Nejni to, překvapivě, o tom, že cestujou zvířata.

Je to o mým cestování. O tom každodenním. Do prasé.  Často za tmy, nebo i nevlídnýho počasí, v době, kdy normální lidi spí. No, říkáte o nás všichni, že nejsme normální, tak je asi v pořádku, že i cestujeme v době, kdy cestují ti nenormální.

Abych to ale přežila, dělám si cesty zajímavější. O pozorování toho, co se kolem děje. V přírodě. Jestli jde někdo támhle, nebo tůhle mě nebere…….. i když kecám vlastně. Protože jak jezdíme pravidelně, tak taky pravidelně potkáváme na trase za vedlejší obcí dva chlapy jdoucí do práce. Nejspíš z Ukrajiny, podle vzhledu a místa odkud vyrážejí. Oni taky chodí pravidelně, takže se protneme vždy na téměř stejném místě. Každý pracovní den. Nebo skoro každý. A já je „hlídám“. Hlavně v čase tmy. Mají totiž tmavý pracovní oblečení, který na silnici není úplně dobře vidět. Jsou sice vyzbrojeni nějakou baterkou, ale ta v poslední době není nějak extra výrazná. A já jako zodpovědný spolujezdec čučím, abychom je nepřejeli. Ne, že by Brtnik byl tak špatným a nepozorným řidičem, ale oni jsou fakt za některých světelných podmínek téměř neviditelní a sichr je sichr. 

No ale to jsou jediný lidi, který mě „zajímaj“ . Jinak jdu po zvěři. Živější ,a taky o dost bezpečnější, je to logicky v čase světla. V době tmy šponuju oči právě z těch bezpečnostních důvodů, protože je fajn, když ten vedle, kterej má volno, dělá druhý oči tomu, co točí volantem. Takže můžu pak s předstihem hlásit srnu, co se teprve chystá, protože já se můžu dívat hloubš do lesa, než na kraj a podobně.

Když se ale začne natahovat den, to je jiná! A já mám tak po trase několik míst, kdy jsem v pozoru. Na cestě do prasé je to jednak les nad námi, protože je naděje, že uvidím třeba lišče, nebo přímo lišku vracející se z lovu se zajícem v kušně. Nebo, že zaregistruju, sice jen zběžně, ale i tak , přelétávající sovu nad autem. Nebo obřího bažanta na kraji louky. Vypasenýho a fakt obřího. A nebo luňáka, který jako by nás doprovázel – letěl tehdy hrozmě dlouho souběžně s námi a nízko, opravdu skorem vedle nás, bylo to úžasný a trvalo to vážně hodně dlouho, byl to zážitek, vidět toho dravce, takhle blízko.

Ale! Moje hlavní pozorovací místo je od určitého okamžiku v roce rybník a jeho okolí v té vedlejší vesnici. Oni jsou tam totiž bohatí. Na ty husénky. Zcela jsem propadla jejich kouzlu a neustále nutím Brtnika jet kurnik pomalejš.  Protože já je potřebuju vidět, dělá mi to takhle zrána dobře na duši. Když je vidím, jak se pinožej mlaďoši na hřišti 😀 a dospělí je dozorujou. A tehdy ráno, tehdy ráno mi Brtnik splnil sen. Zastavil mi 😀 a já tak mohla jakou dobu sedět a pozorovat je. To vám byla, ale  taková krása!!! Než jsme k nim dojeli, značně přibrzdili před námi jedoucí dodávku, která musela zkrátka zastavit, protože přecházeli 😀 a poté jí ještě dospělí s nataženými krky nadávali 😀 😀 . Aby ne, ve hře bylo potomstvo. Ale řidič nebyl neohleduplný, zcela respektoval dopravní značku:

Jedna ze husenek soudružek družinářek vynadala i nám, když jsme zastavili na krajnici – stejně jsme už skorem stáli , a já se tak mohla kochat tou krásou. Mrňousci už nebyli úplně mrňousci, pěkně poporostli. Ač měli ještě hodně dětské kabátky. 

Nu, tak tahle partička je druhý z mých bodů, kterými si oživuju cesty do a z práce. Vyhlížím je v sezńě každý den a jako dítě se raduju, když mám to štěstí a potkáme je. Nebo aspoň tu volavku, která sedává na břehu. Je veliká a krásná. Elegantně a nehnutě sedí a dělá dokonalou dekoraci.

Když se vyjede od rybníka nahoru a projede lesem, tak tam začíná po levé straně obora. Veliká a bohatě obsazená. Jen musí mít člověk štěstí, aby některou skupinku obyvatel zahlédl. A tak já každou cestu vyčihuju, jestli budu mít štěstí. A uvidím třeba několik daňků, nebo muflony. A neboooo – obří jeleny s fakt velikým parožím. Není to samozřejmost, že je tam člověk zahlídne a pokud se mi to podaří, mám hnedle lepčejší cestu do prasé. Protože – jak často vídáte cestou do práce jelena, nebo dva, tři, protože v určitou dobu tvoří pánský klub. 

