No……..vona je to ale otázka, jestli jsem opravdu zachraňovala………to ukáže až čas.

Páč.

Přijeli jsme dom v hezkým podzimním odpoledni a já se chystala vypadnout s ohařiskama do prostoru. Měla jsem to tentokrát s úkolem. Vydáme se za Maruškou do kapličky a dáme jí tam světýlko. Už se k tomu hubou chystám pěkně dlouho. Světýlko furt stojí ve verandě a ne a ne ho strčit do kapsy a vzít s sebou. Už jsem dokonce měla den před tím vymyšlenou akci, že až Brtnik vyleze ze sklepa, vezmeme světýlko, vezmeme si s sebou červený víno a půjdeme tam spolu. Rozsvítíme to tam Marušce, aby tam nebyla tak potmě s tím podzimem a zimou, ťukneme si tam tím vínem, chvilku si tam postojíme a pokoukáme. Enemže Brtnik pak byl ve sklepě dlouho, a ač s tím předtím souhlasil, že jako dobrej nápad, nechtělo se mi ho už pak někam tahat. Utahanej byl z toho sklepa dost. Tak dneska, dneska zaručeně to světýlko vzít musím a odneseme ho tam s ohaříkama jen my. Brtnika necháme v tom sklepě.

Šla jsem si přehodit hadry a vyvětrat a jak tak otvírám okno, co to vidí oko mé???? Tvl krůta?? Velká, bílá? Máme na zahradě Olinčinu krůtu, prochází se tam pod dědečkem ořešákem, na pohodu…. . Mně by tam nevadila, ale kdyby chytla blbej nápad, může to vzít přes plot do vesnice a to se úplně nemusí hodit, když je tam navíc i silnice. A….ohaři jsou venku? S krůtou?? No jo, sou, stojej za dveřma a chtěj domu. Že by se krůty báli? Nebo o ní zatím nevěděli? To spíš, nemyslím si, že by to bylo bez reakce, kdyby ji objevili. Ne, že by šli vraždit, to oni ne, ale asi by se tam s ní zabavili, protože takový zvíře neznají, byli by zvědaví. Ne, asi o ní nevědí, páč jinak by se krůta stopro i splašila, kdyby k ní šli.  A to by teda šli, to je jasný.

„Ohaři! Domů!“ volala jsem z okna a houkla na Brtnika, ať je pustí, že máme na zahradě krůtu a ešivá by ji mohl doprovodit zpátky, kam patří. Páč jsem momentálně vysvlečená a než se oblíknu, mohla by zamířit od nás dál a to teda nechceme.  

Hodil ohaře domů a vyrazil za krůtou. Vykoukla jsem z okna v momentě, kdy něco mrsknul směrem k ní. Proč, to netuším, asi aby ji rozpohyboval. Ale rozpohyboval především mou maličkost :“Co to děláš probohaživýho!! Seš blbej už? Proč to po ní házíš? Ona je plachá, chudinka, hrozně se všeho bojí, nesmíš po ní nic házet, ježišmarjá!“ Houkala jsem z vokna jak pavlačová drbna.  „Sem to neházel po ní, přece!“ Hudral si, abych ho slyšela. „To je jedno, krucinál, nic po ní házet nebudeš, vona se bojí, buď na ni hodnej a jen ji převeď v klidu zpátky, ty! Jeden!…. “ zbytek jsem si nechala pro sebe 😀 .

