Ale jen chvilku.

Což je možná škoda, na druhou stranu, starostí je i tak leckdy nad hlavu a navíc v případě, že by nás bylo pět, bylo by to málo, muselo by nás pak zakrátko být šest a……….. .

Vás napínám, že jo? 😀 No, my ale taky byli napnutý. Jak to dopadne.

Páč si tak jedete domů z práce, těšíte se domů a už kousek od domova pan řidič, co má tvrdej chleba 😀 , ale hlavně hodně dobrý oči praví: „Papoušek! Támdle seděl hrozně barevnej papoušek!“ Okamžitě na to následovala moje reakce: „Zastaf! Vokamžitě zastaf,….proč nezastavuješ?“ “ Tady nemůžu.“ A hned vzápětí sjel na plácek u pole. A protože je ptačí muž byl vyslán, aby ptáčka odlovil, protože má největší šance.  Šel a šel ten kus cesty zpátky, pak jsem ho viděla jak se ohnul a evidentně hned z první toho uprchlíka odlovil. Hrdě pak kráčel zpět a když lezl do auta pravil, že je to hodně barevná andulka.

„To neni andulka! To je asi Pyrura, nebo jak se tydle malý papoušci jmenujou!“ pravila jsem důležitě. A odmítla si ptáčka převzít. Protože jsem na tohle jsem nešika a bála jsem se, že by nám mohl zase ulítnout. Takže jsem se usadila k volantu. A udělala jsem dobře, páč pan Pylula jak ho hned Brtnik přejmenoval, se nehodlal vzdát úplně zadarmo. A dával Brtnikovi co proto 😀 . Ten mu naopak něco pořád vykládal. A já nervózně řídila. 

Brtnikova kolegyně Andrea, kterou jsme vezli domů pak při vystupování milýho uprchlíka cvakla do telefénu a slíbila, že se poptá, koho v okolí by mohl být, neb v jejich obci v neděli probíhala výstava exotů a bylo nasnadě, že tendle exot vzal někomu kramle. Tak se třeba podaří dohledat komu.

Pokračovali jsme k domovu a byli moc rádi, že jsme nevyhodili tu prastarou klícku, která tady zbyla po předchozích majitelích. Mám v plánu ji časem očistit a zkrášlit a posléze použít k dekoraci třeba na zahradě. Teď je ubytovaná v dřevníku. Myslela jsem, že ale nemá spodek a bude tak ne-úplně ideální na provizorní ubytování.  Brtnik pravil, že spodek stopro má a měl pravdu. Než jsem zamkla auto a probrala věci v něm, byl milej Pylula už ubytovanej a hověl si celkem spokojeně v klícce v restauraci u  Špulky. Tam nebyl pro ohaříky, který jsem šla vypustit tak na ráně. Mouses nebyl naštěstí v dohledu.

Přivítali jsme se s ohařím osazenstvem, vypustili je a vzali Pyluleho dovnitř, aby se ohřál. Páč ono už teplo skončilo. Jako první pomoc jsem mu mezi žbrdlinky vetkla plátek okurky a lístek ledovýho salátu. A šla hledat něco, do čeho mu dáme čistou vodičku. Nic jsem nenašla, vymyla jsem tedy mističku od kočičí paštiky a dala ji na dno prastarý klece. Brtnik šel mezitím do garáže hledat krmení pro ptáčky na zimu, aby dostal náš host taky něco k zobání. 

Pan Pylula se už nadšeně hrnul k zelenýmu a zdálo se, že ostýchavostí úplně netrpí. Ono taky byl od neděle na rajzu, tak myslím, že toho měl už plný brejličky. Voda ho nezajímala. A vlastně se asi není ani čemu divit, páč v neděli pěkně cedilo, tak jí měl až-až, chudera. A na zrníčka se taky nehrnul. Zato bylo vidět, že už ho to všechno doběhlo a padlo to na něj. Usadil se pohodlně na bidýlku a šel hnípat. Přikryli jsme mu tudíž půlku klícky, aby měl jak klid, tak přehled po okolí a nemusel být tolik ve stresu a já šla s ohaříkama ven. Brtnik vypadal, že se celkem těší, že se naše smečka rozroste. A proč ne. Jen by to bylo komplikovanější díky Mousesovi teda. Ale nějak by se to vymyslelo. A taky by se musel koupit kámoš, aby nebyl pan Pylula sám, páč to je špatně.

