Čas jak známo nelze zastavit a tak 5 měsíců od objednání ubytování uteklo jako voda..
Nastal okamžik, kdy bylo třeba zkontrolovat, zda máme vše potřebné na tu dalekou cestu a případně dokoupit, pokud by něco chybělo.
Mimo jiné bylo třeba přivézt z chaty skládací látkový kennel, který tam má Sindy nastálo – je to takový její domeček, ve kterém spí (stejně jako doma v kleci). Přála bych vám vidět ten pohled, když jsem začala kennel skládat a připravovat ho na převoz. „No to jsi asi upadla – kam to neseš, kam to neseeeeš??? To je moje, to zůstane tady…“ (pozn. Sindy za prvních 2,5 roku života vystřídala celkem 5 majitelů – včetně nás – zpočátku tedy i odjezd na chatu býval velmi hektický než si zvykla, že se nic neděje a je to vlastně fajn..) Uklidňovala jsem ji autistickou naučenou frází: „ Klid, všechno je v pořádku.. všichni pojedeme i Sindička pojede“.
V předvečer odjezdu všechno sbaleno, kontrola podle seznamu (normálně to nedělám, ale shánět v Polsku třeba příslušnou značku granulí, by mohl být docela problém).. Těžko říct, kdo byl víc nervózní, jestli Sindy nebo my, přece jenom to byla velká společná cestovní premiéra… Jedno ale vím, Sindy se rozhodně vyspala lépe než my – po neustálé kontrole při balení, odpadla jak špalek.. narozdíl ode mne – já ne a ne usnout. Když se to konečně podařilo, v nekřesťanskou hodinu zazvonil budík..
Po ranní procházce a snídani pro Sindy i pro nás dobaleno jídlo a pár drobností, naloženo a vyrážíme…Můj muž všechno detailně naplánoval včetně zastávek, s tím, že pokud bude potřeba, zastavíme samozřejmě i mimo plán.
Jak s oblibou říkáme, Sindy je dálniční typ, takže se velice brzy uložila ke spánku a probrala se prakticky až na první naplánované zastávce v Německu.. Prima odpočívadlo – spousta trávy a místa. Všichni jsme se protáhli, „vyvenčili“ , něco sezobli, Sindy vystavila pár ptáčků a zhruba po čtyřiceti minutách pokračujeme dál směr Baltské moře..
Cesta byla v pohodě, přes Německo jsme projeli rychle a hladce díky jejich neomezené rychlosti na dálnici. A pak můj muž na polské dálnici vyslovil tu osudnou větu: „ To jsem ani nečekal, že to tak krásně pojede.“ No a ani ne 5 minut poté jsme se ocitli v nepěkném dopravním džemu –bohužel jsme z Prahy vyrazili o něco později než byl původní plán a to se nám vymstilo.. Zhruba hodina popojíždění a stání v kolonách. Vzhledem k tomu, že Sindy poté co jsme vyjeli z té dopravní zácpy zase usnula, rozhodl se muž druhou plánovanou zastávku neudělat, že už to dojedeme. To nebyl úplně dobrý nápad – nestihla jsem se dost rychle zorientovat v itineráři (nikdy nejezdíme slepě podle Waze tam, kde to neznáme) a minuli jsme sjezd z dálnice, čímž jsme si dost zkomplikovali závěr cesty..
Nakonec po celkem devíti a půl hodinách ( včetně té zastávky a dopravní zácpy) parkujeme na místě. Tady bych chtěla velmi pochválit posádku – jak řidiče (obdržel medaili v podobě vychlazeného piva) tak Sindy, která cestu zvládla s přehledem a bez problémů jako zkušená cestovatelka. Medaile pro Sindy přijde hned poté, co vybalíme nejnutnější, v podobě cesty lesem k moři…
Z místa jsme nadšeni, vše je ještě mnohem hezčí než na obrázcích z internetu. Jen snad – kdybych nevyslovila tu úplně debilní větu: „Tady je to krásný, tak teď už jenom aby do toho domečku vedle nenakráčel pitbul“…. No, nebudu čtenáře napínat, sotva jsme se pobalili, že tedy vyrazíme, k domečku vedle nás si to šine – hádejte kdo- pitbulí slečna . Kdo nezažil, neuvěří.
Po letmém očichání přes plot Sindy štěkla – řekla bych tak jako na pozdrav a na druhé straně plotu šlo v tu chvíli velmi dobře spočítat všechny pitbulí zuby. Ou nou, tak to jsem tedy fakt nechtěla. No co už – nenechat se hlavně otrávit.. Naštěstí se hned následující den ukázalo, že my a naši sousedi máme naprosto odlišný denní biorytmus- takže to vlastně ve finále žádný velký problém nebyl.
