Sem. Já.

Páč jsem pro šécko to, co jsem dneska, ve svým volnu provozovala, nestihla dokončit připravený článek. Tak musíte vzít zavděk popisem mých „pracovních“  povinností během pondělního volníčka.

Hodně na tom má zásluhu ale i byrokracie. Páč já jsem nám nechala vyhotovit nějakej Informativní list u  ČSSZ, abychom viděli, zda tam máme šécko v pořádku.  A nemáme.

Kupříkladu já tam mám mezeru celých 17 dní. Což jsem už ovšem před lety dokladovala, že tam mají bordel a těch sedmnáct dní bylo mým bývalým zaměstnavatelem hrazeno. Tehdy mi poděkovali. A teď mě………víte co. Protože dovolat se tam?? To je nemožný, fakt naprosto nemožný, nemožný. Strávila jsem těma pokusama v podstatě celý dopoledne. Kdy jsem vždy vytočila to číslo, namačkala na číselníku to oddělení, kam jsem se potřebovala dovolat a voni mi tak akurát pustili strejdu Amadea. Pak to heklo. A já znovu vytočila, namačkala,poslouchala. Heklo to, znovu vytočila………. a takhle jsem vážení stihla uvařit, během těchto hrátek, vynikající kulajdu, zavařit si skleničku hříbků, včetně toho, že jsem ty houby svařila, uvařila si na ně nálev….pak jsem stihla opéct si pár hlaviček křemeňáčků, obalit si hlavy hříbků a dát je opéct.

Nelžu! A nesnáším strejdu Amadea 😀 😀  (kecám, strejda Amadeus je fajn)

No, takže místo toho, abych si v klidu sedla a připravila pro vás článek, jsem si takhle dováděla. Abych se teda venkoncem vlastně, víte co. Páč to musím hledat znovu a znovu to posílat a blá,blá,blá. Výborný no.

No a když jsem skončila tady s těma tanečkama, tak jsem to doma trocho pofackovala a v půl druhý……….tradá do pryč. Pro jistotu, fakt jen pro jistotu jsem do ledvinky přibalila i papírovou tašku. Kdyby náhodou v lesích po těch nájezdech víkendových něco zbylo. Což jsem si moc nemyslela, že by mohlo. Páč oba dny aut kolem mraky. Ale houby pro mě nebyly podstatný.

Těšila jsem se hlavně ven. Bylo krásně. Krásně podzimně a já měla lesy jen a jen pro sebe. To bylo úžasný, úžasný, nejúžasnější. Vlastně ne, něco bylo úžasnějšího. To, že tady mám k tomu všemu svoje ohaře. A že jdeme a ………jsme smečka. Jsme pohromadě. Tak jako se nenabažím toho všeho kolem, nemůžu se nabažit toho, že konečně jsme smečka. Kdy na sebe jednotlivci počkají, hlídají se navzájem a důvěřují si. A je jim spolu ukrutně dobře. 

Vzala jsem to tou nejhorší cestou – rovnou ke kostelíku, ať si tělo po nemoci trošku mákne. Bavily jsme se o tomhle kopečku zrovna v pátek s paní sousedkou, co šla odečítat vodovody. Že je to stejnej nečekanej ukrutník, jako pan Řípa, tenhle náš kopeček. Není to, jak jsem psala mockrát, nic velikýho a ani to venkoncem pak nakonec není kopec, ale ty dva úseky, který tam po cestě jsou, jsou pěkný mrchy 😀 . Paní nám odečetla vodovody a jako bonus si odnesla tašku ořechů, který jsem tam zrovna sbírala za mohutný asistence ohařů. Který měli mimochodem děsnou radost, že krom pánů topenářů, jim ten den naservíroval i další návštěvu.  😀 .

No nic, zpátky na kopec. Ten jsem vysápala asi na třikrát. A pak už je to pohodička. Loncáte si skorem celou dobu rovinku. Když se nespustíte za silnicí naopak zase dolů. Ale to já jsem nechtěla. Měla jsem namířeno k Vlčí stráni. Přes Bukovej chrám. 

Dneska byl tím chrámem doslova. Bylo tam tak krásný ticho!  To si prostě musíte stoupnout. Zaklonit tu hlavu a čučet vzhůru do velebnejch a mohutnejch korun dubů. A pak zas hodit ten pohled dolů, do listí. To kdyby se tam náhodou objevila nějaká ta hlavička hříbka. A nebo…hlavička jinčí. Ohaří. A ta se teda objevovala často. Nejen ta rezatá. A já jsem pro tu nerezatou měla tentokrát – protože jsem si říkala, že to zase bude nejhodnější ohaří holčička – moc velkou a oblibovanou dobrůtku. Ovocnou svačinku. Takovou tu cucací. To vona naprosto miluje. Máte vidět ty rozzářený oči, když jí člověk tohle vyndá z ledvinky a dá jí za odměnu, aby si cucla. Okamžitě je z ní maličký ščenátko 😀 . 