Vyšla jsem s ohaříkama akorát ven, když mi zazvonil telefén a hodná Andrea hlásila, že se jí podařilo dohledat majitelku. A že se mi ozve. Supr!  To je paráda. Telefén za chvíli zazvonil podruhé a to už byla přímo chovatelka pana Pyluleho.

Byla moc ráda, že jsme uprchlíka našli a ptala se nejdřív, zda si ho nechceme nechat, když jsme ho našli.  A byla ráda, když jsem řekla, že ne, že jsme rádi, že se zjistilo, kam patří. O to víc, když  jsem se dozvěděla, že na něj doma čeká jeho zákonná manželka, od který tak zbaběle prchnul 😀 . Domluvily jsme se na tom, že teď jsem akorát s ohařema venku a ozvu se jí, až se vrátím. Rovnou jsem se dozvěděla, že nás zná /pravda lidí s až třema ohařema tady v okolí mnoho nebude 😀 / . 

Šla jsem ty  ohaře tedy ovenčiti na luka a do lesa, zašli jsme si natrhat šípky, jablíčka a trnky na čaj a užívat si čistého vzduchu, rozhledů po okolí a….myší 😀 . Tak jako obvykle. Když jsme došli zpátky dom, šla jsem zkontrolovat pana Pyluleho. Ten mezitím stačil udělat na dně klícky bordel, páč se přeci jen rozhodl, že si dá něco do zobáčku. A naházel při tom zrní do misky s vodou. „Si prase!“, pravila jsem mu a sdělila, že už si pro něj jedou  a že mu doma dá manželka co proto 😀 . Bylo mu to fučík, spokojeně si poskakoval po bidýlku.

Šla jsem tedy s ohařema sbírat ořechy. Už začaly padat a tak přišla ke slovu ondynoj zmíněná vychátávčička. K velký radosti Rumajzlíka škudibíka. Hned jsem litovala, co jsem ho to naučila, páč ten smeták rezatej mi neumožní skorem nic sebrat, honí mě po zahradě a jakmile se uvnitř vrtí i jen jeden ořech, tvrdě útočí 😀 😀 . Hodí nadšeně šíbru šňupákem do toho košíku a už má v tlamajzně oříšek. Hbitě ho rozkousne a……… odhodí. Aby mohl honem útočit znovu. Neb jde o ten útok, je to lof! Profituje z toho Tali, který je vychytávčička naštěstí ukradená, jen si pohodlně chodí za námi a vyjídá Rumajzlem rozchroustnutý ořechy.

Zanedlouho jsem slyšela přijíždět a parkovat auto. Vystoupila paní s malou holčičkou a bedýnkou pro ptáčky. Rázem byly ořechy zapomenuty, ohařiska měli za to, že jim přijela návštěva.  Bylo nutno trochu krotit radující se Talinku, neb hrozilo, že si z malý holčičky udělá kuželku. Rumíček, milující děti byl taky pochopitelně v sedmým nebi a jeho hlavním cílem bylo, volíbat holčičku od hlavy až k patě. Paní přivezla jako poděkování dva pytlíky dobrůtek pro ohaře a jakmile to nedožera flekatá zjistila, rozpumprdlikovalo ji to ešče víc, než nejvíc. Cirkus to byl. Pojízdnej cirkus. 

Zavedla jsem návštěvu domů, aby si mohla paní v klidu pana Pyluleho přendat do přepravní bedýnky. Chvilku jsme si popovídaly  a pak už zamířili fšicí spokojeně domů. No vlastně nevím, jestli pan Pylule byl spokojen. Třebas se mu k manželce ani tak nechtělo? Stopro doma dostane sodofku, kde se tak dlouho flákal 😀 . Na druhou stranu, bude mít co vyprávět. Co všechno zažil, viděl, kam doletěl, jakým nástrahám se vyhnul. A že jich muselo být, protože od neděle do úterka byl na cestách. Na závěr doslova, protože seděl na krajnici, kde ho mohlo něco snadno sejmout. A ani ten les v kterým se pohyboval nebyl pro něj zrovna bezpečnej. I proto, že je barevnej jak plakátek. Ostatně posuďte sami.

Je krásnej, že jo? Jsem ale ráda, že se vrátil domů, určitě by jeho družka byla smutná, když jí takhle zmizel. Takže supr, že to byl takovýhle happyend. Už druhý. Tím první bylo to ščendo, co jsme vzali dom před dvěma lety. No už si tu záchrannou stanici asi otevřu, co myslíte? 😀