Zlatýho slunce. Pravda,byl to přeminulý pátek, ale to nehraje roli, prostě bylo krásně.

Posuďte sami:

Já jsem měla v pátek volno, protože k nám přijel pan topenář. Aby instaloval další trubky, které povedou nahoru do jednou budoucího pokoje a taky instaloval a zapojil klimatizaci. Pan topenář je v naší rodině oblíben. U dvounohých pro to, že se na něj lze spolehnout, že práce je kvalitní. U čtyřnohých proto, že sám v majetku čubinky, oblibuje psy. A aji kočky. Může potvrdit jeden z jednoho kocourůch v naší domácnosti, jenž mu vždy dělá technický dozor. Tak i tentokrát. Nejdřív důkladně zkontroloval auto a nářadí, pak šel dovnitř koukat, ešivá to dělá správně. Nepotřebujeme stavební dozor. Máme Mousese 😀 😀 .

To ohaři nedozorují nic, ti se jen čistě radují, že jsou ruce na drbání navíc. Co na tom, že ty ruce taky musí  pracovat. Přijely hlavně proto, aby je drbaly 😀 : D . Takže pak při kafi a buchtách otravujou o sto šest. Tentokrát přijel pan topenář s novým pomocníkem, tak měli ohaři i co zkoumat. A já bokem taky trochu. Páč mi bylo pana topenáře líto. Tenhle nový pomocník je člověk trošku bez invence a je zapotřebí mu vše pořád říkat, co má dělat. Není tam úplně nový, je tam rok. Věřím, že sehnat dneska někoho je fakt fuška. A protože si práce vážím, šla jsem upéct právě ty buchty, abychom si pak chvíli sedli u stolu. Za dobře odvedenou práci, dobrá odměna. V tomhle smyslu doslova, páč ty buchty se mi fakt povedly, byly dobrý. Ne, byly vynikající.

Těsto jsem si udělala už ve čtvrtek večer a prdla ho do lednice, ať si tam pomaličku kyne. Což svědomitě učinilo, takže mi pak stačilo ho ráno vyndat do tepla a než jsem si připravila ořechovou náplň, bylo redy do procesa. Naplnila jsem buchty, frkla je do vyhřátý trouby a asi za deset minut to uďálo prd a proud si vzal volno. Pan pomocník asi blbě prozvonil dráty – což jsem si říkala, že se tak asi stane, když jsem ho slyšela, jak dlouho to tam prozvání, přemýšlí, znovu prozvání, odchází, vrací se, znovu prozvání. To jsem si říkala, že „To né dóbře, pani, to ne dóbře.!“A měla pravdu. Šluslo to a bylo po hehe. Pak to chlapi opravili wagosvorkama a já mohla opět spustit proces pečení. A hlídání. Ohařůch.

Páč dva ohaři ze dvou měli tendence chodit asistovat do té předsíně, kde ovšem jejich přítomnost nebyla žádaná. A my máme ten prostor celkem otevřený. Tak vždy když se některý z těch dvou začal nudit a naznal, že by bylo dobrý jít to tam provětrat, jsem jim musela zdůraznit, že na ně nikdo momentálně není zvědavej a ať koukaj chrápat. Vynahradí si to pak.

A vynahradili, páč po obou pánech lezli zas jak papoušci. Nevadilo to i panu pomocníkovi, ten je zas v majetku jozefpčika. Drsňáka. A je mu celých osmnáct let!!! To je pecka teda. A je fajn, že převážná většina těch, kteří k nám v rámci rekonstrukce něco přijdou dělat – vč. pana architekta, jsou psomilní. Myslím, že až dostavíme, ohaři zesmutní, páč se nám ztenčí zásoby návštěv 😀 .

Když pak chlapi odjeli, vytáhla jsem ohaříky do toho zlatavého pátečního odpůldne. Miluju tenhle čas. Kdy slunce ještě má nějakou sílu, ale už není jak magor a vzduch je zároveň chladivý. Všechno to má nějak jako hloubku. Asi jako tenhle náladový obrázek.

Aby to zlatavý odpůldne bylo ešče hezčejší, tak na mě pod osikou v křovíčku čekalo překvapení. Ač jsem tam byla tuším ve středu a nepočítala s tím, že za tak krátkou dobu bych mohla něco ulovit ve svý pěstírně. Tak prdho! Bylo jich tam jak máku. Asi deset kousků křemílkovejch jsem si furiantsky nesla za mikinou dom. Bohatá jak královna.

Ba ne, ba ne….bohatší.