Byla to poslední předoperační prochajda. Ve čtvrtek.

Vlastně byly dvě. Na tu první vytáhnul ohaříky Brtnik a já jela nakoupit. Ač to Brtnik původně v plánu neměl, udělali si nakonec takovej víkendovej okruh, takže domů dorazili asi minutu před mým návratem z nákupů. Dle hlásání si to všicí užili. 

Já si nakupování taky užila 😀 – ble. No a pak jsem měla já v plánu vyrazit po návratu s podvečerem na švestky. Je jich tam podél starý, dnes už skorem nikým, krom nás, nepoužívaný cesty habakůk. A jsou krásný. Slaďoučký a hlavně – totálně čistý, neobydlený. Už jsem na nich byla tudle a narvala jsem si jich do batohu spoustu. A udělala z nich ovocný kůže. To teď jedu děsně. První byly z třešní – mňam! Už nejsou. Druhý byly z višní – a ty byly teda M-Ň-A-M!! Naprosto vynikající, sušením se zvedla sladkost, která jinak ve višních moc není, ale zároveň zůstala jejich navinulost. Bože to je mana nebeská. Tak ty, ty už taky nemám 😀 Mám ze dvou plátů hruškových, ty vyšly kupodivu jako chuťově nejslabší. Ne, že by to nebylo dobrý, ale není to ta chuť, kdy uklidíte dózu, z který jste nandali a když vyjíte misku, uuuuutykáte honem tu dózu zase vybrakovat 😀 . Jedeme to všichni – i ohaříci. Hlavně Tali, ta ovoce miluje a když to může takhle žižlikat, je ščastlivá.

No tak tetkonc teda sušim mnoho plátů těch švestek  a řekla jsem si, že si ještě dojdu pro další a udělám si povidlí. No a protože po tý operaci se hned tak nikam s ohařema nevydám a budu dělat doma dozor, chtělo by to vyrazit ještě dneska. 

A uvidí se, eščivá vyběhaný ohaříci budou mít chuť jít ještě jednou ven se mnou. A vidělo se. Poté, co si odpočinuli, zatímco my se s Brtnikem posadili chvíli na zápraží a svlažili hrdlo, byli okamžitě nachystaní. Jak jsem vzala batoh, že jdou taky.

Fajn, aspoň nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic. Mimochodem, když jsme u těch vlků, už jsou opravdu i u nás. Zatím tam, co si jezdím pro jahody. Ale každopádně, není to daleko a je pravda, že ten první rok, co jsme se nastěhovali, tak Brtnik s největší pravděpodobností dva kousky – průchozí – viděl. No a nemáme tu jen ty vlky, ale taky – a to jsem zapomněla o dovolený se pochlubit – víte, co jsem tady u nás viděla??? Byla to neskutečná náhoda a už se asi opakovat nebude, ale byla to krása, stihla jsem si dokonce doběhnout domů pro dalekohled a dívat se ……..jak nám nad hlavou krouží orel mořský!!!!!!!!!!!! To byla krása, moc krásná krása. Nikdy jsem tohle majestátní zvíře volně neviděla. Je to obrovský pták. Zdržel se nad našima hlavama poměrně dlouho, jak kdyby se předváděl 😀 . Vím, že ne, propátrával. A tak jsme si oba s Brtnikem mohli dosytosti užít pozorování. Pak to stočil na sever a zmizel. 

To jsem ale zcela nechtěně hodně odbočila, ale myslím, že to nevadí. Páč ono to další vyprávění není zdaleka takový vzrůšo, jako pozorovat nad hlavou orla mořského.

Protože, jak pravil nápis – prostě deme, no.  Ale pro mě je to pořád úchvatný. že prostě popadnu dva psy a jdu se v podvečer, kdy už není takový vedro a oba si můžou užít poletování, s nimi projít. A je to v klidu, bez dohadování, hudrání a podobných věcí. Prostě deme. Tak, jak je to přirozený a normální. A oni si běhají, já jim nemusím nic říkat a svět patří nám.  Žádný vzrůšo, prostě deme, klid.

Ačkoliv jedno vzrůšo vlastně bylo . Na Ořechový, neposekaný louce. Tali se tam zapíchla a pevně vystavovala. Hodně pevně. Tak jak ohař umí a nejde mu se hnout. Vypadalo to, že tam zvostaneme do soudnýho dne , ale pak se jí podařilo svým zíráním ten kus srnčího zvednout. A mohla spokojeně jít. Srnec odhopkal na kraj lesa a my šli konečně na ty švestky. 

Než to člověk natrhá, trvá to. I proto, že trhá do batohu, pro sebe, pro jednoho ohaře, pro druhýho ohaře. A ty co se sežerou, se i vypeckovávají, takže se to zdrží. Ale když jsou tak dobrý. A oni by si ohaříci sice nasbírali, ale nechci to, protože Tali louská ty pecky, že jo. Tak jí radši dám vypeckovaný.

Posouvali jsme se pomaličku od stromu ke stromu a ti dva se šmrdolili kolem mě, já si jich ani nemusela všímat, protože jsem věděla, že prostě nikam neodejdou a tak jsem tuhle krásnou tichou a společnou chvilku, na kterou jsem čekala hrozně dlouho, než nastane, hltala se stejnou intenzitou, jako Tali ty švestky. Bylo nám tak dobře. A jak myslíte, že to zase skončilo. No jasně, čučením! 😀 😀 

Ale pak už jsme valili dom, čekal tam hladovej Brtnik, tak aby nám necípnul na vysílení hladem. Jsem tetkon bohatá švestkama, který jsem prozatím prdla do chladnýho sklepa a budu mít čím se zabávat, až budu dozorovat pacošku.

Dodatek autorky – No to, jsem moc nedozorovala, páč jsem byla ráda, že jsem byla ráda a pacošku dozoroval hlavně límec, ale švestky ve sklepě uskladněné vydržely!! Tak skvělej máme sklep a  já pak mohla, až mi bylo dobře, milý švestičky zpracovat a mám tetkonc ve špajzu vynikající povidlí. I Pernikový. Páč jsem do toho při vaření dala perníkový koření! Mňam. Už se těším, až z toho něco vytvořím.