A nebo prasátko, co se chodí rochnit do kaluží. Naštěstí se v tom neválí, jen tím chodí. 

Toulali jsme se tak sem a tam, až jsem v lese vpravo od cesty zahlédla okno. Krásný okno lesní, umožňující průhled do krajiny za lesem. Krása. Musela jsem se tam jít podívat. A udělala jsem dobře. Nejen, že bylo čím se kochat:

Ale taky jsem tam v listí našla kozáka. Chvíli jsem váhala, zda ho brát, co když bude jen jeden a já se budu vláčet s prázdnou taškou… ale pak jsem si řekla, nešť a tu tašku vytáhla. A dobře jsem udělala. Protože jsme se pak na cestu vraceli kousek jinudy a tam – dva krásný praváci. Tali jednomu teda stačila ukopnout hlavičku 😀 . Jak překvapivé, že ? Naše hrombidlo, no. Zkusila jsem pak po ohařích chtít, aby hledali houbičky. Překvapivě se Tali fakt snažila, zato Rumíček, který kdysi hledat houby uměl se chopil klacku a mlátil s ním koem. Chápu. Po příchodu Tali se hledání provozovat moc nedalo, takže zapomněl. Tak co už. Nic dalšího jsme tam tedy nenašli a tak šli dál. Na rozcestí jsme nešli k Vlčí stráni přímo cestou, jak chodíváme běžně, ale zavlekla jsem nás po jedné cestě kus dál a tam pak do lesa. Ohaři nadšení, tady jsme nikdá nebyli.

Říkala jsem si, že sem nejspíš nikdo nešel a něco by tady mohlo být. Nebylo. Ale nám tam bylo. Krásně. Ti dva rotovali prostorem běhali za mnou a byli ščastní. A tím pádem já taky. Došli jsme pak zpátky na cestu vedoucí ke stráni a já nás zavedla do úvozu vedoucímu ke stráni dole. A tady se nám paní flekatá zapíchla a tvrdila, že by nebylo dobrý tam chodit. Hmmmm? No tak jsme ji poslechli, pani velitelku výpravy. A vydupali to zas zpátky. Tam mě ohaři jednoslovně přehlasovali a namířili z cesty přímo do lesa. A já pak díky nim našla místečko, kde jsem po hodně dlouhý době našla rodinku hřibů hnědých. My jsme jim doma, nevím proč, řikali podborováci. Páč oni pod těma borovicema i rostou, tak asi proto. Když jsem byla malá, opravdu malá, tak čtyřletá a máma mě na Třeboňsku učila hledat houby na Majdaléně, učila mě, že je často můžu najít často ve vývratech. Což se i dělo. Pak to najednou přestalo platit a já jsem takhle roky žádnou houbu nenašla. Až dneska! Celá, celá rodinka, těchhle hříbků, který navíc u nás v podstatě nerostou. Za tu dobu, co tu bydlíme jsem našla jen tři kousky a vždycky samostatně. Nikdy v houfu, jak jsem bývala zvyklá. Tady to nějak neplatí. A tentokrát jo. Měla jsem z toho takovou radost. To je určo vzkaz od mamky, to je jasný. Tak jsem je všechny, krom dvou starých pánů, pěkně vyndala, očistila klacíkem a šupla je k těm dvěma pravákům a jednomu kozákovi. Bude zase kulajda. Cestou jsem ještě našla klouzka a další dva praváčky. 

Posledního praváčka, takovýho malýho prďolů jsem nechala najít Rumíčka. Tali si z lesa vyběhla na přilehlý políčko a tam si zkoumala a já našla v mechu tohodle mrňouska. Zavolala jsem na Rumíčka a řekla mu, aby hledal houbičku. Tentokrát se soustředil a NAŠEL! Měli jsme oba radost. Šupla jsem ho k ostatním a pak jsme se jen tak furiantsky už toulali lesem. Až mi došlo, že je nějak chladno a trošku  míň světla. Koukla jsem na hodinky a jejda. Kopli jsme do vrtule a domů dorazili po pátý hodině. Krásný třiapůlhoďky v tichým lese. Tomu říkám terapie. 

Tak mě to nakoplo, že jsem ještě šla sekat. Před tím jsem nejdřív vytrhala krásně narostlý pampelišky a šla je hodit slípkám. Jedna černá skákala jak klokan, jak měla radost. Okamžitě se na to vrhly a já šla na to sekání. Pak jsme si chvíli s Brtnikem poseděli na lavičce a já šla ještě sbírat ořechy. Slíbila jsem je paní od koní. Dostanu za ně koňský bobky! A to je dobrej kšeft. A to jsem už dopoledne, před tím maratonem s ČSSZ stihla vyhandlovat další ořechy za med a vajíčka. Miluju takovýhle obchody. To je něco, co ve městě nezažiju. No a pak jsem šla honem dělat jídlo nám, ohařům, Mousesovi, zatopit a pak se svalit s Brtnikem při Oktopusovi na gauč. Takže jsem prostě ten původní článek nestihla dopsat. Tak příště, no.