Neslo se dneska odpoledne ztichlým lesem pod kostelíčkem.

Vyrazila jsem si tam na krátkou – hehehé – procházku s ohařema po práci. Krátkou, fakt krátkou ji udělám, slibovala jsem si na jejím začátku. Však musím natírat ty prkna, zalejvat, dělat večeři…… 

Hm.

Vzala jsem to podle plánu starým sadem podél hřbitůvku a pak svižně směr hore kostelík. A pak mě napadlo, že nepůjdu až nahoru, když dneska teda krátkou. Že místo toho prozkoumám cestu, která tam vznikla po nějakém kácení popadaných stromů. Furt se chci podívat, kam to asi vede, tak dneska se to hodí, to nebude dlouhý, to za chvíli v lese skončí. A pak se otočíme a vrátíme.

A nebo taky ne.

Páč, když doopravdy skončila, koukla jsem se lesem nahoru a přišlo mi to, že je to nahoru celkem kousek.

Vlastně i bylo. Ale mělo to háček. Procento stoupání. To jsem dost podcenila. Taky hustý podrost jsem podcenila, v domnění, že kde projde zvěř a je nějaký ten zvířecí chodníček, projdu taky. Jako jo. Prošla. Ale málem jsem u toho vypustila duši a zlámala si vobě nohy na šutrech opuky. A dodrápala si ruce, jak jsem se snažila zachytit o cokoliv, co bylo v dosahu. I zazněla ta věta z nadpisu. Enemže dolů to nešlo. Teda takhle, šlo by to, ale šlo by to tak rychle, že bych bídně zhynula. a to se mi teda nechtělo. Nezbylo mi, než se vydrápat nahoru.

Ohaři naběhali asi tisíc letních kilometrůch, jak se pro mě furt vraceli. V jednu chvíli jsem musela požádat o pomoc svou flekatou souputnici, aby mě trochek popotáhla, když mi opuková suť ujížděla pod botama. 

Vysápala jsem se poslední metr a byla nahoře. Dejchala jsem jak čtyry. Ne, jak čtyrycet 😀 . Ohaři nechápali, proč zase kruci stojíme.

Mno. Já vim, měla bejt krátká, tahle procházka. Ale když vydáte tolikatě energie tak, abyste si nepřipadali jak úplný magoři, rozhodnete se, že se prostě vydáte dál. Do Bukovýho chrámu. Osud, asi by mi vykompenzoval útrapy v tom krpálu mi přihrál DOKONALOU Taliprtku. Naprosto dokonalou.  Mohla bych si bývala byla lovit bobříka mlčení, jak skvělá byla. Ale nešlo to, protože jsem ji furt musela chválit. A nejen za návraty, nejen za to, že si capala v mojí blízkosti, jen tak protože sama chtěla a měla z toho radost,  nejen za to, že sama neustále nabízela oční kontakt. Ale taky za to, co jsem u ní nikdy moc nezažila. ONA SI BRALA PAMLSKY JAK JARNÍ VÁNEK! Vona. Krokadýlova žena, která vám s dobrůtkou ukousne i půlku ruky až k lokti. Nestačila jsem furt dokola říkat: „Krásný, krásný je to Tali!“, jak krásný to bylo. Říkala jsem to tiše a mazlivě a bylo vidět, jak hrozně moc si to prožívá. Obě jsme si to prožívaly.

Zapíchla jsem se samým úžasem a tou nádherou uprostřed Bukovýho chrámu a jen tak stála a čučela. A nechala ohaře ohařem býti. Tali si pobíhala a vyčmuchávala lesní vůně v mojí blízkosti a Rumíček můj se rozhodl pro hodinu gymnastiky a stoupal si na pařezy předníma, zadníma, obíhal stromy, dělal osmičky. Hotová spartakiáda. Když se pak po chvilince Tali přidala k nám, hnuli jsme se zase vpřed. Resp. dolů. 

Úvozem na cestu, který s Brtnikem říkáme magistrála a která jde na horní hranici tří luk. Tou poslední jsme se spustili dolů ke koním a za chvíli jsem už otevírala branku.  Nebyla to teda vůbec krátká procházka, ale nešť, když mrsknu zadkem, tak aspoň jeden balík prken natřu. A taky jo. Stihla jsem při tom i s panem stavitelem posedět na lavičce, poprat se s ohařema o zajíce a pak už jsem šla šmidlat štětcem. A to vám povídám, že se mi to moc krásně šmidlalo, když jsem si tak promítala tu dnešní procházku.