docela dobré.

V úterý jsme se Jožkom domluvili, že bychom jeli ještě jednou do Karibiku na koupání. Že by nás odvezl a třeba za 3 hoďky pro nás přijel. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zůstali celý den, na kraji pláže jsme našli restauraci, která dokonce i fungovala,( 4 členové výpravy šli po písku, my se ségrou plavaly) ochutnali jsme malé rybičky v těstíčku (stejné dělají v HR), lilek se zapečeným kozím sýrem a česnekem (mňam) a nějakých pár blbostí ještě.

Jožko říkal, že kdykoliv na této pláži byl, vždy foukal vítr a byly vysoké vlny, tak asi proto tam žádní lidé moc nejsou. No ale tak nemohlo to úplně vyjít, že páč jako Karibik a ještě vlny které miluju to už by bylo moc!

Takže vlny nebyly, ale…zpět z restaurace zase 4 pěšky, my móřem . Jsme se ještě plácaly ve vodě před tím naším místem, Roman ležel na kraji, že si namočí nohy a ehm najednou jedna-dva… vlná a začal sbírat věci, třetí čtvrtá ještě větší, dokonce nám to spláchlo jedno dítě, ale zachránili jsme 😀 .

Z pláže je vidět svatá hora hora Athos (hora má 2030m) žijí zde mniši, ženy tam nemůžou, ano zvířata ženského pohlaví jen kočky a slepice. Více například zde: https://www.youtube.com/watch?v=oUn98f-6pCw

 

Peter je takový trochu bohém, nic ho nerozhází a ty hlášky musím některé „zvěčnit“

Jak začaly ty vlny, on byl v moři a říká : „Ma to nadnáša jak po spovedi“

a já : „Čože? To je aké prirovnanie?“

on: „To staré babky kedysi hovorili, že keď sa vyspovedali tak sa cítili ľahšie“

 

No cesta k pláži byla jako v prérii, prašné úzké cesty, jen kozy, krávy, ovce, tam ani olivovníky nebyly, jen písek jak na poušti občas nějaký keř a ještě teda chyběli divocí mustangové.

Cestou jsme potkali i tyhle stepní kozy, to zase Roman prohlásil : „Hele tady už se připravují Krampusáci :-D“ (pozn. pro neznalé – to jsou ty hrozní čerti)

Jo mezi Krampusáky pár divokých psů a štěňat…

Po chvíli mlčení a divokou jízdou prérií prohlásíl Peťo :

„Bože to kde sme? Ty výdeme niekde na Olympe, nie?“

 

Poslední dva dny jsme se povalovali. Denně jsem pozorovala potapěče, jak se ráno nalodí a odpoledne zas připlují.

Jednou jsme takhle plavaly se ségrou a asi bylo i moc sluníčka, páč ehm, jako, no posuďte sami:

Já: „Aha Joli, hentam je potápěčka s palicou“

Ona: „Aha a to na čo sa chodí potápať?“

Já: „Prečo by sa nemohla potápať, však nechá palicu na člne a ide pod vodu,nie?“

Ona : „Aha, no Boha to ma nenapadlo…….

som myslela, že je slepá tak jako že načo by sa potápala“

 

Ubytování jsme měli u starousedlíků, bylo to moc fajn, protože vše ostatní už bylo novější sice s větším komfortem, ale nemělo to prostě takové to kouzlo, takže jsem bydleli v domečku, který měl vedle sebe 3 vchody, takže tři mini apartmány. Na konci Kalamitsi, takže klídek a pohoda.

A na pláž ehm žádný schody, kousíček přes cestu, kde ani auta nejezdila a hurá jsme tam, Ubytko cca v polovině září 55€ na noc pro dva ( 1350Kč).

 

Slunečníky a lehátka patřili sousedům, stačilo koupit Frappé nebo cokoliv jiného, a mohli jsme se na lehátkách válet pod slunečníkem celý den.

Já si občas dala pivko, nebo César salát, ten měli výborný.

 

Bylo trochu blbý to, že domácí bydleli v karavanu a ve stanu, ale tak prostě sezóna a takhle to dělají prý každý rok. Mária paní domácí ještě k tomu pracovala v místní restauraci.

Měli 11 koček, 4 koťata měla kolem 5 měsíců a další cca 6 týdnů. Kočička byla sama ještě kotě 🙁 .

Musela jsem to nějak překousnout prostě.

V sobotu ráno hurá zpět Na letišti nás Péťo bavil tím, že nám vyprávěl, jak byl 7 let na listině potencionálních „teroristů“  páč často létal na Slovensko a s bráchou jsou milovníci zbraní, takže stříleli někde na střelnici. Pak letěl zpět a byl od střelnýho prachu, takže kvůli němu mělo zpoždění letadlo

Druhej příběh byl, že byl někde na nějaké výstavě a koupil si makety nábojů a ty nějak zapomněl vytáhnout z bundy než letěl. To už bylo ostřejší s ozbrojeným doporvodem a psem…Líčil nám to dost do podrobna a Roman pak jen suše konstatoval :

„A já Ti na to řeknu, že tohle kdybych býval věděl tak s tebou nikam neletíme, voeee“