A nebo…. a nebo vidíte v oboře stádo koz?

Tak to ale vypadalo. Jednoho dne, Jedete do prasé a za ranního kuropění ……….v oboře stádo bílejch koz. Ehe?  A hnedle máte nad čím cestou přemýšlet. Jako je jasný, že s největší pravděpodobností to kozy nebudou, ale……….ty zadky – víc jste neměli šanci probádat …. ty zadky, to je jak kozy. Co to tam sakra maji? 

Když jedete domů, čučíte, jestli nebudete mít štěstí a nezahlídnete je znovu, abyste mohli zjistit, co to tam, sakra, mají. A takhle jezdíte několik dní a postupně docházíte k názoru, že tam jsou nějací bílí mutanti. Zadek to má jako koza – i stejný ocásek,  s kterým vrtí stejně, jako kozy. A srnčí nic takovýho vzadu nemá…. přece, ne? Hlavu to má zase ale jako laň. Velký to je jako srna………. a když pak vidíte samce, jsou totálně v háji. Má na hlavě nějaký tyčky 😮 . Žádný parůžky, nebo tak. Ne prostě dvě tyčky 😮 . Nu  a máte na dost dlouhou dobu o zábavu postaráno. Až se rozhodnete, že tam do tý obory snad zavoláte, protože vám nedá spát skutečnost, že nejste schopní identifikovat, co ta tam, krucinál, sakra, híml , mají za zvířenu.

Pak se naštěstí jen tako bokem na psím fóru zmíníte, jakou máte přírodovědnou  lapálii a dozvíte se , podle popisu, to, že jde nejspíš o mladé jeleny. Začnete studovat, jak to u mladýho jelena vypadá s budoucím parožím a zjistíte, že fakt mají ty tyčky. Jasně, že nemají rovnou paroží, to jste ani nečekali, ale takovýhle tvar taky ne. 

No a máte tím pádem o jednu velkou starost míň 😀 a uleví se vám. Už nemusíte dumat, co jste to viděli, ale můžete jen pozorovat.  A to mě ba. 

Stejně tak jako potom při zpáteční cestě, kde  nedaleko od našeho sjezdu kdosi tvrdošíjně opečovává malou louku. Jedinou široko daleko mezi polema. V létě je nádherně plná zlatých  pampelišek. A stejně, jako se louka líbí mě, líbí s i manželům Srncovým 😀 . Jsou tam roky už. A já vždycky vyčihuju, ešivá aspoň jednoho z nich uvidím. A pokud jo, jsem spokojená. Dnešní den byl naplněn 😀 😀 . A když vidím oba, je to svátek, to je jasný. Jednou jsem tam viděla dokonce kuriozitu, kterou jsem nechtěla Brtnikovi věřit, když mi o ní povídal. Páč věřte mu, že jo ,když on si furt ze mě tropí šprťouchlata a pak mi vypráví, jak viděl v lese sedět srnu na zadku. Takže jasný, to mu tak budu věřit. Až do momentu, kdy jsem přesně takhle viděla za jízdy sedět na loučce paní Srncovou. Taky na zadku. Jak čokl nějakej, když dostane sedni 😀 . Ale to jsem tu asi už i zmiňovala.

Závěr mojí zvířecí trasy pak opět patří husenkám, který začasto bivakujou buď u silnice, nebo ji zrovna se svou husí školkou přechází. A já můžu být spokojená, že všechno se děje tak, jak má a jak se to děje každý den a kolikatě jsem měla za cestu zvířecích zážitkůch.

A když jsme u těch husenek. Letošek byl na husí zážitky plnej. Nejdřív jsme z auta viděli hodinu pasení, kdy staří vyvedli mimina na pastvu a dozorovali je tam tak, aby se mohli vklidu vyučovat, co a jak spásat.  Další husí lekce, kterou jsem mohla shlédnout naživo, byla hodina plavání. Jela jsem ten den autobusem dom a viděla  jak vedou malé k vodě a oni začínají plovati. Krása to bylo. A aby to bylo komplet, tak v jeden letní podvečer, kdy jsem venčila ohaře na loukách, jsem měla tu čest vidět i hodinu létání. Bylo to úžasný“ Stála jsem tam se zakloněnou hlavou a v tichosti pozorovala co a jak tam provozujou. 

No, a tak, si tak – pokud není tma – zpestřuju to naše každodenní cestování do prasé, aby to nebyl takovej doslova vopruz.  🙂