Už jsem byla oblečená a chystala se vypadnout, když jsem z okna viděla, jak právě Olinka fordí na kolobrndě k Babičce. „Supr, rovnou jí řeknu vo tý krůtě!“, spokojeně jsem si to naplánovala a šla si vzít ledvinku, bundu, obojky a vodítko a vyrazila s ohařema ven. (poznámka mimo dění i když ne tak docela – vyrazila skorem doslova, protože Tali pro ten den chytla nějaký cosi a byla jak naspídovanej magor 😮 , vůbec nechápu, co to zase předváděla za hysterický tance a bylo nutno jí trochu zchladit hlavu. )

A v tom , už u branky, vidím, že…..právě Olinka fordí na kolobrndě k Babičce. 😮 . Zase? „Co to dělá, dyk tam tekonc jela??????“ Vyšla jsem s ohařema ven a tam fakt krutopřísně nařídila preventivně Tali, že si sedne a ani  se nehne. Protože Olinka na kolobrndě mířila k nám, naprosto netušíc, že by taky mohla skončit v hromadě písku, kdyby se Tali k ní vydala ji přivítat. 

Hele vůbec netušíte, jakou měla radost, když jsem jí oznámila, že jsme měli na návštěvě její krůtu a že ji má teď v sadu. Páč ona právě byla tím důvodem, že Olinka jezdila okolím na tý kolobrndě jak šílená sem a tam , páč už od jedný hodiny hledá právě onu krůtu, jenž vyrazila kamsi na výlet. K nám prý nakukovala, ale nechtěla lézt dovnitř (to jsem jí vynadala, že tam rozhodně jít klidně mohla). Krůta obdržela několikero nelichotivých jmen a Olinka si šla pro ni. My s ohařema čekali za plotem, abych monitorovala, kdyby se krůta dala do pohybu.  To neudělala. Prozatím ovšem.

Pak, když se tam zjevila Olinka s hráběma, se už do toho pohybu dala. A vydala se opět k nám. Rychle. Olinka byla bez šance. Shodou okolností byl Brtnik zrovna za brankou, páč sypal do popelnice odpad. Odchytila jsem ho a poslala ho Olince na pomoc jako posilu. A zas čekala za plotem, kdyby bylo zapotřebí nějak pomoct. Prozatím jsem se do toho nechtěla montovat, neb jsem měla ohaře po boku. Nedělo se nic. Furt nic, furt nic. 

Tak jsem zavelela k noze, vstoupila zpátky do zahrady a za krutopřísných povelů, abychom náhodou krůtu nevyděsili, jsem se pomalu přesouvala k Domečku. Nikde nikdo. Našla jsem je až za domečkem. Jen ty dva. Brtnika a Olinku. Krůta……….. no krůta vzala kramle. A bohužel to vzala dost vzhůru. Usadila se na střeše jednoho z domů naproti. U sousedky Vlaďky.  Hm, výborný teda. Olinka šla volat Vlaďce, jestli by mohla k ní na dvůr, enemže Vlaďka to nebrala. 

No, zeptala jsem se Olinky, jestli jí můžu být nějak nápomocná. Prej ne, ať si tam ta kráva teda sedí, ať ji něco teda sežere, že už ji stejně obrečela před tím, tak když je tak blbá…….. 😀 …. Inu stejně momentálně nešlo dělat nic. Tak jsem šla s těma ohařema ven. A za Maruškou sakra!! Vrátila jsem se pro to světýlko, na který jsem prve zase zapomněla a šlo se. Ohaři vypálili, jak kdyby nikdy venku nebyli. Nasměrovala jsem je do starýho sadu, odkud to pak švenkneme na louku, kde stojí kaplička s Maruškou. Zrovna, když jsme chtěli švenknout, zahlédla jsem pohyb kousek nad námi. Seřadila jsem si tedy ohaře k noze, páč to byl evidentně člověk a sešli jsme tedy z cesty do míst, kudy chroštím prolejzáme na louku. Člověkem byl nějaký obří Rom, zachmuřený s taškou jakousi… nikdá jsem ho u nás neviděla. Psů se evidentně bál.  Zavelela jim, aby zvostali, nechala je sedět u té cesty a v rámci cvičení šla sama tím roštím na kraj louky. Z odložení jsem je uvolnila přesně v momentě, kdy je ten člověk míjel a tak se tak nějak společně dali do pohybu všichni 😀 . Ohaři za mnou, on cestou dolů. To mi nedošlo, že ho takhle rozpohybuju 😀 😀 . No nic, to nebylo sválně, no.