Unaveni po dlouhé cestě ale plni očekávání vyrážíme lesem na obhlídku k moři. Místní lesy jsou velmi pěkné s pěšinkami, kterými pohodlně na pláž dojdete. Když se přede mnou otevřel výhled na pláž, musela jsem se spokojeně usmát: „Jo, tak tady to půjde.“
Byli jsme velmi zvědaví, co bude říkat Sindy na moře – vodu seshora ve formě deště opravdu nemá ráda (nejspíš jí do té hnusné boudy u které byla uvázaná, i pršelo..). Byla překvapená – tolik vody v životě neviděla. Ale pomaličku se osmělovala až nakonec zjistila, že to je fajn běhat podél pláže ve vodě a pozorovat racky a kormorány..
V tomto okamžiku už jsem tušila, že to bude povedená dovolená …
Krásný, krásný! Zase už se těším dál.
výraz „dopravní džem“ si s dovolením zařazuju do slovníku… jak to, že mě to z té angličtiny nikdy netrklo a nevymyslela jsem si to sama? ?
Klidně si zařaď.. já bytostně nesnáším takové to používání anglických výrazů v českých větách, ale tohle se mi líbí – tahle v češtině..
(dneska má každej na vizitce CEO a CFO a někteří ani pořádně nevědí co to znamená ??)
… „Jo! Tak tady to půjde!“
Ano!! Věřím tomu a nedivím se, muselo to být úža-úža – úžasný. I proto, že jste ji mohli mít s sebou, že jste s ní, psem ne zrovna jednoduchým, mohli zažít ty věci, které s běžným psem lidi dělávají, je to úleva a balzám na duši. Jsem moc ráda, že jste jeli, že vás to napadlo, že jste to udělali a že jste si to společně užili. A opravdu věřím, že to bylo přínosem i pro Sindibádku , Talinčinu skorosestru.
JÁ SE TAK , TAK TĚŠÍM NA TEN TŘETÍ DÍL!! Vydržela jsem si to nepřečíst, takže až teď a tady jsem se dočetla do pitbulího bodu……… To Ti, milá Evi, ještě nikdo neřekl, že cokoliv takovýho vyslovíš, je to obratem splněno? Jojo. No tak hlavně, že jste měli ten rytmus takový, že si to vyhovovalo.
Sindy vystavila pár ptáčků
A TOHLE JE CO??? JAK TO ŽE TO NEJNI NAPSANÝ TUČNYM PÍSMEM!!! 😀 krása!
Noo, ona to vystavení má většinou perfektní v té první fázi (ze začátku toho nebyla vůbec schopná – jak se objevilo něco malého, živého, hýbajícího se – jediná myšlenka byla – likvidacéééé) … ta druhá fáze většinou trochu pokulhává – někdy se mnou po pochvale odchází dobrovolně a někdy si tu druhou fázi představuje jako po svým.. Ale i tak si toho cením, jaký udělala pokrok – byť pro někoho by to byl neúspěch – pro mě to je posun – obrovský
TO JE OBROVSKEJ POSUN, OBROVSKEJ!!!!!
A jak to bude, když nebudete odcházet, ale prostě čekat. Když se zvíře samo zvedne, to už je na ni moc asi, žejo?
No, my nikdy hned neodcházíme…čekáme…když se zvíře dlouho nehýbe, zkoušíme odejít – když to jde.. Když zvíře vystřelí – je to jak kdy – záleží na velikosti, rychlosti, vzdálenosti, úhlu a konstelaci hvězd asi ?..vždyť to znáš.. nejhorší je – malý, rychlý, na zemi, blízko nebo z křoví..?. Srny nebo laně jsou celkem v pohodě. Ale taková veverka… ??
No ale veverka je spešl levl, tam je to hodně těžký . Je jiná.
Ale je skvělý už to, že je to jak kdy, že tam prostě jsou i ty momenty, kdy nevybombí dopředu a vnímá Tě.
Ta malá kořist je blbá v tom, že tam je to nahraný natvrdo na hadrdisku od přírody, není nutný se učit strategii, jako při lovu velké kořisti, takže stačí hópnót ve správnej čas a je to. Ale jste dobrý, holky germánský, dobrý jste!!
Moc,moc hezký čtení.
Děkuju..
„I Sindička pojede…“
To je moc pěkný a dojemný, kočička ♥️!
že jo? No já u Tali taky musím používat autistický větičky, teda vlastně jednu už jenom.
Musím hlasem autistickýho chlapce z jednoho filmu se strejdou Wilisem, říkat hluboce a pomalu: KlyyydTaly,klyyyd, uuklyydňyymeesee 😀
„Přála bych vám vidět ten pohled, když jsem začala kennel skládat a připravovat ho na převoz. „No to jsi asi upadla – kam to neseš, kam to neseeeeš??? To je moje, to zůstane tady…““
Pepin zdravi autistickou kolegyni. 🙂 Uplne jak pres kopirak, kdyz jsem mu skladala klec na dovolenou, ten jeho vyraz vyplasenej, vydesenej… 🙂 Moc pekny pocteni, tesim se na dalsi dilec. 🙂
Krasny a fotky super, vypada to tam nadherne.