Tali vrazila na louku jak velká voda a skončila čumesem hned u remízku. Tam jsem zaslechla nějaký pohyb, tak jsem jí sdělila, aby ty zvířata nechala laskavě bejt! a šla tadydlema. Tak šla tadydlema a Rumíček mi hopikal před nosem. „Jo jasně, pochvala a odměna, promiň chlapče, já zapomněla!“ – vydala jsem mu dobrůtku, kterou jsem jim den předtím upíkla. A šli jsme konečně k tej Marušce.

Pěkně jsem ji pozdravila a řekla jí, že jí nesu světýlko. Musel tam být na mě fakt pohled, jak se tam natahuju a šplhám po kapličce, která je hodně vysoká a do výklenku, kde Maruška stojí, se já jen tak lehce nedostanu. Ale povedlo se a Maruška tak zasejc svítí. Mimochodem zajímalo by mě, kolik lidí si toho ráno, když jede do práce, nebo večer, když se vracejí, všimne. Že tam  mají majáček pro ščastnou cestu a návrat domů.

Přešla jsem pak s ohaříkama přes silnici na louky a hle – vidím pana myslivce, jak si oře políčko, kde pěstuje pšenici pro krmení zvěře a brambory pro sebe. To je dobře, zase uvidí, že naši ohaři jsou opravdu ukáznění a, že je taky lovecky vedeme! 😀 . Neb jsem měla s sebou chlupatýho dummíka a v plánu byla ohařská práce. Pro začátek jsme si dali volnou chůzi v blízkosti psovoda. Dky teda, páč sem psovodka, že jo.  Źádný poletování volně po louce, ale naproti tomu ani žádná chůze u nohy, ne, pěkně jdeme pospolu. Ať vidí a kouká.

Koukal.  Do motoru, páč mu traktůrek zdechnul .

A my teda koukali makat. A moc nás to šécky bavilo. Jen teda já se při tom něco nachodím, páč jak jsou dva, tak každýmu pokaždý musím odejít odhodit, vrátit se a pak psa vyslat, že jo. No jo, ale co by pro ně člověk neudělal. Když je to baví. I tady jsem na Tali viděla, že je naspídovaná a přetočená. Nevím, fakt nevím, co to způsobuje. A jediný, co  způsobí, aby se začala trochu ovládat je, být bohužel krutopřísná a trvat striktně na povelech, přesným provedení a následně na klidným odebrání odměny. I stát musim přísně 😀 , fakt nedělám si legrajdu.  Páč jinak je to peklo teda. Zas ale pak funguje, to jo. A srovná se. Jen je to rozdíl proti té vyrovnané práci pana Profesora přírodních věd Rumajzlíka. I ten pohled je jiný, ona ho v tomhle módu má vyšinutej 😀 a Rumíček tak hlubokej a ščastnej.  Popracovali jsme a šli loukama dolů. A tam, zatímco Tali si jela svoje myše, užil si Rumíček vystavováního. Kus před jedním z remízku zatuhnul a já koukala, co to způsobilo. Nic jsem neviděla. Až pak jsem zahlídla zajíce, kterej si tam seděl a na něj hleděl 😀 . Chvíli jsem to tak nechala a pak jsem Rumouška přivolala, aby ho už nechal v klidu. A tak si v klidu zajíc odhopkal k tomu remízku a my šli…na šípky.

A ty teda dneska taky neměly náladu a byly naspídovaný jak Tali. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nedařilo se mi je trhat bez újmy na zdraví. Tak jsem je pak poslala do…….k šípku a vykašlala se už na to. Radši jsem šla ze zvyku okouknout pěstírnu, ale bylo jasný, že tam bude už prt. A bylo. Tak jsem místo sběru hub zas dělala s ohařema lovečinu a trošku jim zasolila, páč jsem házela jednak do lesa, kde museli makat přes popadaný kmeny, druhak tak, aby neviděli kam házím a ještě jim to komplikovala tím, že jsem třeba hodila do hustýho mlází. A nebo do nízkých větví, aby to neleželo na zemi a museli čumesem nahoru zkoumat. Tak si mákli, pacholci. 

Cestou domů jsme měli ještě další zážitek. Tři obří volavky ve vojtěšce. Zakroužily nám pak nad hlavou a zmizely na pastvinách. My naopak podél nich vystoupali nahoru a aby cvičení nebylo málo, šli jsme domů po silnici, kdy ohaříci musí kus cesty šlapat pěkně těsně u nohy, tady se žádný courání netrpí. I když jdou bez vodítka. Minuly nás dvě auta a z obou na mě bylo máváno. Nu….zas nevím, komu jsem to mávala zpátky 😀 . Nestíhám to nikdy zjistit.

Došli jsme na zahradu, já hodila ohaříky domů a šla zkontrolovat krůtu, ešivá je ešče na tý střeše. Byla. A tak jsem pak, když jsem našla telefén a v něm nepřijatý hovor od Olinky, která volala, aby zjistila, zda tam krůta furt ještě bydlikuje, mohla Olince sdělit, že ano, furt je tam. 

Šla jsem vybrat vodu ze sudu na dvoře, protože už díky dešti přetýkal a pak popadla svoje ořechový udělátko a šla sbírat ořechy. Rejdila jsem si tak po zahradě a když jsem byla v prostou u branky, tak periferním viděním jsem zahlídla jak letí z nebe bílej hadr, kterej žuchnul za silnicí sousedům u zdi domu.

„Tvl to neni hadr, to je stopro ta krůta!“ proběhla mi hlavou myšlenka. Migla jsem ořechový udělátko do listí a vylítla brankou ven. Trefa, krůta cupitala podél zdi a pak si lehla pod vrbu, aby nebyla vidět. Při přebíhání silnice jsem houkla ulicí dolů, kde byla Olinka s manželem a synátorem a evidentně se tam před vteřinou snažili krůtu ze střechy dostat  něčím dolů. Což se tedy zcela podařilo. Neviděla jsem na ně pořádně, doufala, že mě někdo z nich zaregistroval a mastila rovnou za krůtou.

Za tu dobu, co je tam chodím k Olince občas krmit, jsem se naučila trochu napodobovat zvuk, který vydávají, ten jsem teď použila a „krůtila“ jsem na ni. Zvedla hlavičku a koukala na mě.  Pak se zvedla celá a taky „krůtila“. Doufala jsem, že ji v tomhle družným rozhovoru udržím do doby, než někdo přijde. Udržela. 

Přišli fšicí tři, Olinka ščastná, že jsem krůtu našla. Jak přibylo lidí, krůta znejistěla a hodlala se dát zase do pohybu. Zatarasila jsem ji cestu od vrby ven a Honza, syn Olinky tam pro ni hodil šíbru. Krůta začla panikařit a vysmekla se mu. Na druhý pokus se to ale podařilo a krůta byla předána Olince do náručí. Ta ji ščasně popadla a vykládala jí, jak o ni měla strach. Což je pravda, byla celkem ubrečená 😀 . A teď ščastná, že se krůtě nic nestalo a může ji odnést domů. 

Nu a teď je otázka……..zda jsem krůtu vlastně fakt zachránila. Že jo. Ale vypadá to, že jo, že po týhle eskapádě, kdy se o ni Olinka bála, ji nebude čekat to, co by ji čekalo jinak, protože už jí to nedokáže udělat 🙂 . Aspoň mi to teda tak Olinka říkala a já ji v tom velmi podporuju, protože přece, když se nepovede poprava, býval kolikrát odsouzenec taky omilostněn. Nebo ne?